koupit knihy

Jacques Prévert

francouzská, 1900 - 1977

Nahrávám...

Přidat citát

Citáty (27)

"Děti mají všechno,až na to, co jim odejmeme"


"I když tě štěstí zapomene, ty ho nikdy úplně nezapomeň"


"Kdyby mluviti bylo stříbro a mlčeti zlato, pak výkřik srdce by byl pestrobarevným diamantem"


"Pokusme se být šťastni, už jen pro příklad ostatním"


Až všichni všechny povraždí, počítače budou vyprávět o lidech, tak jako lidé vyprávěli o bozích.


Byl jsem nešťasten jen tehdy, když ti, které jsem měl rád, nebyli tak šťastni jako já.


Dobře vychovaná kočička si nehraje s myší, která jí nebyla představena.


Dogmata okrádají člověka o život. K čemu by mu byl život, kdyby uvěřil, že bude-li dělat to a to, přijde do nebe, spáchá-li hřích, přijde do pekla... Mohlo by mu být jedno, kdy a jak zemře.


Hloupost je nejzvláštnější za všech nemocí. Netrpí jí nemocný, ale ti okolo něj.


Humor je mnohem vážnější věc, než se všeobecně připouští.


I železné zdraví nakonec zrezaví.


Je mi úplně jedno, co se děje v literárním světě. Kromě Michauxe jiného spisovatele ani pořádně neznám... Ani jejich názory, hodnocení, diskuse... Když mi řeknou: „To, co děláte, není žádná poezie...,“ odpovídám jim: „Skutečně, máte pravdu, tušil jsem to už dávno a teď to vím bezpečně, zařídím se podle toho."


Jednou jsem řekl Arthuru Adamovovi: „Nikdy nechodím do divadla, protože je mám rád. A je to pravda, dobré divadlo je vzácná věc. Co tam teď mají? Rogera Blina, Jeana Vilara... Velmi se mi líbil Beckettův Godot, jenom jsem litoval, že nemá ještě jedno jednání. Líbili se mi taky Vianovi Stavitelé říše... Ale nadevšechno jsem miloval ,,hry ze života", melodramata v divadle Montparnasse, ještě před Batym... Bylo to úžasné. Lidé po představení čekali u východu na „zloducha“, aby ho zmlátili!


Kdysi lidé nejen psali, ale také žili. Byli sami románovými postavami: Dostojevskij je románová postava, Victor Hugo je románová postava, Balzac, kterého nemám moc rád, je románová postava, dokonce i Eugène Sue... Dnes jsou spisovatelé úředníky intelektu, nikdy nic neprožili, ale píšou o tom, co prožili. Přesně tak jak to řekl Lautréamont: Úctyhodná kupa bezvýznamnosti.


Když se dnes mluví o lásce, myslí lidé vždycky na totéž — věčný trojúhelník, nevěra. Že lidé jeden druhého podvádějí? To se může stát každému, ale psát o tom hry, romány, dělat filmy? Mě tyhle paroháčské historky nezajímají. Pro mne to není láska. Láska... Když je člověk něčím oslněn, dokáže jen velmi těžko a velmi přibližně vyjádřit toto oslnění, vyslovit nebo popsat. V životě jsem nespatřil nic lepšího, nic krásnějšího, než je nahá žena... Ale když se k něčemu takovému přiznáte, hned se vás každý zeptá: „Ale jdi, koho jsi to viděl? Která to byla? A kdy?“ Je to truchlivé... Ano, láska je svobodná. Svobodná. Šílená láska? Vášnivá láska? Láska s velkým L... Jen ji neoznačujme nálepkami. Láska... Čím častěji to slovo opakuji, tím méně mi říká. Je to tajemné, mlčenlivé slovo a v tom je jeho půvab, jeho kouzlo.


Městský idiot si vždy utahuje z venkovského blbečka.


Močály jsou mládí země.


Naříká se nad konzumní společností, ale to mě ponechává chladným proti společnosti konzumující myšlenky, tohle vede k pravé degeneraci člověka.


Není pět nebo šest divů světa, ale jen jeden: L Á S K A


Proč je nehezká, když je zamilovaná? To není spravedlivé.


Příteli Slunce, nemyslíš, že je pitomost na dvakrát takový krásný den šéfovi darovat?


Rozcupovaná, utahaná slova, jako je Pravda, Myšlenka, už nemohou stát proti lži. Ptám se stále, co je pravda, a kdyby bylo jen to, co není lež, je to už mnoho, velice mnoho.


Říkají-li „ti druzí“, že srdce není nic jiného než sval, říkám já, že mozek není nic jiného než klubko nervů. Pochopitelně začnou křičet, že ne.


Spisovatelé tolik píší o tom, co napsali, diskutují o tom, co řekli. Zato se teď nepíše ani o čtenáři, ani pro čtenáře; četba pro obyčejné lidi, pro dělníky, to teď nejsou povídky ani romány, ale myšlenky a Myšlenky.


To nezpívám já, ale květy které jsem spatřil. To se nesměju já, ale víno které jsem vypil. To nepláču já, ale láska kterou jsem ztratil.


Z poezie se stalo slůvko a každý si myslí, že mu rozumí stejně jako slůvkům erotika, komplex, gag, literatura... Každý se tváří jako zasvěcenec... Ale ve skutečnosti je poezie i metafyzika jako móda: jednou se nosí dlouhé myšlenky, jindy krátké... Všimněte si, že básníků je vždycky dost. Jenomže jedni jsou — nikoho nejmenuju — „veřejní činitelé", kteří se domnívají, že kurs poezie stoupá nebo klesá podle nich... Jsou naštěstí ještě jiní, kteří jsou básníky.


Zbožňuji filmy, rozumí se westerny, kdysi se jim říkalo kovbojky. Za éry němého filmu býval v kině Pantheon chlapík oblečený za kovboje a komentoval celý film. Dnešní westerny jsou tragédie a jsou tam taky pořád stejné postavy, hrdina, zloduch, i příběh je vždy stejný... navlas jako v tragédii.