rusalka123
diskuze
Linu, to se mi naštěstí skoro nikdy nestane, i když je tahám dost.:)
Po krátké době přidávám ještě jeden nový tip - V šedých tónech. Nádherná, neuvěřitelná knížka, skvěle napsaná. Za mě by se mohla stát knihou roku, nicméně hlasování jsem bohužel prošvihla...
četla jsi nějakého Diabla? To je jedna z mála koňských knížek, po které ještě teď čas od času sáhnu... Tady to sice nemá nijak zvlášť skvělé hodnocení, ale mně to přijde dobrá série.
Já taky Dívky v sedlech svého času milovala a přečetla jsem všechny díly.:)
Pak se mi ještě dost líbila Poslední překážka od Andrey Wandel, ale to už jsi taky četla, koukám...
Odmala jsem si vedla takový svůj "čtenářský deník", tedy sešit, kam jsem si psala vždycky jméno autora a knihu, co jsem přečetla. Tak mi to fungovalo několik let. Jenže já jsem líné stvoření a po čase začal milý deník trochu upadat v zapomnění. Zhruba dva roky v něm bylo jen pár zápisků - ty, na které jsem si zrovna vzpomněla, když jsem ho jednou za pár měsíců vyndala. Po těch cca dvou letech jsem si začala říkat, že to je trochu škoda a že bych ten zvyk měla nějak obnovit. Tak jsem přemýšlela jak na to, ale dlouhou dobu jsem na nic nepřicházela.
DK jsem maličko znala přes sestru a víckrát v minulosti jsem uvažovala, jestli se zaregistrovat. Pak jsem sem zabloudila o minulých prázdninách a nějak jsem si řekla, že bych to mohla konečně zkusit. A co víc, jak se ukázalo, perfektně to vyřešilo můj problém. Teď si vedu svůj "čtenářský deník" tady a má to ještě jednu skvělou výhodu: mám to v seznamu jako dřív, jméno autora a nízev knihy (jen ta fotka je navíc), ale když si knihu rozkliknu, dostanu se do říše vzpomínek.:)))
Obešla bych kdyžtak víc antikvariátů, nechala si říct, kolik by za to dali a pak se rozhodla...
Adele, vlastně jsi asi stručně a jasně vystihla to, co mám na ich-formě taky ráda...:)
Podepisování by sice bylo účinné, ale bála bych se, aby se dotyčný neurazil, že mu nevěříte...
Já si teda mylsím, že mám málo známých, kterým bych se bála něco půjčit, protože většinou těch pár lidí, u kterých bych se toho obávala, by to po mně ani nechtělo, protože se známe moc málo.
marlowe, jo, to máš pravdu, vždycky záleží na příběhu, ale třeba mně osobně se tak celkově líbí dost ich-forma, přestože všude by se nehodila. Líbí se mi, že příběhy psané v ich-formě pak jsou víc takovým řekněme svědectvím a pokud to k tématu pasuje, tak to může být skvělý a hrozně to obohatit. Také na ní mám ráda, že je většinou o trochu víc obohacena o myšlenky vypravěče, i když ani to nemusí být pravidlem, ale na druhou stranu ten zase nemůže vidět do hlavy ostatním postavám... Tedy může, ale ne vždy to pak působí realisticky...
Záleží na okolnostech, jak už tu odně lidí psalo - jak je knížka tlustá, jak se mi líbí atd., ale průměrně přečtu zhruba 4 knížky za měsíc... Nezdá se mi, že bych moc zapomínala, o čem knížky byly. Aspoň přibližný děj si snad až na výjimky pamatuju vždycky...
Upřednostňujete ich-formu, er-formu nebo je vám to jedno? Co u nich považujete za +/-?
Nedávno jsme byli se školou na zfilmované Zlodějce knih, kterou jsem nečetla, ale chvílema jsem brečela jak želva :)
Filmy podle knih, které jsem nečetla...:
- Pollyanna (2002) - film který miluju a viděla jsem ho snad 10x, ale knihu se už trochu bojím číst, asi bych ji už kvůli filmu nedokázala jaksepatří ocenit.
- Zlodějka knih (2013) - Před pár týdny jsme na tom byli se školou... Chybělo málo a brečela bych jak želva... Teď se rozhoduju, jestli sáhnout i po knížce.
Z toho co jsem četla:
Jana Eyrová z r. 1996 - až na to, že je zcela vynechána jedna celkem důležitá část
To jsou první, které mi bleskly hlavou, asi si ještě na něco vzpomenu...
Já jsem si říkala, proč jsou to smotaná jména dvou světců dohromady.:D I když kdyby to siena nenapsala, asi by mě Jan Nepomuk Neumann nenapadl - příliš známý mi nepřijde.
Mám spoustu oblíbených knih, seznam by to nebyl zrovna krátký. Samozřejmě ty, které mám v doporučených, ale asi i nějaké navíc...
Ale k jedna kniha z toho seznamu přece jen vybočuje a to Dva krůčky po mokrém písku.
- http://www.databazeknih.cz/knihy/dva-krucky-po-mokrem-pisku-135892
Nedokážu to snad ani pořádně popsat, ale tahle kniha je Kniha s velkým "K", kterou jsem si vysloveně zamilovala. Přestože je to asi nejsmutnější příběh, jaký jsem kdy četla. Nebo možná právě proto. Je to pravdivý příběh a jak si můžete přečíst v anotaci, je to o rodině, která se vyrovnává s nemocí dvouleté dcery a to s nemocí snad nejstrašnější, jaká vůbec může být - uznávám, je to možná troufalé takhle to říct, spousta nemocí je hrozných a asi je blbý posuzovat, která horší, ale pokud přečtete, asi pochopíte... Je to ale strašně hluboký příběh a hlavně z něj přímo vyzařují nádherné vztahy v rodině, mezi rodiči, sourozenci... To mě na tom možná fascinovalo nejvíc - přestože bylo naprosto jasný zoufalství rodičů, oni opravdu bojovali, ale ještě navíc všichni dohromady. A jak se tam píše "snažili se dodat život dnům, když už nebylo možné dodat dny životu"....
P.S. Přinutila jsem přečíst maminku, tatínka, sestru, druhá se na to chystá po maturitě a i babička se inspirovala.:)
Ne, to už je fakt zákon schválnosti... Když výjimečně něco vím, tak tu nikdy nejsem.:D
Sázím na Hvězdy nám nepřály.:)
Ale moc smysluplné důvody k tomu nemám.;)