Josef Holeček citáty

česká, 1853 - 1929

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (18)

„Já zas jsem se přesvědčil, že ti cestovatelé, kteří mají peněz dost — o nadbytku ani nemluvím — nic na cestách nevidí a nic nepoznají. Cestují jen pro jméno, jen aby své peníze utratili. Chodí vyšlapanými stezkami, kde jest už o jejich pohodlí postaráno. Cestovatel ale nesmí dbáti pohodlí, nesmí se držeti vyšlapaných cestiček, musí mezi lid, a s penězi se mezi žádný lid nedostane. Snad se ani mezi něj neodváží, boje se o své peníze. Ale i odváží li se, nezíská důvěry lidu. Naproti tomu cestovatel bez peněz přijde mezi každý lid na zeměkoulí jako mezi svůj. Když lidi peníze nerůzní, nic je nerůzní. A jen mezi lidem lze najiti a poznati pravdu. Zanevřel jsem na všechny cestopisce o divných národech, co jsem mnohé z těch národů sám poznal. Věřte mí, že jeden z nich opisuje druhého a jen málokterý také něco svého přidá. Říkají tomu „znát literaturu". Ano znát literaturu, aby mohl opisovat!“

„Jako dobří znatelé slabostí lidských věděli, že s penězi dostavuje se změkčilosť, jež je červem junáckého charakteru, a že národ změklý k vůli materialným výhodám dá se i v okovy sepnouti a o tom, co je svoboda, i ponětí ztratí, neřku aby za ni ještě něco obětoval, a hlavně život.“

„Jako v politickém, tak i v soukromém životě nejlepšími, nejrozumnějšími, nejšťastnějšími obhájci svých práv jsou ti, kdo mají v úctě cizí právo.“

„Kdybych sebral všechny diamanty a perly, co jich naši básníci vyplýtvali na vyšňoření svých krasavic, neznázornil bych tím to, co se líbí a jímá při mladistvých Albankách.“

„My se rodnou zemí vozíme po železnicích a parnících, na nichž se ozývá cizí velení, nevíme, kam se dějí poklady a bohatství vlasti naší, obchod náš většinou přešel do rukou cizáků, moře-plavectvo naše jest ubito, a cizáctvo pyšně se rozvíjí, malý majetek přechází a velký už skoro docela přešel do cizích rukou, jazyk materský je nám ve vlastním domě popelkou, národ je hospodársky na mizině, společensky otráven, na poli osvěty jedva se plazí — a my nemáme jiné práce, leč se zabývati otázkami, které nevedou k ničemu jinému, leda ještě k většímu nešváru, a které zchytralý cizinec mezi nás obratně vrhá !“

„Na podzim r. 1874 přijel do Rěky jeden z tehdejších uherských ministrů, myslím hrabě Zichy, aby tam dělal maďarskou propagandu. Lid byl sbubno-ván, aby mu v davech vyšel vstříc a vítal jej provoláváním, rozumí se nadšeným. Arranžerům byla slíbena dobrá odměna. Vše šlo jako po másle, lid byl ke všemu ochoten. Ministr se objevil a lid začal mávati klobouky i čepicemi a volati „Živio!" „Volejte maďarsky, bestie!" napomínají arranžeři. Nějaká chorvatská šelma podšitá najednou zvolala: „Zsivány !" A davy myslíce, že to je po maďarsku „Živio", spustily z plných hrdel: „Zsivány! Zsivány Zichy!" Maďarské „živáň" znamená, s odpuštěním, dobytek; je to ze srbštiny vypůjčené slovo „živina".“

„Nejprvnější je spravedlnosť, neboť ona jest základem státu“

„Němčina v ústech Slovincových připadá mi jako prejt, jen ji do jitrnic nabit.“

„Nepřítel loudí se k nám pod pláštěm civilisace i mravnosti. Jaká to ironie! Pod firmou civilisace chce národu vzíti to, co je mu nejmilejší, co jeho život vyznačuje: jazyk a národní vědomí.“

„Nic tak snadno nesjednocuje lid jako stejná nevole.“

„Nikdo neodvrátí muže od jeho cíle, jako žena. Překážky, které mu činí muži, povzbuzují a dráždí ho, že vyvinuje ještě větší energii. Muž muži třeba podlehne, ale muž muže od vytčeného cíle neodvrátí.“

