A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1364
400
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre , 2016
více info...
Přidat komentář
Úžasná útlá knížečka plná citu, lásky a porozumění. Stačí pár vět a hned se řinou slzy z očí. Hodně moudrých myšlenek.
Tato útlá novela byla původně určena pouze pro autorův blog. Pojednává o dědovi, který pomalu a jistě ztrácí pamět. Přišel mi zajímavý vůbec popis toho, co se v mozku takového člověka děje, ale jinak mě celý příběh nijak nezasáhl.
Knížka na zamyšlení. Kéž by všichni jednou měli někoho, kdo jim pokaždé poví jejich příběh znovu a znovu....
Malinká, úzká knížečka o alzheimrovi a o tom, jak ovlivňuje všechny angažované. Asi začínám být sentimetnální na stará kolena, nějak přehnaně moc.
Emoce mi skákaly od radosti po takový smutek... sinusoida nahoru dolů. Z řádku na řádek vás umí text rozveselit a hned na dalším trpíte úzkostí. Ale text je podán tak strašně příjemně - rozmluvou malého chlapce s jeho dědou, pak ve vzpomínkách dědy a již zesnulé babičky, zapomnětlivé chvíle dědy a jeho syna.
Pro mě moc moc příjemné.
Upřímně? Když jsem zjistila, že kniha vyjde, byla jsem zmatená. Nechápala jsem důvod. Že to je kvůli penězům, mě napadlo hned. Ostatně to samé jsem si myslela i o Co by můj syn měl vědět o světě, která mě nakonec uhranula. Jenže...
Tahle kniha byla nádherná. Jasně, jede se na city. Ale na co jiného by se v knihách mělo jet? Kresby jsou nádherné, příběh je lidský, až to bolí. Asi jako ostatní Backmanovi knihy. Musí vás chytit příběh za tu část vás samotných, kterou si chráníte nejvíc. A nám všem, kterým stýská, že ti nejdrahocenější lidé (sorry rodiče) jsou už pryč, a nemá nám kdo připomínat, že stejně bylo nejlíp na lavičce se zmrzkou, tahle kniha vykouzlí úsměv na tváři. I přes to všechno smutný.
Cheers to us!
("-Učitelka nás donutila napsat slohovku o tom, čím chceme být, až budeme velcí.
-A co jsi napsal?
-Napsal jsem, že nejdřív se chci soustředit na to, že jsem malý.
-To je velmi dobrá odpověď.
- Viď? Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a staří lidé se smějí.
-To jsi taky napsal?
-Jo.
-A co učitelka?
-Ta mi řekla, že jsem nepochopil zadání.
-A co ty na to?
-Že ona nepochopila odpověď.
-Já tě mám tak rád.")
Četla jsem krásnou knihu Kam se poděla Elisabeth, která je též o stárnutí a zapomínání. Medvedin, Oveho a další jsem doslova shltla. Ale tohle opravdu ne. Kniha má pobavit nebo poučit. Tahle mě vyděsila. Nedočteno.
...
"Posměšný zázrak v nitru našich lebek, který nám dovoluje odhalovat taje univerza, ale který úplně kašle na to, že nedokážeme odhalit taje skryté v nás samých." (s. 10)
Text, který neměl existovat v knižní podobě. A to by byla škoda.
Laskavé a láskyplné myšlenky o matematice i umění, o učení (se),
o partnerství, o smrti i životě...
Autor své poselství napsal v próze, ale slova působí jako verše. Občas se nějaké moudro opakuje.
Forma závěrečného refrénovitého shrnutí mě překvapila i potěšila.
Moje první knížka od Fredrika Backmana a hrozně
se těším na další. Opravuji - moc se těším na další. Hrůzu jeho myšlenky nenahánějí. Škoda, že překladatelka Helena Matocha některé pasáže devalvuje právě spojením "hrozně tě mám rád".
Ilustrace Elly Laytham odrážejí atmosféru příběhu.
