151 dní Pacifickou hřebenovkou – Dobrodružství Holky s bucket listem
Lucie Kutrová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/525562/bmid_151-dni-pacifickou-hrebenovkou-dobr-6544d1c6bdb30.jpg
4
543
153
Kniha úspěšné autorky, ale hlavně cestovatelky Lucie Kutrové se dostává v novém vydání do krásné, celobarevné podoby! Lucie je holka, která si plní přání, holka, která je odhodlaná jít za svým snem, a holka, která se rozhodla projít Pacific Crest Trail, dle spousty lidí nejnáročnější dálkovou pěší trasu na světě, vedoucí z Kalifornie přes Oregon a Washington až ke kanadským hranicím (4 300 km). A povedlo se jí to. A přežila to. A že to párkrát bylo o vlásek. A ve své knize nepíše jen o tom, jaké to bylo, jít bez přípravy divočinou, ale taky o tom, jak taková věc člověka změní. A že když se pro něco rozhodnete a zatnete zuby, dokážete všechno. A ještě se u toho hodně naučíte, dost se nasmějete, najdete pravá přátelství a možná i lásku. Koupí této knihy přispíváte na lepší život v útulcích!... celý text
Přidat komentář
Cestovní deník mladé Lůcy, která si splnila sen a přešla náročný Pacific Crest Trial. Denní záznamy, doplněné krásnými fotografiemi a historkami z průběhu. Ztřeštěná holčina, jejíž popis cest mě moc bavilo číst a u níž jsem obdivovala každodenní nálož ušlých km.
Na to, že to měla být veselá nenáročná četba, tak jsem to četla hodně dlouho. Cestopis si představuju jinak. Měla jsem problém se přenést přes styl psaní. Nepřišlo mi to vtipné, naopak povrchní, plytké, pubertální. Věci, které mě zajímaly, jsem se dozvídala jen mimochodem (např. jak je to tam se záchodem, jak se stravují ti, kteří netáhnou kilovku Nutelly, jak je to s ranní/večerní hygienou, atd.). Nikde jsem se nedozvěděla ani orientační cenu kempu, hotelu, jídla, zasílání balíku, pojištění. Kde na to běžný člověk vezme peníze a čas? Nevím, zda hikovala podle map, podle nějaké aplikace, jak věděla, kde jsou Trail Angeles. Byla jsem překvapená, kolik tam bylo lidí. Při prvních deseti jsem se ztratila a do konce nevěděla, kdo je kdo. Jen že všechny milovala, se všemi byla nejlepší kamarádka, všichni milovali ji. Myslela jsem, že kdo chce jít takovou náročnou cestu, tak to dělá za účelem sebepoznání, samoty. Mě osobně by kniha od PCT odradila. Vadily mi překlady pro maminku, já být její matka, cítím se ponížená. Celou dobu jsem si říkala, že člověk přece nemůže být tak hloupý, aby si koupil stan a spacák a nevěděl, jak se to používá, ke všemu bývá přiložen návod. Podezírám Lucii, že to byla jen póza. To samé, jak tvrdila, že jde nepřipravená a v průběhu cesty jsem se dozvěděla, jak chodí s tatínkem po horách. Kniha byla neucelená, nevím, kde skončilo ukulele, jestli jí ta kolena přestala bolet a mnoho dalšího. Asi taky nechápu, jak někdo může jít takovou cestu a hned vše sdílet online. Tak pro koho to dělá? Pro sebe nebo pro publicitu? Já ke svému životu nepotřebuji Bucket List, svá přání si plním průběžně a nepotřebuji si je sepisovat. BTW, drama queen není královna dramatu, ale hysterka. Abych jen nekritizovala, samozřejmě klobouk dolů, odhodlala se a vyrazila a denně toho nachodila opravdu spoustu.
Absolutně skvělá knížka. Nasmála jsem se, slzu uronila a vzpomněla jsem si na svůj první bágl, který jsem si sbalila do Rumunska na Retezat. Úplně mě začaly svrbět podrážky někam zase vyrazit. Neskutečně pozitivní a inspirativní knížka. Měla jsem z jejího čtení obrovskou radost a Lucka je bez jakýchkoliv diskuzí borec.
