koupit knihy

Vladimir Nabokov

ruská, 1899 - 1977

Nahrávám...

Přidat citát

Citáty (46)

… a mě napadlo- nikoli jako protest, ani jako symbol nebo něco podobného, ale prostě jako možnost nového prožitku-, že když už jsem jednou porušil všechna pravidla lidskosti, proč bych nemohl porušit pravidla silničního provozu. (Lolita)


...avšak vedlejší větu jeho hrůzostrašného života dosud nikdy nedoplnila věta hlavní.


„A tehdy jsem uslyšel melodii z hlásků hrajících si dětí. Mou palčivou bolest nezpůsobovala Lolitina nepřítomnost, ale její chybějící hlas.“ -Lolita


„Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy ve stoje a v jedné punčoše měřila metr padesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí byla však vždycky Lolitou.“


/Tento citát už zde najdete, ovšem v tak mizerném překladu, že to tak v úctě k Nabokovovu dílu nemůžu nechat./ "...a potom jsem došel k poznání, že ta beznadějně palčivá bolest nepramení z toho, že vedle mě nestojí Lolita, ale že v té harmonii chybí její hlas."


Byl bohem, který znovu tvořil zaniklý svět. Postupně jej obnovoval kvůli ženě, kterou se do něj zatím, dokud nebude dokončen, neodvážil umístit.


Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy ve stoje a v jedné punčoše měřila metr padesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí byla však vždycky Lolitou.


Byla to láska na první pohled, na poslední pohled, na každý a kterýkoli pohled.


Bývají chvíle, kdy se všechno stává neuvěřitelným, bezedně hlubokým, kdy se život zdá strašný a smrt ještě strašnější.


Celý život mu připadal jako právě takové natáčení, v jehož průběhu lhostejný komparsista neví, v jakém filmu vystupuje.


Dívčin příchod, její dech, nohy, vlasy, všechno, co dělala - to všechno v něm vyvolávalo nesnesitelný pocit, že spolu splývají skrze krev, kůži, myriádu cév, jako by v ní pulzující vytečkovanou linií pokračovala děsivá půlící čára, odčerpávající z hlubin jeho bytosti veškerou mízu, nebo jako by z něho vyrůstala a každým bezstarostným pohybem škubala za své životodárné kořeny nacházející se v nitru jeho existence, takže v okamžiku, kdy nečekaně změnila polohu nebo někam vyrazila, ucítil trhnutí, barbarské zacloumání, chvilkovou ztrátu rovnováhy...


Dobrota té tvrdé ženské nebyla z rodu mléčné, ale hořké čokolády...


Jak podivný je život! Spěcháme oklamat právě ty síly osudu, o jejichž přízeň jsme se chtěli ucházet.


Jakoukoli kličkou, jakoukoli křečí bylo třeba se okamžitě zbavit nepotřebného, do konce zhlédnutého, naprosto pitomého světa... Naléhavá touha po řece, propasti, kolejích - lhostejno jak, ale hned.


Každá láska potřebuje soukromí, přístřeší, útočiště...


Lolita je slavná, já ne.


Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.


Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na -tři! Ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.


Mám dojem, že příliš podléhám kouzlu her.


Možná do wolframových nití se milí mrtví ukryli a na mém nočním stolku svítí nevěsta, kterou pohřbili. (Bledý oheň)


Můj soused nevidí přes zeď a řidič nečte v duši.


Na putování dopisů přes tehdejší strašné Rusko bylo cosi dojemného a nádherného - jako když bělásek přelétá zákopy.


Naděje proměňuje zahálku v zázrak.


Někteří lidé - včetně mě - nesnášejí šťastné konce. Cítíme se podvedeni. Přirozená je přece nespravedlnost. Rány osudu nesmějí padnout vedle. Lavina, která se zastavila pár kroků před vesničkou choulící se strachem, se chová nejenom nepřirozeně, ale i neeticky. (Pnin, s. 23)


Nemohl najít ohnisko štěstí...


Nezahřeje tělo, leč potěší oko.


Nezáleželo na tom, kde - místo bude vždycky zdobit bosá nožka; nezáleželo na tom, kam - jen když s ní bude moci prchnout a zmizet v azuru.


Nic nevrátí minulosti život tak dokonale jako vůně, která se s ní kdysi pojila.


Ono vysněné setkání se s tím skutečným smísilo, že jedno nepostřehnutelně splynulo s druhým, jelikož ona, živá, byla pouze plynulým pokračováním obrazu, který ji předpověděl.


Osamělost jako situaci lze napravit, ale jako stav mysli je to nevyléčitelná nemoc.


1