Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

11.03.2016

Pro mě zvláštní - příběh o společnosti, která je mi vzdálená, nerozumím této mentalitě. Kniha mě zklamala.

27.02.2016

Jelikož Cukuru Tazaki a jeho léta putování jsou mou první knihou Haruki Murakamiho, nemohu ji komentovat z širšího pohledu. Samotné „putování“ Cukuru za objasněním vlastních niterních pohnutek mi připadá jako odraz společnosti, ve které Cukuru žije. Zpřetrhání pout se všemi blízkými, myšlenky na sebevraždu, zaměření se na svůj jediný „koníček“, čímž je stavba nádraží, je hodně temným tématem. Zjištění překvapivých důvodů náhlého ukončení vztahů s kamarády z mládí jako by hlavního hrdinu nepřekvapovalo, přesto všechno v té neutěšené situaci všechno směřuje k naději. Tomu odpovídá i otevřený závěr knihy. Co říci víc, kniha se mi líbila. Dávám s čistým svědomím pět hvězdiček.

26.02.2016

Strašně depresivní kniha. Musela jsem jí číst po částech, abych jí dokázala vstřebat.
Zároveň stále nevím, zda jsou knihy tohoto autora pro mě to pravé. Čtou se skvěle, ale občas nevím, co tím chce autor říct. Obzvlášť v této knize bylo pár odstavců, které mi do knihy vůbec nezapadaly a vyloženě mi přišly napsány, jen aby nahnaly počet stran. Takže na jednu stranu úžasné čtení (hlavně myšlenky kolem smrti, deprese a samoty), ale pak přišly stránky, které se do knihy vůbec nehodily (k čemu mi byly informace o šestiprstosti, atd.?).
Hodnotím 4*. Třeba za pár let budu mít na příběh úplně jiný pohled (spíše určitě).

15.02.2016

byl jsem nadšen. Skvělé.

13.01.2016

Zase jednou Murakami v poloze bez fantaskních prvků, jakou navodil mezi čtenáři třeba v Norském dřevu. Mistrně napsaný příběh o tom, jak různé události z naší dávné minulosti, dnes již zdánlivě nepodstatné, formují neustále náš život, o tom, jak lehké by bylo, kdyby si mezi sebou lidé dokázali včas říct, co k sobě cítí a nechybí ani tradiční téma osamocení uprostřed velkoměsta. Autor se tentokrát zřekl svého grafomanství, přesto kniha funguje jako velký román. Každým slovem je zde od začátku budován prostor pro emocionálně silný závěr, při němž ukápne slza nejednoho čtenáře.

10.01.2016

Pokaždé mě překvapí, jak si Murakami vystačí s málem a téměř vždycky mu to vyjde. V podstatě úplně jednoduchý námět, typický Murakamiho hrdina, který je tak trochu ve vleku okolního dění a působí, jak název napovídá, opravdu poněkud bezbarvě, a opět několik motivů prolínajících se příběhem, ať už je to význam jména hlavního hrdiny v kontrastu právě s jeho pocitem "bezbarvosti" nebo skladba Le mal du pays. Ve výsledku skvěle napsaný, citlivý příběh s atmosférou.

05.01.2016

jedna z nejlepších knih od mého oblíbeného autora. Na nic si nehraje, vypoví příběh lidsky s minimalistickými prvky. K téhle se ještě několikrát vrátím a s radostí

05.01.2016

Murakami opět nezklamal. Vážně mě bavila každá strana této knihy, jednalo se o jednoduchý příběh, přitom ale velice silný. Děsně mě baví mezilidské vztahy, takže tahle kniha je přesně můj šálek čaje.

02.01.2016

Kniha ve mně vyvolala určitou sebereflexi a potřebu urovnat si některé věci sama před sebou, za což ji patří můj velký dík. Jinak nezaujatě věřím, že Murakamiho příznivce nezklame.

01.01.2016

Už od první knížky, mě Murakamiho styl sedl, tak moc, že jsem si několik jeho knížek koupil. Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování má krásný příběh, který sice nemá tolik nadpřirozena, ale o to více je to lidštější příběh. Kniha nádherně popisuje, jak vypadá samota, bolest, ztráta a také odpuštění. Příběh je pomalejší, ale nelze říci, že by byl nudný. Samotné vyznění knížky se mi moc líbilo a docela dost mě to dojalo. Četl jsem od Murakamiho lepší knížky, i tak tuto knihu mohu doporučit.