Milé a inspirativní. Asi bych se ke knize nedostala, kdyby ji na Svatojakubské cestě nezmínila kamarádka, která mi ji pak půjčila. I když jsem ji četla půl druhého měsíce (samozřejmě nesouvisle), celkem jsem si ji užila.
Mám v zásadě jednu výhradu: formát (každý ze 151 dní cesty rozepsaný zvlášť) mi přišel vhodnější pro blog než pro knihu. Některé události jsou nepochybně důležité pro autorku, ale ne tak úplně přitažlivé pro čtenáře, neznajícího lidi, o nichž píše. Mnohé pasáže byly repetitivní (Lucka potká někoho, koho dlouho neviděla, a raduje se nad tím; Lucka celý den odpočívá v hotelu nebo u „trail angela“; Lucka si nakoupila hodně jídla, které je těžké, ... :D) a osobně si myslím, že by – v papírovém vydání – snesly vynechání. S tím souvisí i pochybení nakladatelství, které blogové příspěvky při proměně v knihu nenechalo zkorigovat (časté chyby v mě/mně a čárkách).
Jinak je Lucčin cestovní deník pozoruhodnou sbírkou momentů z pěti měsíců na Pacifické hřebenovce: těch krásných („spektakulární“ výhledy, přátelskost Američanů, solidarita „hikerů“) i těch nebezpečných. Mně asi nejvíc zatrnulo při popisu stopování, i když třeba otřes mozku v Mohavské poušti nebo frustrace ze dvou týdnů v mračnech komárů byly také poutavé.
Autorka je učebnicovým případem extravertního sangvinika a celkově silnou, svéráznou osobností. Oceňuji její rozhodnutí cestovat sama, podle sebe a kvůli sobě. Z její knížky sálá „wanderlust“ (čeština nemá ekvivalent, řekněme „nutkání se toulat/putovat“?). A pak také vděčnost za život jako takový i za každičkou z řady laskavostí, kterých se jí na cestě dostalo. A odhodlání dělat to, co dělat opravdu toužíme. Takže já už pod jejím vlivem plánuji další zahraniční potulku. :)
Prvních 14 dní vyprávění mi trvalo než jsem si zvykla na teenagerovský styl ale pak jsem se začetla a kniha mě úplně pohltila. Super!!! Nabilo mě to optimizmem, že člověk se nemá bát ničeho a jít naproti výzvám. Na Pacifickou stezku se pravděpodobně nedostanu ale pomůže mi to splnit si jiný sen :-)
Lucii jsem objevila na instagramu, když šla stezku Českem. Její příspěvky mne zaujaly a když jsem zjistila, že vydává i knihy, zkusila jsem si tu první objednat. Podobné knihy jsem doteď vlastně nečetla, takže nemám s čím srovnávat. Nelituji, že jsem se do toho pustila, určitě si objednám od Lucie i další knihy o jejích cestách a třeba vyzkouším i jiné podobně zaměřené knížky od jiných autorů.
Vyprávění formou deníku se mi líbilo. Občas bych uvítala i víc popisné informace, jakým se šlo terénem a podobně, ale pokud si bude chtít člověk o PCT načíst fakta a další věci, určitě to najde jinde.
Lucka nám představila svůj, místy až neuvěřitelný, příběh, který je v lecčem i inspirující. Takovouhle dálku bych asi nikdy nešla, ale třeba nějaký hike na pár dní, proč ne.
Bylo občas trochu zvláštní číst o tom jak ji na PCT všichni znají a zbožňují, ale faktem je, že Američani jsou asi více kontaktní a navíc sama Lucka je extrovert, což já rozhodně ne.
Obdivuji, co vše ušla, v jakých podmínkách a to neuvěřitelné množství zážitků a zajímavých lidí, co potkala.