„Obyvatelstva zmocnil se takový strach, jakoby se blížil den posledního soudu. A jakéhož divu, že se bálo, když věřilo, že jsou naň připraveny tyto a podobné rány : Maďaři vydají takové zákony, že jim lid bude museti daně platit i ze slunce, i z vody, i ze sněhu, i z deště, z každého okna, z každé slepice ; pluhy budou rolníkům zapečetěny a když rolník bude chtít orat, bude mu podati písemnou, kolkovanou žá-dosť, a „financové" rozhodnou, má li jí býti vyhověno či zamítnuta; na silnicích z páru potahu budou od sedláků vybírati 8 zl. mýta, ze ženy bude sedlák pla-titi ročně 25 zl. atd.“

„Podle jejich rozumu Praha bude městem moderným, když se pozbaví svého historického charakteru a svých starých stavitelských památek, když si osvojí činžácký nevkus a vyžene střechy svých domů do věžité výšky, jako jsou pověstná činžácká monstra chicagská, a když těmito kamennými plentami zastrou se všecky přirozené půvaby, kterými Prahu okrášlila příroda. Totě úplně převrácené pojímání věci.“

„Před dvacíti tety černohorská kapela skládala se ze zoufalců, zoufalec ji řídil, zoufalé bylo její umění. Hudebníci tehdy museli táhnouti na nepřítele bez pušek a handžárů, jen své nástroje vzali s sebou na válečné tažení. Nemajíce nic vydatnějšího v rukou, otloukali své nástroje Turkům o hlavy. Zůstává záhadou, jak se při tom dařilo tureckým lebkám, ale nástroje černohorské hudby pochodily špatně. Po válce byly tak zpřelámány a zohybány, že nebyly k potřebě. Pan Wimmer musel začíti znova.“

„Slovincům se zdá, že demoralisace českých řad už valně pokročila. Zdá se jim, že Čechové s lehkým srdcem a tuze záhy zpronevěřují se ideálům, které jim daly nový život a všechnu dosavadní sílu. Zdá se jim, že Čechové jaksi chvatně zapomínají slovanské myšlenky a vzájemnosti s národy slovanskými. Zdá se jim, že Čechové již sešli na bludnou dráhu národního egoismu, jenž je zbaví všech vznešenějších snah, odejme jim schopnost dalšího duchovného rozvoje a možná velmi brzy přivede je do větší nicoty, než byla ta, ve které dlouho vězeli.“

„Snadno je milovati ženu, dokud je mladá a krásná a zvláště má li ještě jiné vlastnosti, které jí v očích mužových dodávají ceny. Není divu, miluje li muž takovou ženu, není to ani zásluhou a láska taková nemůže ženě dostačovati, tím méně ji povznášeti a naplňovati oním radostným vnitřním uspokojením s touhou obětovati se, jež tvoří podstatu citu lásky. Evropanka musí se lekati každého dne, o který je starší, a všechny její myšlenky i v nejprudším záchvatu vášně, i v nejněžnější náladě duše přivádějí před ni obraz příšerné budoucnosti, kdy své půvaby nebude moci nižádným prostředkem více nahrazovati a obnovovati a kdy se stane muži sebe horoucněji milovanému lhostejnou. Jinak jest u mohamedánů, kteří naskrze proniknuti jsou věrou, že stárnoucí jejich ženy v ráji Prorokově nabudou své předešlé, ano ještě větší krásy a mladosti, jež potom nikdy nepomine. Oni proto neoddávají se pocitům sklamání a rozčarování, když tělesné půvaby jejich žen oprchávají, milují je s nezmenšeným zápalem lásky a něhou a milují je postupem času spiše víc než míň. Taková láska je zajisté mnohem duševnější, ušlechtilejší a ideálnější, než ona, která tvoří její protivu.“

„Ve všech úřadech lublanských je plno Čechů, ale ne všichni k tomu se znají, jak už ukázáno. Platí to zvlášť o úřadnících z Moravy. Jiní zas odkládají čeství, když v úřadě dosáhli jistého stupně, s kterého myslí, že mohou již na národ plvat. Pan Hloupý na př. pořád vystupoval jako Čech. Najednou se začal české společnosti stranit a ku svým dosavadním přátelům a krajanům se neznát. Co se s ním stalo? Byl jmenován radou, nic většího a slavnějšího se s nim nepřihodilo. Krajané si myslí, že ho naplnila úřadnická pýcha, a kojí se nadějí, že s něho pýcha spadne, až nové hodnosti a novému límci přivykne. Konečně s ním některý přijde do úřadního styku. Trne. Pan rada Hloupý tváří se, jakoby ho neznal, vede všecko jednání přísně po německu, ani slovíčkem se nezradí. A na úřadni akt podepíše se ne již po prostu Hloupý, nýbrž Hlaupey. Tím je metamorfosa dokonána.“

„Za jedno oko obě oči, zajeden zub celý chrup!“