15.12.2015

Nejsem si úplně jistý, jestli právě tohle měl být můj první Murakami. Ale stalo se.
V knize se, z mého pohledu, střídaly velice zajímavé a mnohé sdělující pasáže se stránkami, jejichž přeskočením bych opravdu o nic nepřišel.
A mám-li hodnotit i formu sdělení, nejen obsah, nelíbil se mi příliš autorův styl psaní. Asi si potrpím spíše na vyprávění, jež probouzí a podněcuje mou představivost, než na (opakující se) doslovné zmiňování koitu a ejakulace...

09.11.2015

Starý známy Murakami, v zásade nevybočujúci zo zabehnutých koľají. Rieši obdobné dilemy, stavil na typovo identické postavy, vedie „silné dialógy“, kladie dôraz na detaily. Ak by písal inak, nebol by to už on. So všetkým týmto som buď stotožnená, alebo mi to neprekáža, takže naďalej siaham po jeho knihách. No tentoraz som na rozpakoch. Nespochybňujem charaktery postáv budované v súlade s japonskou mentalitou, v princípe ani spôsob narácie, užšiu rovinu, či širší kontext chápania textu, alebo otvorenosť záveru, ale prekáža mi čosi, s čím som sa dosiaľ v Murakamiho textoch nemusela potýkať, resp. si na nič také nespomínam (no nevylučujem možnosť svojho omylu, nakoľko prešiel nejaký ten rok, odkedy som naposledy v rukách držala knihu od neho). Neuralgickým bodom pre mňa je to, že Murakami vo svojej precíznosti zašiel tak ďaleko, pokiaľ ide o pointu, podstatu, zmysel textu, že až priveľmi priamo odhalil aj to, na čo by mal čitateľ prirodzene prísť sám, resp. čo by mu mal v prípade pochybností objasniť doslov, alebo inými slovami to, čo pokojne mohlo zostať len naznačené. Kulisy sú predsa známe, či už z tvorby Murakamiho samotného, či z tvorby iných japonských autorov a človek si mnohé ľahko domyslí, nepotrebuje všetko naservírovať na zlatom podnose priamo pod nos. Chýba mi dôvera v schopnosti čitateľa, nedostatok priestoru na úvahy po dočítaní. On mi už predsa povedal čo si mám myslieť. Nevnímam to však ako podsúvanie, ale skôr prostú obavu, že čitateľovi unikne viac než toho pochopí. Odhaleného je príliš mnoho, toho čo zostáva medzi riadkami zas príliš málo (a nie je to tým, že by sa mi viac páčili tie Murakamiho texty, kde využíva imaginatívne prvky, v dôsledku čoho sú tieto knihy omnoho viac zahalené rúškom tajomstva, s tým to nemá nič spoločné.) To je môj hlavný problém. Tie ostatné myslím nemá veľký zmysel riešiť, no ak zrátam všetky „pre“ aj „proti“, vychádza to zhruba narovnako. Preto 3/5.

06.11.2015

Typický Murakami. Zdánlivě jednoduchý příběh kde se toho moc neděje. Ale ty skvěle popsané myšlenkové pochody hlavního hrdiny, to erotično které z knihy sálá a které se Murakami nezdráhá popsat, skvěle zobrazený život japonského velkoměsta, to všechno dělá z románu opravdový zážitek a já jsem si jej užil. Jediné, co mě opravdu vadilo, bylo překladatelem často používané slovo "ženská" v místech, kde by se mnohokrát dalo použít "žena". Působilo to na mě hodně rušivě.

04.11.2015

Dle mého Murakamiho slabší kniha. Dobře navozená atmosféra, autor umí udržet čtenářovu pozornost i když se zrovna nic moc neděje. Ale myslím, že za pár týdnů si budu už jen matně pamatovat, o čem kniha je. Navíc hlavní postava mi není moc sympatická. Kdyby nebylo jeho přítelkyně, plácal by se v jakémsi vákuu snad až do smrti.

13.10.2015

Možná je tahle kniha víc určená japonskému publiku, než autorova ostatní díla, která jsem četl. Ostatně, něco podobného je naznačeno i v (mimochodem mimořádně zajímavém a zamyšleníhodném) doslovu Tomáše Jurkoviče. Přesto dodávám k původně dvěma zamýšleným ještě třetí hvězdičku za posledních několik stran - samý závěr knihy, ač prost dialogů a sestaven podle z vnitřních Cukuruových úvah, pro mě představoval to úplně nejzajímavější z celého příběhu. Otevřený konec je v tomto případě zcela namístě. Murakami si nakonec u mě reputaci nezkazil!

