John Steinbeck citáty

americká, 1902 - 1968

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (44)

„,,Ze všech tvorů jen člověk pije, ač nemá žízeň, jí, ač je bez hladu, mluví, ač nemá co říci.´´“

„"A já věřím tomu, že svobodná, zkoumavá mysl lidského jednotlivce je největší hodnota na světě. A za to taky chci bojovat: aby se mohla svobodně a bez usměrňování rozletět, jakým chce směrem. A musím bojovat proti každé ideji, náboženství nebo vládě, která omezuje nebo ničí individualitu. Takový jsem a takové jsou moje cíle. Chápu, proč se systém, založený na určité formuli, musí snažit o zničení svobodného ducha - svobodný duch totiž může svým zkoumáním zničit takový systém. Ovšem to chápu a nenávidím to a budu proti tomu bojovat za zachování toho jediného, co nás dělí od zvířat. Kdyby se podařilo zhasnout onu záři, jsme ztraceni."“

„"Bylo až kupodivu, jak střídmě této noci pili. První oplzlou písničku si zazpívali až za tři hodiny. A trvalo drahnou dobu, než se jim myšlenky zatoulali k lehkým ženám. A když konečně dostali náladu na rvačku, byli už bezmála příliš ospalí, aby se mohli bít. Tento večer byl v jejich životě světlým bodem" Pláň Tortilla“

„"V Americe nemůže zvítězit socialismus, protože chudí lidé nevidí sami sebe jako vykořisťovanou třídu, nýbrž jako dočasně indisponované milionáře".“

„„Všechno, co jen stojí peníze, je levné.““

„(...) jestliže se vy či já musíme rozhodnout mezi dvěma směry myšlení či jednání, měli bychom pomyslet na svoje umírání a snažit se žít tak, aby naše smrt nepřinesla světu žádné potěšení. (Na východ od ráje)“

„A teď když nemusíš být dokonalá, můžeš být dobrá.“

„Ale pak není normální žádný umělec, neboť kdyby byl, nebyl by umělcem. Normální lidé netvoří umělecká díla. Jedí, spí, vykonávají rutinované práce a umírají.“

„Ano, [platany] rostou u vody. Dobré věci milují vodu. Nedobré věci jsou vždycky suché.“ — Nebeské pastviny

„Bohatství jako by padalo do klína lidem, kteří jsou chudí duchem, chudí zájmy a radostí. (Na východ od ráje)“

„Člověk chápe jenom to, co cítí sám v sobě.“

„Člověk vždycky vidí jinak toho, koho miluje.“

„Domnívám se, že knih není nikdy dost.“

„Dyž ale má ňákej člověk majetek, kterej nemůže ani vobhlídnout, dyž ani nemá kdy, aby na něm něco sám vodpracoval, nebo dyž ani nemůže u něho vostávat, aby ho alespoň vobcházel - tak co? Pak je ten člověk jen kus ze svýho vlastního majetku. Von potom nemůže dělat ani myslet, co by sám chtěl. Von je jenom kus vlastního majetku, a ten majetek je silnější než von. von je potom malej, ne velikej. Jenom jeho majetek je velikej - ten člověk je votorkem svýho majetku. Tak je to. /Hrozny hněvu str. 39/“

„Já vím, že někdy se lže z laskavosti. Ale nevěřím, že je to k něčemu dobré. Prudká bolest z pravdy přejde, ale pomalá a sžíravá trýzeň ze lži nepomine nikdy. Je jako nevyhojitelný bolák.“ — Na východ od ráje

„Jakmile vám talent dopomůže k penězům, v tu chvíli vám peníze odpomohou od talentu.“

„Je to divná věc tohle naše poznání. Vlastně nic, než uvědomění si podrobností. Někdo je přitom tak dalekozraký, a jiný zase krátkozraký. Já jsem nikdy neviděl věci, které mám blízko sebe.“

„Jeden z našich největších omylů je myslet si, že nám s časem přibude něčeho jiného než let a smutku.“

„jsme všichni potomci neklidných a nervózních předků, zločinců, šťouralů a rváčů, ale zároveň lidí statečných, nezávislých a velkomyslných. ..Američané všech barev a druhů mají společné sklony. Tvoří jedno plemeno - poznamenané náhodným výběrem...Přejídáme se. Nemáme žádný vkus a smysl pro úměrnost. Mrháme energií nazdařbůh. Ve starých zemích o nás říkají, že přecházíme z barbarství do dekadence bez mezičlánku kultury. Je možné, že naši kritikové nenašli klíč nebo nepostihli jazyk naší kultury? (Na východ od ráje s.582)“

„Jsou případy, že si musí člověk ze zákona vybírat.“

„Kdyby ženy řídily auta s takovou rozvahou jako své muže, jejich havárie by se staly vzácností.“

„Když si člověk moc přeje, kouká z toho leda zasloužené zklamání.“

„Kriminály by mohly báječně plnit své poslání, kdyby v nich seděli hodní lidé.“

„Lidi v člověku rádi něco vidí. Nejradši to, co jsou sami.“

„Nahlíženo z bezpečného závětří středního věku musím přiznat, že většinu mých hrdinských rozhodnutí měly na svědomí ženy.“

