Čerň a stříbro
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/256909/bmid_cern-a-stribro-JBX-256909.jpg
4
245
65
Paolo Giordano se vrací k obrazu rodiny, konstantnímu prvku své tvorby, tentokrát ji ovšem nepředstavuje jen jako semeniště traumat či bitevní pole, ale také jako hnízdo a útočiště. Ukazuje však, jak křehkou má takové hnízdo konstrukci, jak málo stačí, aby ji odfoukl vítr… V útlém románu sledujeme příběh jednoho mladého manželství. On je fyzik, univerzitní badatel se sklony k depresi. Má za to, že mu tělem protéká hustá a lepkavá černá míza melancholie, zatímco jeho žena Nora má v těle světlé stříbro, výborný elektrický vodič. Muž má zároveň roli vypravěče a zapisovatele jejich lásky. Věří, že se jeho smuteční čerň smíchá s Nořinou stříbrnou energií, ale zjišťuje, že skutečným pojivem, majákem i andělem strážným jejich vztahu byla paní A., přezdívaná Babette, kuchařka, hospodyně, chůva a adoptivní babička i matka v jedné osobě. Vyprávění vška začíná smrtí paní A. Vypravěč v „životě bez paní A.“ vzpomíná na život s ní a skládá tak velice živý obraz svérázné Babette, ženy plné síly a vitality, kterou ale zaskočí krutá diagnóza: rakovina plic. Milostné téma se tak začíná proplétat s tématem umírání a smrti. Giordano se opět soustředí jak na vědomí a podvědomí svých postav, tak na patologické projevy těl. Sleduje postup nemoci dostatečně zblízka, ale bez patosu, bez přehnaných emocí, ne však cynicky. Nechce přinést neznámé či překvapující informace o umírání a rakovině, jde mu spíše o to ukázat, co nemoc udělá s lidskou psychikou, s povahou člověka.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , OdeonOriginální název:
Il nero e l'argento , 2014
více info...
Přidat komentář
Ač velmi depresivní , stálo to za přečtení a zamyšlení. Osoby rozvržné na několika málo stránkách. Komorní příběh o umírání, smrti...
Útlá křehká knížka o dúležitých věcech a lidech v životě. Hodně z nás by rádo potkalo paní A. Vřele doporučuji.
Takový obyčejně neobyčejný příběh. Rakovina je bolestné téma a autor dokázal psát jednoduše o složitých věcech.
Stylisticky i po stránce psychologie opět bezvadné, jen mi to tentokrát úplně nesedlo. Čili pro mě zatím nejslabší Giordano.
Novela mne velmi zaujala stejně jako autorova prvotina "Osamělost prvočísel". Stále mne nepřestává udivovat, že autor je pouze o rok mladší než já a přesto se v jeho tvorbě odráží velmi vyzrálý přístup k realitě, kterou popisuje s nadhledem a s lehkostí, k jaké se mnozí mnohem starší spisovatelé nikdy nedoberou. Giordano je velmi upřímný ve svých prózách a nebojí se jít až za hranici kontroverze. I v takových momentech ale čtenářům nepřináší šokující pohoršení, nýbrž příjemnou a osvěžující katarzi. Jeho mistrovství spočívá ve snaze snažit se uchopit neuchopitelné, popsat nepopsatelné a ačkoli je původní profesí fyzik, je to životní filozof, jakým by podle mého názoru měl být každý dobrý spisovatel. Už teď se těším na jeho další díla a všem doporučuji přečíst si od něho alespoň jednu z dosud vydaných knížek.
Úplně obyčejně neobyčejný příběh nejen o nerozpustitelnosti jednoho v druhém... i když má "jen" 114 stran, nejde o jednohubku... i když je o rakovině, neždíme z vás slanou vodu v každém odstavci... tak opravdové a civilní vyprávění... takovým zvláštním způsobem komorní... že se mi nechtělo "obnažovat" stránky na veřejnosti, rušit čímkoli tu tichou a křehkou atmosféru příběhu... jednoduše skvěle napsáno!
