Francesco Petrarca

V roce 1336 vystoupil Francesco Petrarca na Mont Ventoux. První člověk, který takovou věc udělal dobrovolně, a protože hledal krásu. Protože se chtěl rozhlédnout z vrcholu hory.

Jistě, nebyl první kdo vystoupil tak vysoko, ba nebyl ani první na vrcholu oné hory (cestou potkal ovčáka, který mu řekl, že před půlstoletím se vyškrábal na vrchol, ale neměl z toho nic kromě námahy, lítosti a roztrhaných šatů). Petrarca byl omámem a rozjitřen pohledem na Alpy a vůkolní scenérii. Vytáhl z kapsy Vyznání svatého Augustina, která si vzal s sebou. Kniha se otevřela na následujících slovech: „A lidé podnikají cesty, aby se mohli diviti horským velikánům, obrovským vlnám mořským, mohutnému toku řek, širému oceánu a pohybům hvězd – sebe však zanedbávají.“ (Kniha X, Hlava VIII)

„Knihu jsem zavřel rozhněván na sebe, že i teď obdivuji věci pozemské – já, který jsem se měl již dávno poučit od pohanských filosofů, že mimo ducha nic není hodno obdivu a že před jeho velikostí nic není veliké. (...) Jak často, myslíš, jsem se toho dne při návratu obracel a vzhlížel k vrcholu té hory – a zdála se mi být sotva na loket vysoká proti velkosti lidského myšlení, kdyby jen se neponořovalo do bahna pozemské hanebnosti.“ (Dopis zpovědníku Dionysiovi di Borgo San Sepolcro, Malaucene 26. 4. 1336)

Renesance, říká James Hillman, začala nikoliv výstupem na onu horu, ale sestupem z ní – „návratem... do údolí duše“.