Cesta
Cormac McCarthy
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.... celý text
Literatura světová Thrillery Sci-fi
Vydáno: 2008 , ArgoOriginální název:
The Road , 2006
více info...
Přidat komentář
Filozofický Walking Dead, který nabízí polemiku nad existencionálními otázkami a opravdu intenzivní emocionální prožitek. Během čtení máte pocit, že jste poslední člověk na zemi.
Nevím jestli je covidová doba tou nejlepší, anebo nejhorší pro četbu této knihy. Každopádně jsem se od ní nemohla odtrhnout. Kniha zachycuje čiré zoufalství a beznaděj, zanechá ve vás mnoho otázek, zároveň však pocítíte vděčnost, že máte život, jaký máte.
Naprostá bomba, od které jsem se nemohl odtrhnout. Příběh jde až na dřeň samotné lidské existence. Přes všechno utrpení je v tom ale i neskutečná naděje, že má cenu bojovat vždy až do konce.
Asi nejdepresivnější kniha, co jsem kdy četla - strach, bezvýchodnost, smutek. Tím ale netvrdím, že je to špatná kniha. Jen teď ale rychle potřebuju Saturnina...
Může mít cesta nějaký cíl? A pokud ano, kde má vlastně začátek? Příběh vypráví o putování otce a syna postapokalyptickou krajinou, kde neexistuje žádná jistota ani bezpečí. Kultura přestala existovat a společnost se řídí novým pravidlem, ve kterém žít znamená ve skutečnosti nežít.
Otec se snaží svého syna ochránit před hrozbou každodenního života, někdy i za použití násilných prostředků. Syn však tuto metodu odmítá, neboť jeho dětská naivita nedokáže pochopit smysl krutých činů. Stává se tak nositelem vzpomínek kultivované civilizace, která zanikla v den katastrofy. Otec svého syna neochraňuje pouze před okolním světem, ale také před sebou samým, aby v něm zůstal alespoň kousek stávající naděje. Je zajímavé sledovat, jak pracovala synova mysl i představivost. Vyrůstal v době, kdy již svět neexistoval a svou iluzi o něm vytvořil na základě otcových vzpomínek. Přesto si byl vědom toho, že dané jednání mezi přeživšími není správné a hlavně nelidské. Otec však tyto činy považoval za přirozené, neboť jedinou samozřejmostí jsme my sami.
Noční můra. Spálená, umírající planeta a na ní zbytky lidí bez nánosu civilizačních zábran. Bylo by zbytečné specifikovat katastrofu, ke které došlo (myslím není těžké domyslet), stejně jako jsou už zbytečná jména ... nadosobní, archetypální příběh otce a syna na cestě jako nesmyslný akt naděje v něco lepšího. Holý, úsečný styl a dialogy, neboť toto není svět, kde je čas a energie pro něco jiného než zajištění toho nejzákladnějšího - pít, jíst, zahřát se a najít bezpečný úkryt. Přežít do druhého dne a nanovo. Ale proč? Ve světě, kde rozum vidí, že neexistuje žádná budoucnost ... je to víra, síla vůle žít a doufat nebo jen instinktivní pud sebezáchovy?
Některé obraty v ději byly jako pěst na oko a četla jsem propracovanější knihy tohoto žánru (třeba dodnes nezapomenutelné Bídné roky) ... ale asi ne knihu s tak tíživou a koncentrovanou atmosférou bezútěšnosti a zmaru.
Pro mě velké zklamání. Na celý příběh jsem se velmi těšil a byl jsem zvědav, jak se projeví v cca 180 stranách. Bohužel i tak "malé" množství stran jsem musel přeskakovat, resp. některé pasáže, protože jsem se nesmírně nudil - neustálé popisy míst, především asi 1499248x užité slovo "popel, popílek", už mi lezlo krkem. Určité části jsem uvítal, konec je velmi zajímavý a snad jen ten mě táhl dočíst knihu. Nutno dodat, že se nejedná o klasický post-apo scénář. Doporučení - máte deprese, myšlenky na sebevraždu, problémy zdravotní nebo jiné? Knihu odložte na později, optimismu vám nepřidá.