Mimochodem, proč všichni litují Gilliana? Já myslím, že na to, co se odehrálo, byli dva, bylo to zajímavé zpestření příběhu a oba věděli, že po PCT to určitě nikam nepovede dál. Jsou to dva dospělí lidé a podle mne spolu na trailu zažili něco spektakulárního, na co můžou dlouho s úsměvem vzpomínat. :D
Někomu vadilo umístění fotek, já jsem se s tím smířila. Prostě jsem se vždy těšila až se k nim dočtu a prohlédla jsem si je. Byly nádherné a popisky k nim nechyběly.
Nemůžu opominout obdiv k autorce skrze to co dokázala. Jistě jít PCT byl pro ní osobně velkou výzvou. Když jsem poprvé slyšela její popis téhle celé cesty, tak jsem byla upřímně pobavena. Líbí se mi i rozhovory s ní, kde popisuje její životní filozofii, ale knižně to nefunguje. Není v tom reflexe a možná mi i chybí hloubka. Neříkám, že mě její příběh nemotivoval samotnou se vydat na podobné cesty. Teď sama mám na svém seznamu snů Svatojakubskou cestu a svým způsobem se dovedu představit jít i tenhle trail či aspoň jeho část. Nevidím v tom nic nereálného. Ale kniha samo o sobě je jen plochým popisem. Možná byla chyba po této knize sáhnout po přečtení knihy Divočina, která je úplně jiný level. Osobně bych doporučila spíše poslouchat s autorkou rozhovory než číst její knihy. Kniha je na můj vkus až moc pubertální..
Lucie je holka pro každou srandu, sama ráda chodím po horách, takže tenhle "výlet" je mým snem. Druhá půlka knihy byla trochu utahaná, ale celkový dojem supr. Je to kniha na oddech a svůj účel naprosto splnila. Fandím a určitě si s chutí přečtu druhou knihu.
Vtipná kniha, která se velmi dobře čte a dokáže člověka namotivovat, aby vyzkoušel podobný přechod
Za mě bezvadný cestovní deník ztřeštěné holky. Jako bych viděla sebe. Lůca je přesně moje krevní skupina. U knihy jsem se parádně bavila, četla se rychle. Hodně jsem se nasmála a představovala si tam sebe. Jediný rozdíl, že já neumím anglicky ani fň.
Moc obdivuji to rozesmáté děvče za to, co fyzicky a rovněž psychicky dokázalo, překonalo, vydrželo. PCT je drsný "výlet". A i když její "day in, day out" text se vlastně neustále dál a dál s každým dnem jakoby opakuje, je úžasné a strhující jej číst. Tahle statečná holka, velmi upřímná a otevřená, plná lásky k přírodě, romantická, pozitivní, nepředvídatelná, inteligentní a tak trochu crazy, si dokáže svým vyprávěním získat sympatie. A občas i vehnat slzy do očí...
Opravdu chviličku mi trvalo, než jsem přišla na chuť jejímu humoru a pak už jsem se těšila na každý večer, kdy budu moct s Luckou šlapat a šlapat. Obdivuji ji, co všechno zvládla a už se těším na další 151. Ještě pořád mám knihy plnou hlavu a nějak se nemůžu začíst do jiné.
Asi chápu, proč se tahle knížka nelíbí úplně každému, ale mě nadchla. Tak, že jsem si sepsala svůj vlastní Bucket list a Pacifická hřebenovka je jedním z bodů, který jsem si tam napsala.
Skvěle mi sedl styl psaní a většinu času, co jsem jí četla, jsem se jen smála.
Jak už to tak bývá, nemůžeme sednout všem a proto chápu, že některým lidem nemusí být Lucie sympatická nebo je může štvát. Já jsem nejdříve slyšela podcast, který mě na knihu nalákal a zklamaná jsem nebyla. Vyprávění se mi moc líbilo právě pro svojí upřímnost a sdílení pocitů. Pokud chce někdo číst o pacifické hřebenovce především z informativních důvodů, zvolí asi jinou knihu, ale pokud chce sledovat putování jedné holky, která je bláznivá a překonává sama sebe, je tahle kniha to pravé. Několikrát jsem se v pocitech Lucie našla a je pro mě inspirací, i když PCT se nikdy nechystám jít.
