Čerň a stříbro

Paolo Giordano se vrací k obrazu rodiny, konstantnímu prvku své tvorby, tentokrát ji ovšem nepředstavuje jen jako semeniště traumat či bitevní pole, ale také jako hnízdo a útočiště. Ukazuje však, jak křehkou má takové hnízdo konstrukci, jak málo stačí, aby ji odfoukl vítr… V útlém románu sledujeme příběh jednoho mladého manželství. On je fyzik, univerzitní badatel se sklony k depresi. Má za to, že mu tělem protéká hustá a lepkavá černá míza melancholie, zatímco jeho žena Nora má v těle světlé stříbro, výborný elektrický vodič. Muž má zároveň roli vypravěče a zapisovatele jejich lásky. Věří, že se jeho smuteční čerň smíchá s Nořinou stříbrnou energií, ale zjišťuje, že skutečným pojivem, majákem i andělem strážným jejich vztahu byla paní A., přezdívaná Babette, kuchařka, hospodyně, chůva a adoptivní babička i matka v jedné osobě. Vyprávění vška začíná smrtí paní A. Vypravěč v „životě bez paní A.“ vzpomíná na život s ní a skládá tak velice živý obraz svérázné Babette, ženy plné síly a vitality, kterou ale zaskočí krutá diagnóza: rakovina plic. Milostné téma se tak začíná proplétat s tématem umírání a smrti. Giordano se opět soustředí jak na vědomí a podvědomí svých postav, tak na patologické projevy těl. Sleduje postup nemoci dostatečně zblízka, ale bez patosu, bez přehnaných emocí, ne však cynicky. Nechce přinést neznámé či překvapující informace o umírání a rakovině, jde mu spíše o to ukázat, co nemoc udělá s lidskou psychikou, s povahou člověka.... celý text