Poněkud skličující příběh, při jehož čtení jsem trnul napětím pokaždé, když jsem mezi vyprávěním a vlastním životem zaznamenal znepokojivý náznak paralely. Jak se uvádí v doslovu, partnerský vztah je křehké hnízdo, které může být kdykoliv odfouknuto.
"Pokud i naše rakovina měla v úmyslu zasáhnout mozek, tak se jí to povedlo: má manželka byla pár centimetrů ode mě a já už nevěděl, jak se k ní přiblížit."
Nemyslím si, že by měl Paolo Giordano nějaké orientální kořeny, ale jeho třetí do češtiny přeložená kniha pro mě dokazuje, že je to spisovatel téměř kaligrafický.
Na malém prostoru, stručnými tahy provedenými v "pouhých" dvou barvách, dokáže namalovat celou studii o lidské křehkosti. O křehkosti těla, když jej napadne zhoubná nemoc, o křehkosti vztahů, když jsou v zájmu své vlastní "pohodičky a klídečku" outsourcovány na další osobu, o křehkosti duše introverta.
Přesto hodnotím "pouhýma" čtyřma hvězdičkama.
Dala bych přednost malinko vypointovanějšímu závěru, tedy s pýchou rozhodně ničím neomluvitelnou bych vyprávění trošku jinak strukturovala.
Najväčší nedostatok tejto knihy je, že nemá žiadny nosný motív. O čom vlastne bola? Čo je jej hlavným mottom? Smrť? láska? choroba? Netuším
Vlastně mě vždycky vyděsí, když chlap umí pojmenovat věci a stavy a bolesti, které vnímám jako ryze ženskou záležitost. Paolo k tomu navíc nějak záhadně a dokonale přidává čistě mužský vhled. A já jsem zase přišla o kus hercny.
Osamělost prvočísel bude vždycky slavnější, jako silný románový debut a námět, který se dotýká nerdovských stránek osobnosti mnoha čtenářů. Čerň a stříbro je kniha daleko nenápadnější, přesouvající pozornost od dospívání k dospělosti. Velmi se mi líbí smutná metafora o nerozpustitelnosti jednoho člověka v druhém. Není to veselé čtení, nejen kvůli zachycení odcházení jedné ženy („Myslím, že v jisté chvíli dospěla k přesvědčení, že tentokrát by měl bůh žádat o odpuštění ji.“), ale hlavně melancholickým pohledem na vztahy. I přes nevelký rozsah a ich-formu se podařilo uchopit více rovin, zaujala mě například úvaha o rolích muže a ženy. Shrnutí, že když každý může všechno, snadno to sklouzne do pocitu nespokojenosti, že každý musí všechno, je pozoruhodné. Giordano umí psát tak, že myšlenkově a citově bohatý text nesklouzává do slovní exhibice. Zkrátka mě baví. (Čteno v překladu Alice Flemrové.)
"Byla to konvenční žena, nasáklá doktrínou a fatálně přesvědčená o nadřazenosti mužů, ale nevěděla o tom. Je bizarní, jak moc mě způsob, jímž se ke mně chovala - lehce uctivější než ten, který mívala vyhrazený pro Noru -, potvrzoval v roli pána domu. Zdálo se, že nemá na vybranou: prostě věnovala větší pozornost mým potřebám, přikládala větší váhu mým názorům a větší význam mému naturelu než všemu, co se týkalo mé ženy, navzdory tomu, že všechen svůj cit věnovala jí."
Autor píše v 1. osobě, ale přesto jsou tam kapitoly popisující nebo vyprávějící události, které se týkají paní A., jež jsou podávány er-formou. A ano, Giordano dovede psát jednoduše o složitých věcech. Takže analogie vztahu dvou mladých manželů a narůstající nemoci jejich hospodyně je to, co vás napadne až po nějaké době. Nepojmenovaný vypravěč je ostýchavý, poněkud nejistý fyzik vytažený svou vitální manželkou z nory svého povolání a naturelu, který sleduje děj, komentuje ho a vyhodnocuje přesně tak, jak mu velí jeho analytický mozek. Přesto je plný nevyřčené empatie a soucitu.