Začátek knihy byl opravdu zábavný. Cesta přes poušť, nedostatek vody a neskutečné horko. Sierra také ještě také šla, ale když Lucie přecházela přes Oregon, začal knize docházet dech. Washington byl už slabý dojezd úžasného začátku. Mrzelo mě, že v knize nebylo víc o akci k 50 letům PCT. Jak to vypadalo, co se tam dělo? Mohlo to být velmi zajímavé. Ale z celé akce jsme si odnesli jen love story. Celou knihou se nese, že Goldilocks byla legendou PCT. Všichni ji znali, všichni ji milovali, mluvili o ní a pomáhali jí a ona také všechny milovala. Viděla jsem nějaké rozhovory s Lucií a nikde se nezmiňovala o tom, že by se s lidmi, které potkala na trailu, ještě někdy setkala. Což je zvláštní u takové legendy. PCT je nebezpečná. Četla jsem, že tam zemřelo 15 lidí. Většina na úraz. Lucie by pro krásný výhled udělala cokoli a často na hraně nebezpečí. Při popisu toho, jak běhala z kopce s naloženým batohem, padala a nějaké možné následky neřešila, mi často trnulo. Je možné, že ta příhoda se sněhem a zhrouceným tarpem bylo poslední varování. Naštěstí v pořádku došla až do Kanady. Myslím, že k horám má být respekt a ten jsem z Luciiny knihy necítila. Jen já to chci, tak to zkrátka udělám. Často mi to přišlo jen na efekt, zvlášť v té epizodě s Gilliganem. Vždycky budeme spát tam, kde je krásný výhled. Přišlo mi, že PCT Lucii moc nezměnilo.
Mé 3 dny s pacifickou hřebenovkou. Dlouho mě knížka tak nechytla a ubíhající dny a míle jsem musela doslova hltat. Kniha je psaná stylem jedna kapitola = jeden den. Čekala jsem, že se tam objeví něco jako "Den 35593. Dnes se nestalo nic." Opak je pravdou. Žerete příhody Lucie, fandíte ji, sere vás, co zrovna sere ji, a milujete, co miluje ona. Lidi, sixpacky, šutry ve tvaru srdce a výhledy se západem sluncem.
Tuhle holku a její cestu nemůžete nemilovat. Místy vám bude připadat děsná pak prdlá a nakonec se budete smát i s ní. A jasně, že jsem začal hned hledat boty na trail, zrcadlovku a plánovat nějakou podobnou šílenost.
Hvězdičku jsem ubral jenom za to, že nějak nejsem příznivec té "zamilované" části, ale to je tak asi jediné co bych tomu vytknul.
Já prostě nevím co na to říct. Nejprve jsem četla Lůcin blog. Z toho jsem byla nadšená. Okamžitě bych si zabalila igelitku a vyrazila na trail Blog ale skončil stý den a já prostě potřebovala číst dále, proto jsem si koupila knihu. A tehdy mé nadšení opadlo. Posledních 51 dní je sepsáno tak nějak jinak. Přijde mi, že už si Lůca nedělala zápisky, ale dopisovala to postupně už doma podle paměti. Vyprávění je pak už takové nemastné, neslané. O ničem. Navíc i chování Lůcy se změnilo. Ze sympaťačky se lusknutím prstu stala tuze nesympatická, nafrněná buchta. Takže to shrnu. Co se týče PCT jako takového, čtení fajn. Vtáhlo do děje. Ale to, jak je všeobecně oblíbená je až otravné a až tak moc jí to nežeru. A Gilligana je mi upřimně líto.
Štítky knihy
deníky putování cestopisy cesty a pobyt Pacifická hřebenovka pěší turistika vysokohorská turistika cestovatelky
Moc pěkné vyprávění, četlo se samo. Velký obdiv Lucii, opravdu klobouk dolů. Těším se na další její knihu.