„Něco se mi vybavilo. Když jsem byla malá holka, prodělala jsem si dost dlouhou dobu takové skličující samoty. Jako asi každý. Připadalo mi, že mě nikdo nechce, že jsem odložená, vyhnaná na mráz. Tak jsem dala do kupy všechny drobné, co jsem měla, nakoupila jsem dárečky, zabalila je a sama si je pak jako dávala. Myslela jsem, že když ostatní děti uvidí, kolik dárků dostávám, budou si myslet, že jsem asi fajn a budou se chtít se mnou kamarádit. Jenomže ani to nefungovalo. A potom se jedna starší holka dostala do maléru. Ukradla prstýnek. Dostala strach, ale kamarádkám, které měla, nevěřila. Tak přišla za mnou, abych jí pomohla, a já to udělala. A poslyš - mě tolik hřálo, že o mě někdo stojí. Bylo mi krásně při pomyšlení, že dokážu poskytnout to, co někdo zoufale potřebuje, a už jsem si vůbec nepřipadala osamělá. (str. 47) / „Já ten celý rok vidím před sebou,“ řekl Viktor sklesle. „Bílé závěje, které se táhnou až k té stříbrné zamrzlé mělčině nad rybníkem. Hrušně, co do člověka vrážejí těmi svými holými smolnými větvemi, psy, jak funí a kňučí na verandě. Cítím ten ledový vzduch, jak štípe v nose, tu bolest v promodralých prstech, když zalézá za nehty, kyselou chuť jablečného moštu. Z lesa teď zrovna vezou vánoční stromek. A ty se, Mordeen, už sotva ploužíš, zmožená tím čekáním - našlapuješ tichounce, všechno nastražené tam dovnitř, oči, uši i hmat, abys uslyšela a uviděla a pocítila moje dítě uvnitř sebe.“ - Dívka si s námahou poposedla v onom ocelově šedém soumraku. „Ale to není tvoje dítě, Viky. Je to dítě Joe Saula,“ odříkávala ztěžka a monotónně. (str. 76) / DÁVAT JE TO NEJLEHČÍ NA SVĚTĚ. ALE JEN OPRAVDU VELKÉ DUŠE MAJÍ DOSTATEK ODVAHY A UŠLECHTILOSTI - ANO, A TAKÉ VELKOMYSLNOSTI - DAR PŘIJMOUT. (str. 101) / - ČISTÝ PLAMEN“

„Nedůvěřuji svým dětem, když se smějí mým vtipům.“

„Nehraj si na něco, do čeho máš daleko. A netvař se, že víš, co nevíš. Pamatuj si, že dřív nebo později pýcha předchází pád.“

„Nejjistější obrana, jaká existuje - nebránit se. Je to stará zápasnická taktika, poddat se tlaku. (str. 32) / Hleděla na něj, věřícně i nevěřícně, a pak se rozhodla mu uvěřit, protože se jí nezdálo, že by tím mohla tratit. „Já ti rozumím,“ řekla. „Co ti mám povídat, i mně se občas přihodily podobné věci, takové, že jsem nebyla mocná slova a že mi při nich bylo nanic. Víš, my jsme takový malinkatý svět sám pro sebe. Většina lidí vlastně ani neví, jak my žijeme a pro co. Je spousta těch, co námi opovrhují anebo nám závidí. A my se proto hrdě uzavíráme do sebe a trošku se ostatních možná i bojíme. Dost možná, že to s tou obranou až trochu přeháníme.“ (str. 33) / Tomu mladíkovi zcela chyběl dar správně rozpoznávat, vidět, poslouchat, správně usuzovat. Důvěřivý tón v dívčině vzpomínání vnímal jako projev důvěrné náklonnosti k sobě. Jako dítě sebestředně, nesoudně všechno vztahoval pouze k sobě samému. Veškeré pohledy a myšlenky, lásky i nenávisti se mu zdály zacílené jen a jen na něj. Něha existovala jen kvůli němu, projev slabosti byl odrazem jeho vlastní síly. Předem věděl, co uslyší, odpovědím se nenamáhal naslouchat. Jen on sám zářil barvami - vše kolem před ním bledlo. (str. 34) / „Ty mi asi doopravdy vůbec nevěříš,“ řekla. „S tímhle se možná dost potrápíš. Jednou tě zmátne ta pustina kolem tebe, vytušíš, že jsi o něco přišel, ale nebudeš ani pořádně vědět, oč vlastně.“ (str. 35) / Chlapec vstal, nesvůj, ale vzpurný. „A co je to za kouzlo, kvůli kterému se mladá holka zamiluje do starého chlapa? Ty si myslíš, že on v sobě má něco, co mně schází?“ - „Ano.“ - „Ale co to je?“ - „Jmenuje se to oddanost,“ odpověděla tiše. „Ty ji v sobě nemáš. Spousta lidí ji v sobě nenajde nikdy.“ - „Všichni jsme stejní,“ řekla. „To určitě. A všechno je to stejné. A každý, kdo vybrnká melodii, je veliký skladatel, a když se slova na konci rýmují, tak už je to velká poezie a každé máznutí na plátně je malířské veledílo.“ - „Kam tím míříš?“ zeptal se. - „Pořád jsem přemýšlela, “ trpělivě vysvětlovala dívka, „proč se mi ta naše láska zdá sladší, než jakou jsem kdy předtím poznala, lepší, než mnoho lidí vůbec zakusí. A pak mi jednoho krásného dne svitlo. Opravdu velkých věcí je na světě jen pár. Ať už jde o práci nebo o kumšt anebo o city. A já jsem k něčemu takovému velkému a krásnému prostě přišla...“ (str. 37) - ČISTÝ PLAMEN“

„Nejpodivnější na budoucnosti je pravděpodobně představa, že jedniou ji budeme řadit k starým dobrým časům.“