11.10.2015

Typický Murakami... člověk má pocit, že děj jen nudně plyne, nic zvláštního se neděje,.. ale zároveň je to hrozně čtivé. Tuto knihu bych hodnotil jako jednu ze slabších. Možná je to pocitem, že se Murakami trochu opakuje...

08.10.2015

Je pozoruhodné, že přestože jsou hlavní postavy i styl Murakamiho knih tak podobné, pokaždé si četbu tolik užiju a vůbec se nenudím. I tento příběh byl napínavý a do poslední chvíle jsem byla zvědavá, jak dopadne. Obsahuje i řadu námětů k zamyšlení, jak už to u knih tohoto autora bývá.

15.09.2015

Po nějaké době opětovné shledání s mým milovaným autorem. A bylo to shledání příjemné a naplňující. Už se ani nedivím, že jsem zrovna po této knize sáhla v období vlastního odkrývání minulosti, vlastního hledání v tmách duševních propastí. Náhody neexistují...nebo snad ano?
Cukuru Tazaki je vnitřní součástí mnohých z nás. Obvykle ukrytou hodně hluboko a "zakrytou poklicí zapomnění". Součástí, která v sobě nese mnoho nezodpovězených otázek, mnoho křivd a bolestí, mnoho nejasných a mlhavých událostí. Nevyřčených slov a nedořešených záležitostí. A která si tak moc přeje být znovu vynesena na světlo světa přítomnosti a "dořešena".
Stále žasnu, jak dokáže H.Murakami popsat nepopsatelné a pojmenovat neuchopitelné. Vystihl v pár řádcích něco, k čemu jsem roky marně hledala slova...

"Lidská srdce nepojí v jedno jen mír a harmonie. Spíš je mnohem hloub dokážou propojit jejich vzájemné rány. Vzájemné bolesti a vzájemná křehkost. Nemůže být ticha bez bolestných výkřiků, není odpuštění, pokud po zemi netekla červená krev, není smířlivého přijetí, pokud jsme předtím nezažili krutou ztrátu. Přesně tyhle věci totiž leží v kořenech každé opravdové harmonie a míru."

A popsal to, co jsem již zažila a procítila až na dřeň své duše....

"Neřekli už nikdo ani slovo. Slova tu ztratila veškerou sílu. Oba jen tiše objímali jeden druhého, ponoření do proudu času jako tanečníci zastavení v pohybu. Do času, v němž jako vy se promísila minulost s přítomností a možná i s trochou budoucnosti. Tiskli se těsně jeden na druhého a jemu na krk dopadal v pravidelných intervalech její horký dech. Cukuru zavřel oči, poddal se celý hudbě a pozorně se zaposlouchal do úderů Erina srdce."

06.09.2015

"Jeho jméno se ve znacích psalo ´mnoho´, ´myš, špička, směr´a ´vytvářet´. Pokud se ale nejednalo o oficiální texty, psal Cukuru ve znacích obvykle jen své příjmení a dokonce i jeho přátelé se domnívali, že se jeho osobní jméno píše foneticky, slabičnou abecedou. Jen máti a obě dvě sestry mu říkaly Saku nebo Sakučan, jak se jeho jméno také dalo přečíst. V běžném každodenním životě to tak pro ně bylo kratší a jednodušší. (...) Musel [otec] však zřejmě dost váhat, jestli se Cukurovo jméno bude psát znakem pro ´tvořit, stvořit a vybudovat´, nebo jako ´tvořit, zhotovovat a vyrábět. Oba ty znaky mají sice shodné čtení, každý z nich ovšem dělá úplně jiný dojem." (47)
V pořadí pátý Murakami mi nabídl jako tradičně neotřelý pohled na hledání identity.
"I kdybys třeba byl prázdná nádoba, tak co je na tom?" odtušila Eri. "I jestli to tak je, jsi stejně nádherná a moc přitažlivá nádoba. On ve skutečnosti neví nikdo, kým vlastně doopravdy je, nemyslíš? V tom případě úplně stačí, když prostě dál bude po všech stránkách krásnou nádobou. Nádobou natolik sympatickou, že do ní pak někdo zatouží něco dát, ani sám nebude vědět jak." (234)
Zajímavá paralela mezi životem a nádražím graduje radou Eri Curukovi, jak má překonat strach, že něco špatně udělá, nebo řekne:"Hlavní je postavit to nádraží, i když třeba nebude úplně dokonalé. (...) Když nebude stát nádraží, tak tam také přece nezastaví vlak. A nebude tam možné přivítat vzácného hosta." (234)