"Skoro každý dospělý chodí po světě plný lítosti z nějakého loučení a přál by si, aby se mohl vrátit v čase a rozloučit se líp. Naše loučení takové nebude, budeš ho moct opakovat zas a znova, dokud nebude perfektní." (s. 40)
PS: Potěšilo by mě, kdyby na náměstíčko databáze knih ještě přispěla svým pohledem evelýny... Symbolicky je její poslední příspěvek právě k této knížečce.
Vůbec nevím co k tomu napsat, a tak napíšu jen je to krása a vložím sem pár vět které z té knihy absolutně miluji.
*
„Ne, smrt je pomalý tamtam. Počítá každý úder. Nemůžeme s ní vyjednávat o čase.“
*
„Budeme mít spoustu příležitostí si ho nacvičit. Půjde ti. Skoro každý dospělý chodí po světě plný lítosti z nějakého loučení a přál by si, aby se mohl vrátit v čase a rozloučit se líp. Naše loučení takové nebude, budeš ho moct opakovat zas a znova, dokud nebude perfektní. A až perfektní bude, to už dosáhneš nohama na zem a já budu ve vesmíru, takže se není čeho bát.“
*
„Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.“
___________________________________________________________________________
Jestli jste to ještě nepochopili, ano ano a ano ! Přečtěte si tu knihu, nebudete litovat.
Ne, pane Backmane, nezlobím se, že jste toto vyprávění vydal jako knihu...Naopak jsem ráda, že někdo v dnešní době ještě citlivě vnímá, že je nutně třeba, aby se mladší ročníky chovaly k těm starším s porozuměním a láskou. Krátká, ale moc pěkná. Děkuji.
Velmi silná kniha, kterou si určitě pořídím do své knihovny. Jak už tady bylo zmíněno - trochu připomíná Malého prince. Věřím, že až se jednou ke knize vrátím, objevím v ní zase něco nového. Mohu jedině doporučit.
,,Jak můžeme dědovi pomoct?"... ,,Můžeme s ním po té cestě jít. Dělat mu společnost. "
Díky dnešní medicíně se stává mnohem častěji, že život končí tím, že rozum vyhasíná rychleji než tělesná schránka. Začátek je těžký pro nemocného, později je to těžké spíše pro okolí...
Malá knížečka plná velkých myšlenek. Připomíná mi to v tomto knihu Malý princ.
,,Viď? Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a stáří lidi se smějí. "
Velmi citlivě popisuje postup demence, od prvních náznaků dezorientace, přes čím dál větší odklon od reality až k tomu, kdy člověk dosáhne vlastního světa, kde není místo ani pro dávné vzpomínky a ani pro známé tváře...
... ,, Nejdřív zapomeneš, kam jdeš, pak kde jsi byl, nakonec kde jsi... "
Těžké téma, ale velmi empaticky napsané. Myslím, že i opakované čtení přinese nové myšlenky.
Tenounká knížečka plná citu. Jak krásně se dědeček loučí s vnoučkem. A dědeček tu stále je a přece není.....
Loučení s mozkem a ztráta vzpomínek. Knížka je přesně taková jakou ji popisuje autor v předmluvě. Očekávala jsem hořko-sladkou a sentimentální povídku (příběh), která nese jedno velké poselství. A toto přesně jsem i dostala. Navíc se mi velmi líbilo provedení obálky a malé ilustrace v knize, které podtrhovali vyřčené významy. Backman opět nezklamal.
Musím říci, že v maličkosti je krása, útlá knížečka plná krásných někdy smutných myšlenek. Myslím, že jsem ji nečetla naposledy a postupem času se tam najdou další nové věci, které mě nadchnou.
Fredrik je můj oblíbený autor, jeho knihy si "šetřím". S touhle jsem to asi už přehnala a přečetla o ní tolik kladných komentářů, že mě až tak neoslnila. To nic nemění na tom, že příběh krásně a laskavě vypráví o velmi nelehkém tématu, které se více či méně dotýká nás všech. Krásný počin pro literaturu, ale hlavně pro lidi. Doporučuji! Přečtu znovu a pak třeba přihodím i tu pátou hvězdu.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Slzy mi tečou ještě teď. Nádherná večerní jednohubka. Bylo to tak hluboké, tak plné lásky a tak smutné. Plně souhlasím s Triatlet, lépe bych to nenapsala. Díky ....