Virginia Woolf citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

anglická, 1882 - 1941

Citáty (86)

„Kdo mu bude zazlívat, že vzdá hold kráse světa? (K majáku)“

„Kdo může říct, co má trvalou hodnotu - v literatuře a ve všem ostatním? (K majáku)“

„Když dítě začne studovat dějiny, člověk smutně žasne, jak je slyší tím novým hlasem vyslovovat dávná slova. (Jákobův pokoj)“

„Když pak uniklo znetvoření tělo, srdce šlo málokdy do hrobu nezjizvené. (Jákobův pokoj)“

„Když prší, dají se dělat dvě věci... A já karty nehraju.“

„Když si uvědomíš, že existují věci jako jsou hvězdy, zdá se, že na našich vlastních trápeních příliš nezáleží, že?“

„Když však duše promlouvá k duši, kdo vlastně mluví? (Nenapsaný román)“

„Ke změnám docházelo neustále a možná to nikdy nepřestane.“

„Knihy jsou zrcadly duše.“

„Language is wine upon the lips.“

„Love, the poet said, is woman's whole existence.“

„Mrtvých člověk polituje, a pak nad nimi mávne rukou, možná až pohrdlivě. Jsou nám vydáni napospas. (K majáku)“

„Musela se snížit ke konvenčnímu šidítku - a být milá. Ale takhle ho nikdy nepozná, jaký doopravdy je. A on nikdy nepozná, jaká je ona. Takové jsou tedy vztahy mezi lidmi, a nehorší jsou mezi muži a ženami. Nemohou být jiné než skrz naskrz neupřímné. (K majáku)“

„Může vůbec něco být hrozivějšího než prostor? (K majáku)“

„Někdy však na jasné nebe vyjde jediná rozechvělá hvězda a já nemohu jinak než pokládat svět za krásný a nás samé za červy, kteří i stromy znetvoří svým chtíčem.“ — Vlny

„Nekonečně ironický, nekonečně smutný úsměv se jí mihl po tváři a vzápětí pohasl.“

„Nepochybně bychom na tom byli mnohem hůř bez toho úžasného daru vytvářet si iluze. (Jákobův pokoj)“

„Nestárneme a neumíráme kvůli katastrofám, vraždám, úmrtím, či nemocem; ale kvůli tomu, jak se lidé dívají a smějí a vybíhají po schůdkách omnibusu. (Jákobův pokoj)“

„Neustále se s životem nějak vyrovnává - na jedné straně ona, na druhé život, a ona se pořád pokouší na něj vyzrát, tak jako život na ni - a někdy spolu vyjednávají (když je sama); pamatuje se, že kolikrát došlo k velkým smiřovačkám, ale většinou si musí - je to divné - přiznat, že tu věc, které říká život, pociťuje jako něco strašného, nepřátelského, co jen číhá, aby se to na člověka vrhlo, jakmile si člověk nedá pozor. (K majáku)“

„Nic jako ticho neexistuje. Za večerů, jako je ten dnešní, slyším dvacet různých zvuků, a to nepočítám vaše hlasy.“

„Nic nemůže tolik utišit, nic tolik ulevit od úzkostí ze složitého života plného zmatků a tak zázračně ulehčit jeho břímě jako tahle úžasná schopnost, tenhle nebeský dar, a dokud to nadšené uchvácení trvá, neopovážila by se nikoho z něho vyrušit, stejně jako by si netroufla vkročit do vějíře slunečních paprsků rozestřeného na podlaze. (K majáku)“

„Od šerého dávnověku se na lásku pějí ódy a kupí věnce a růže, a devět lidí z každých deseti by se přiznalo, že po ničem na světě tak netouží jako po ní; ačkoli si ženy, může-li soudit podle sebe, jistě myslí: My o to nestojíme, nic nám není tolik na obtíž jako tahle barbarská, nelidská vášeň; a přece je potřebná a snad i krásná. (K majáku)“

„One cannot think well, love well, sleep well, if one has not dined well.“

„Pokud jde o krásu, jak říkám vždycky, když po snídani chodím po terase - pro jedny oči je ji až příliš! Stačila by potešit spoustu lidí, jen kdyby se chtěli podívat. - Deníky“

„Pokud jde o ženskou krásu, je jako světlo na moři, které není věrné ani jediné vlně. Všechny ženy ji mají, všechny opustí. Tu je fádní a tlustá jako bůček; tu průzračná jako sklo. Stále tváře jsou ty fádní. (Jákobův pokoj)“

„Pokud neříkáte pravdu o sobě, nemůžete jí říkat o jiných lidech.““

„Pomyslila si, jak je to divné, že člověk v samotě tolik přilne k věcem, bezduchým věcem: stromům, vodě, květinám; jak se mu zdá, že jsou jeho vyjádřením, ztotožněním, že ho znají, že jsou v určitém smyslu jeho zosobněním, a že proto vůči nim bývá tak hloupě rozcitlivělý jako sám vůči sobě. (K majáku)“

„Posuzoval život. Tyhle narůžovělé a nazelenalé noviny jsou jako tenké vrstvičky želatiny, kterou se každou noc otiskávají do mozku a srdce světa. Berou na sebe otisk celku. (Jákobův pokoj)"“

„Pro vlastně žijeme? Proč tolik usilujeme, aby lidstvo ještě nevymřelo? Je to opravdu tak žádoucí? Jsme jako druh opravdu tak neodolatelní? (K majáku)“

„Proč však nějaké vlažné slovo sklíčí člověka víc, než ho rozradostní to pochvalné? - Deníky“