Post-apo nážez jako nic, co jsem kdy četl či viděl. Dlouhá léta jsem se knize vyhýbal, protože jsem nevěřil, že by to dostálo hypu. Kniha vás testuje, schováváte se do falešných nadějí a chcete věřit, že tihle dva to nějak zvládnout. Přijdou na něco, na co nikdo jiný nepřišel. Takže pokračujete a přitom se ptáte, proč? Zážitek! [dočteno v ang.orig. 28.12.20]
Velmi dobrá, netradičně napsaná kniha (myslím stavbu textu). Možná bych knihu ocenil ještě výše, ale mnoho známých mi Cestu doporučovalo až o ní básnilo, čímž jsem si vyšponoval očekávání do příliš vysokých výšin.
Ale je to prostě poctivé depresivní čtení, z kterého místy mrazí. A kdy jsem rád, že si můžu u topení přepnout na výši stupeň a přikrýt se teplou dekou...
Jinak se s tím Cormac moc nepáře. Vše rovnou k věci, žádné chození okolo horké kaše.
Cesta odnikud nikam. Výborné děsivé, depresivní post-apo i film o putování bez naděje, strachu z jiných přeživších lidí, tohle nás jednou čeká pokud se nevzpamatujeme.
Uf tak takhle temnou věc jsem už dlouho nečetl. Pocit bezmoci, strachu a deprese je cítit z každé stránky. Mám rád rozsáhle post-apo světy, baví mě představa totální změny lidských hodnot a nové fungování společnosti. Tady se ale žádné hlubší popisování, vysvětlování či větší uvedení do děje nekoná, tady autor čtenáře prostě hodí do vody a on musí plavat sám.
Viděl jsem i film a myslím, že je to jeden z mála filmů, který zvládl alespoň částečně předat atmosféru knihy.
Knihu máte přečtenou za jeden den a pokud Vás zajímá, jak by to asi mohlo vypadat, až se svět opravdu jednou zblázní, je to čtení právě pro Vás. Akorát si připravte pevné nervy a rozsvícenou lampičku na několik dalších nocí. Protože i tady platí, že největší zlo na tomhle světě je jen člověk sám...
Stroze, rychle a žádná velká alegorie. To je ve zkratce Cormac. Když jsem svoji kamarádku slyšel ve vlaku vyprávět, že se ve své disertační práci specializuje na Cocmaca McCarthy, přiznám se, že jsem do té doby (2018) ani ntušil, že někdo takový existuje. Viděl jsem ovšem filmy Tahle země není pro starý a Všichni krásní koně. Ihned jsem nelenil a zakoupil si na tu dobu dosti drahou knihu Cesta na doporučení vítězů "pulicerky" s hrůzou jsem po rozbalení zjistil, že jsem dal 600,- za 180stránkovou brožuru s moc pěkným přebalem. Tak jsem kamarádce hned volal, jestli náhodou Cocmac ještě neudělal víc dílů protože se přece pulicerka nedává za brožuru.
Ovšem po začtení, které trvá cca 10 prvotních slov, se člověk vrací a vrací k těm slovů a souvětím, které ho tak zvláštně a nepříjmeně mrazí a s jistou dávkou deviance se vrací v představě těch surových výplodů, které tvoří pouhá slova jako: dětské tělíčko na rožni či lidská spižírna (jatka). Každopádně klobouk dolů. Cormac je příkladem toho, že někdy méně je i více pane autore Hry o trůny :)
Děsivé. Syrové. Obnažené až na kost. Burcující. Mrazivé. Ponuré a depresivní.
Může se tohle stát? Jasně, že jo. Měli bychom se bát? Rozhodně.
Proč se tedy nebojíme?
Protože tohle, ačkoli absurdní a možná nereálné, realita vlastně je. Realita blízké budoucnosti, pokud s tím lidstvo něco neudělá. Protože cesta, po které kráčíme, je velmi podobná té, po které kráčely postavy v této knize. Jen my to zatím, bohužel, nevidíme...
