Antonín Koniáš

Člověk, který zná autora pouze z apriorně negativní propagandy (bohužel nejen z období socialismu ale i prvorepublikánské) a z Jiráskova Temna (kde je mu zcela mylně připsáno autorství Písně o mukách pekelných), je vlastní literární tvorbou Antonína Koniáše překvapen. Je velmi mírná, krásně spojuje přesvědčivou argumentaci pro křesťanský katolicismus s vysokou estetickou hodnotou textu. Spisovatel jinověrcům nevyhrožuje, on s nimi velmi soucítí. Lituje je, protože svým životním zaměřením se odchýlili od víry, která vede ke spáse. A on chce, aby spaseni byli. Pozdně barokní emotivita je zde podávána jemně, vůbec ne bojovně. Dovolím si ukázku - z výkladu evangelia o nalezení dvanáctiletého Ježíše v chrámě z třetí neděle po Třech králích z jeho Postylly (vydání z roku 1756, prvé vydání vyšlo s názvem Vejtažní naučení, další již s názvem Postylla. Skoro stejný komentář píši zde ke knize Vejtažní naučení - výbor z knihy vyšel znovu v roce 1995.):
" Ó jak veliká ztráta jest ztratiti Boha a s Bohem všecko, coby duši, coby tělu právě potěšitelné a prospěšné býti mohlo. Tak veliká škoda jest ztratiti Boha, jak veliká dobrota jest sám Bůh. Bůh jest nesmírná dobrota, ztratiti tedy Boha jest nevyslovitelná škoda. Kdo Boha nalezne, nalezne všecko, kdo Boha ztratí, ztratí všecko."