Už dlouho jsem se nesetkala s knihou, která mě nutí sednout a vypisovat si názory či úvahy spisovatele, jak jsou mi blízké. Blízký mi byl i samotný hlavní hrdina, přitom tolik vzdálený mé mentalitě. Zvláštní.
Paolo Giordano jez Turína, což pravděpodobně vysvětluje, proč píše tak smutný knížky. Já kdybych žil ve městě, kde hraje Juventus nejnudnější fotbalovou ligu na světě, tak bych od života taky asi neočekával nic pozitivního.
Juventus, i přestože v posledních letech zažil docela turbulentní časy (korupce, sešup do třetí ligy a návrat na výsluní) v knize vůbec zmíněn není, stejně tak ani pizza, špagety a Eros Ramazzoti. Nevím proč !!!!!! Také nemohu odpustit fakt, že se děj odehrává kousek od domu Pavla Nedvěda a Pavel v knížce vůbec není, i když musel určitě jet několikrát kolem autem nebo na kole. Kniha by tak byla daleko lepší. Takhle v knize zůstala jen rakovina, která pomalu ničí služku, což její zaměstnavatel velmi bystře a melancholicky popisuje. Což o to, ono je to hezký, pěkně napsaný, ale trochu cejtím, že si to Giordano napsal spíš pro sebe než pro ostatní, i když se tomu snaží dát jakousi nadstavbu v podobě klasické manželské krize.
Oproti prvočíslům docela slabota. Na Giordanovi se mi ale líbí jeho styl psaní, jeho knihy se čtou moc dobře. A jelikož je tahle kniha docela tenká, přečetl jsem ji během večera.
Vcelku čtivá knížka o tom, jak člověka a jeho blízké změní rakovina. Vyprávění působí poněkud chaoticky, autor mírně přeskakuje v čase, ale na kvalitě knihy to nikterak neubírá.
ja jsem take zklamana, cekala jsem, ze doctu a budu resit, resit a resit, nestalo se, mrzi me to, styl mi pripomnel autory, jejichz styl psani a poselstvi nepochopim a oni se stanou laureaty a ja nevim vlastne, proc, jak, za co.
Paolo Giordano se v této útlé novele pouští do vážných existenciálních témat a především se vrací k tomu co umí nejlépe. Tedy k literárnímu ztvárnění nebezpečí, která nejsou na první pohled vůbec zřejmá. Vzduchem tady totiž nelétají kulky a nepobíhají teroristé, podobně jako v jeho posledním románu Tělo. Zůstává zde pouze rozechvělý člověk se svou zranitelností, žijící ve světě, kde lidé neumírají ve světle dobrodružství, nýbrž všedně. Ony pomyslné nálože čekající na výbuch jsou zde ukryté v samotných středech lidských životů a dokonce i uprostřed vztahů, jenž kdysi působily tak bezpečným přístavem. Čerň a stříbro je příběhem umírání, falešných nadějí, odcizení, nepřátelství a pomíjivosti. Paolo Giordano je zpátky ve své nejlepší formě jako mistr sugesce, emocí a nepotřebuje k tomu ani příliš mnoho stránek..
Naprosto famózní dílko. Co vše se dá napsat o životě, lásce a smrti na pouhých 120 stranách, neuvěřitelné mistrovství autora. Vřele doporučuji.
Štítky knihy
partnerské vztahy nemoci rakovina, nádory italská literatura rodina umírání
Autorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2023 | Tasmánia |
Kniha Čerň a stříbro je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 297x |
| Čtenářské výzvě | 41x |
| Doporučených | 13x |
| Knihotéce | 144x |
| Chystám se číst | 97x |
| Chci si koupit | 25x |
Giordano umí. Jeho text je stylisticky vycizelovaný, píše bez patosu o křehkosti lidských vztahů, o bolesti i pomíjivosti.