...kdysi bývali v horských bystřinách pstruzi...
Nezbývá než věřit, doufat, bojovat... Za letmý dotek slunce, za naději, za lásku, za svět, za vzpomínky na to co bylo - a co možná jednou...
...nebude :(
Problémem McCartyho je jeho celková čtenářská nepřístupnost. Jeho styl psaní je totiž hodně osobitý a natolik zvláštní, že hodně čtenářů vzdá jeho díla před dočtením. Cesta není jiná - je plná extrémně krátkých a úsečných vět, minima emocí, odtažitosti, přímé řeči, která není v uvozovkách a dlouhé pasáže jsou věnovány detailním popisům prostředí a krajiny. Když si na tohle čtenář zvykne, má co dělat s opravdu výtečnou knihou, jejíž hlavní devízou je temná, depresivní a bezútěšná atmosféra, která je takřka hmatatelná, naprosto dokonale promyšlená a v současné situaci až nepříjemně alarmující a možná i reálná. Obě hlavní postavy jsou záměrně načrtnuty jen minimálně, protože je sledujeme tady a teď, na minulosti nezáleží a budoucnost je nejistá, tak proč si k nim budovat nějaký vztah. Podobné je to i s příběhem, který je schválně epizodický a necelistvý a zvláštním způsobem působivý. Až na jeden moment se navíc McCarthy oprostil od pro sebe typických brutálních a násilných výjevů, takže v tomto směru je román přijatelný. Jediné, co se mu snad dá vytknout, je mnoho "deus ex machina" momentů, které jsou někdy opravdu do očí bijící a vykalkulované. Náboženské podobenství, o němž se mluví v doslovu nového vydání, asi není tak důležité, nicméně je zajímavé, na vyznění románu ale moc nezmění. 80 %
Přečteno po nouzovém stavu při corona krizi. Nevím , jestli to bylo prožitými událostmi, ale kniha mě zasáhla snad nejvíc ze všech doposud přečtených. Doporučuji překonat depresi příběhu a přečíst všem!
Nevěřila bych, že mi taková drobná knížka dá tolik zabrat. Velice vyčerpávající putování bez cíle a bez naděje, pouhá potřeba přežití ze dne na den.
Je pár věcí, které mi na knize vadí, ale ze všeho nejvíc zde postrádám vysvětlení, jak to všechno začalo. Co se stalo, že je svět v knize takový pustý, ošklivý a nebezpečný. Celou dobu jsem čekala jakékoliv vysvětlení a nedočkala se odpovědi.
Za mě velmi depresivní kniha.Asi nebyl správný čas na tuto knihu,tak ani nehodnotím.Snad někdy příště.
Velmi silný postapo příběh, který by rozhodně neměl uniknout nikomu, kdo má tento žánr rád. Kniha je sice poměrně depresivní, ale i přesto musíte číst dál. Prostě skvělé dílo!
Kniha naprostého zoufalství. Putování, které nevede nikam. Myslíte, že je tam alespoň kapička naděje? Totálně spálená Země. Slunce zahalené mraky z popela. Sugestivní kniha.
Kouknu z okna - vidím svoji mírně zanedbanou zahradu, sluníčko ještě svítí a vlaštovky pilně létají, někde vrčí sekačka - uvědomím si, jaká je to vlastně krása. Kniha Cesta mi na tu krásu, co mám, ukázala.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena rozhlasové zpracování otcové a synové cesta, roadtrip postapokalyptické romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Naděje. Síla jít dál a nevzdat se. Takto to možná jednou skončí, nebo to takto mohlo kdysi začít. Otec, který vede a učí svého syna (jméno neznáme, ale co třeba - Adam?), jak "... jednaj ty hodný. Pořád něco zkoušej. Nevzdávaj se." (strana 91) Velice silný text o mnohém, ale i o schopnosti přijmout nevyhnutelné, i když se nám to nelíbí. O schopnosti přizpůsobit se. A o Bohu, který "... není a my jsme jeho proroci." (strana 112). Tak jo. / Amen.