rusalka123
přečtené 522
Watsonovi
2013,
Jane Austen
Překladatel v doslovu píše, že "Oultonová dokázala plynule navázat a dodržet dobové reálie. Nezměnila se slovní zásoba ani používané výrazy, jediným viditelným rozdílem je výrazné zkrácení dialogů i popisů postav a událostí." S tím bohužel absolutně nemůžu souhlasit. Zkrácení dialogů a vůbec velká popisnost byla do očí bijící, ale pokulhávaly i zmíněné použité výrazy a slovní zásoba. Ostatně při čtení jsem odhadovala, kde asi bude onen předěl, kde končí Austenová a začíná Oultonová a jak jsem si po dočtení knihy ověřila, trefila jsem ho v rozmezí +- jedné kapitoly. Například ona slovní zásoba... Oultonová ráda používá označení "milenec", což jsem u Austenové v životě neviděla. Ta by mnohem spíš použila třeba slovo "nápadník". Nepřesvědčivě na mě působila také scéna s růží na plese. Opět absolutně "neaustenovský" styl vyznání lásky. Hrdinové Austenové nebývají ani takto patetičtí a ani tolik explicitní. U Oultonové se dále třeba pořád někdo někomu uklání, a to i v místech, kde to nemá valnou logiku. Z těchto a podobných míst je, byť v náznacích, patrné, že druhá autorka danou dobu nezažila, a patrně proto nedokáže nejrůznější společenské situace popisovat s takovou samozřejmou lehkostí, přirozeností a uvěřitelností, jako autorka, která se opírá o vlastní zkušenosti. A v neposlední řadě je třeba zmínit, že v pár místech druhá autorka Austenové mírně protiřečí. Např. dle Austen na začátku knihy "někteří Emmu měli za ztělesnění krásy, jiní ji nepovažovali za pohlednou". O pár kapitol dál, které již píše Oultonová, je ale Emma všemi obdivovaná jako ta nejkrásnější žena, za kterou se otočí všechny oči, když vejde do sálu. Našlo by se toho ještě víc, toto je to hlavní, co mě praštilo do očí. Do budoucna dám ještě šanci verzi dopsané neteří Austenové, která má lepší recenze a věřím, že by mohla působit přirozeněji i díky tomu, že zde bude menší věkový rozdíl mezi oběma autorkami.... celý text
Via lucis
1991,
Jindra Jarošová
Krásná knížka, ale musím říct, že mi jí bohužel trošku pokazila část knihy, kde Helena pořád jen psala dopisy a nic víc... Kvůli tomu jsem pak knihu ani nedočetla, což je mi ale zase líto, takže se k ní ještě chci vrátit... Jinak je to dojemný a opravdu krásný příběh!... celý text
Smysl manželství
2014,
Timothy Keller
Když u mě knihu s názvem Smysl manželství viděla po roce od svatby moje maminka, s povytaženým obočím se mě ptala, jestli ji nečtu trochu pozdě. Odpověď zněla, že rozhodně ne, možná ji dokonce čtu v tu nejpříhodnější dobu. Tohle je přesně jedna z knih, ze které si mohou něco vzít lidé v různé životní fázi. Doporučila bych ji mladým svobodným, kteří se zatím neženou do vážných vztahů - možná proto, že se jich podvědomě bojí, nebo možná proto, že zatím ani nemají jasno v tom, proč by vlastně měli. Doporučila bych ji i mladým lidem před vstupem do manželství. Trochu Vás připraví na to, co přijde. Ještě spíš bych ji doporučila mladým manželům. Až nastanou první neshody, spadnou růžové brýle a třeba se vám někdy mihne hlavou černá myšlenka, jestli je vaše manželství dostatečně dobré (na sociálních sítích vztahy druhých přece vypadají tak idylicky...), ukáže vám, že jste naprosto, ale naprosto normální a místo nahlodávání, jestli jste si vzali toho pravého, vás nakopne, abyste nedostatky začali konstruktivně řešit. A myslím, že bych ji klidně doporučila i dlouholetým manželům, zvláště pokud se ocitli v krizi. Protože moudré myšlenky není nikdy na škodu si zopakovat. Já se ke knize rozhodně budu vracet i v budoucnu. Možná nic totiž není pro manželství a jeho budoucnost větší "záruka" než vědomí a přijetí faktu, že je to jedno velké dobrodružství plné překážek, které je nikoliv přesto, ale možná dokonce právě proto tak krásné. Což je v podstatě hlavní poselství této knihy.... celý text
Osamělost prvočísel
2015,
Paolo Giordano
Jsem trochu na rozpacích. Jedná se o pozoruhodnou knihu, která řeší složitou otázku, nakolik je tvůrcem svého štěstí každý sám, a nakolik to určují vnější okolnosti. A zejména nakolik je možné nechat za sebou vlastní minulost, poprat se s traumaty a překonat sám sebe. Ale vcítit se do hlavních hrdinů bylo na můj vkus až příliš těžké. Oba - Mattia zejména - jsou v jakési letargii, jako by již ve svém mladém věku jen čekali na smrt. Vědí přesně, jak by se měli zachovat, aby svůj životní příběh pootočili ke světlejším zítřkům, ale neudělají to. Přitom by se v nich asi i nějaká ta vnitřní síla našla, ale zdá se, že si ve své sebelítosti vlastně hoví a postavili na ní svou identitu. A jelikož tato sebelítost nemá po celou dobu knihy a přes 20 let příběhu žádný vývoj, z postav, které se člověku původně zdály plastické a kterým fandil, zůstane ve čtenáři pocit kombinace soucitu a lehkého opovržení, ze kterých dohromady po dočtení zůstane jakási hořká pachuť. Ale kdoví, možná to byl nakonec účel a ukazuje to na autorův perfektně zvládnutý záměr. Kdyby nic jiného, zamyslela jsem se nad svým vlastním sklonem k oddávání se sebelítosti. Možná ještě na knihu budu vzpomínat, až mě napadne fňukat nad tíží života.... celý text
