František Xaver Šalda citáty

česká, 1867 - 1937

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (38)

„A láska, přestože klame, jest přece jen jedinou skutečnou a opravdovou hodnotou životní, jediným citem, který je hodný, aby byl prožit.“

„A to má smysl rozejít se? Rozejít se mohou lidé, kteří ne neprolnuli. Ale my! Jak rozejít? Neponeseme každý kus druhého a podstatu druhého v sobě? Vždyť naše já už není naše, je všecko dvojité, doplňující se, necelé. Já nemohu pomyslit na nic, abych hned necítil Tvůj vliv, který vede mé oko, zabarvuje duši, určuje pozici. (Tíživá samota, str. 21)“

„Básník musí být záměrným kormidlem své lodi, v poezii musí přijít ke slovu i mocný a důsledný intelekt, třebas podřízený obraznosti. Podřízený? Ne. Sloučený s ní v jednotu.“

„Co je do snu, který není slibem a počátkem skutečnosti? A nač mít sny, kdy dle Vašeho musíme si dát velký pozor, aby nebyly možny, poněvadž pak je tu hned počátek rozkladu? Mně se ti Vaši milenci docela nelíbí. Oni se mi zdají jako provazolezci, kteří jsou strašně pyšní na svoje umění. Ale nikdo nemůže na provaze ani bydlet, ani růst, ani se modlit. Ne, ti milenci ve vzduchoprázdné prostoře jsou možná nesmírně ušlechtilí a dokonalí, ale jistě studení a suší. (Tíživá samota, str. 34)“

„Co jste si neodtrpěla v životě, toho může Vám odpustiti bůh; ale čeho jste si neodžila, nemůžete odpustiti sama sobě a neodpustíte si – neodpustí si žádný člověk, a proto neodpustí mu ani věčnost. Milujte život, slyšíte-li jeho volání, a zaplaťte mu všecku daň, všecku velikou daň, neboť bohatí musí platiti mnoho, ó nesmírně mnoho! (Tíživá samot, str. 39)“

„Člověk je již tak zařízen, že nejvíce věří svému zraku, mnohem více než sluchu.“

„Díla, kterým se kdekdo obdivuje, jsou díla, která nikdo nečte.“

„Dříve nebo později nastane přesycení, únava, nuda. Musí nastat: každý poměr je boj. A zvítězí v něm ten, kdo je dříve přesycen, unaven a kdo tedy toho druhého odkopne. Druhý padne, poněvadž v té chvíli ještě nebyl nasycen / třeba by byl nasycen za čtrnáct dní později a odkopnul potom hned toho prvního / (Tíživá samota, str. 7)“

„Chci sloužit, ne posluhovat.“

„Já nevěřím dosud, že pravda je a že se k ní dá dojít – ale věřím, že celá rozkoš, celá cena je jít k ní, hledat ji – ta cesta sama – třeba se k ní ani nedošlo a třeba vůbec nebyla. Vyjít ze svého já a žít za ně. A za to děkuji Vám – (Tíživá samota, str. 10)“

„Já nevěřím v odříkání v lásce – jen slabá to dovede. Silná na to umírá. (Tíživá samota, str. 20)“

„Já nevím, co chcete, ale povím Vám, co já chci z té duše. Jistotu. Ať tu nebo onu, ale jistotu, třeba nejhorší. Jen ne tu houpačku, tu hru míček, jakou žiju již přes dvě léta. Tu nevezmu za nic na světě. (Tíživá samota,str. 27)“

„Já věřil, že přijde den a že je docela blízký, kdy budu žít s Vámi bez odloučení, den co den. Jak to mělo přijít, nevím, ale já žil vírou, že co den, to dělník připravující dráhu tomuto snu. A věřil jsem, že i Vy jej sníte, s jinými dělníky z druhé strany připravujete a uspišujete setkání. (Tíživá samota, str. 39)“

„Je jen jediný prostředek, kterým poznáš, co v kom vězí: pusť ho k práci.“

„Je jen jediný způsob, jak poznat, co v kom vězí: pusť ho k práci.“

„Jedinec zmůže všechno, jestliže si najde své místo a bude na něm stát tak úporně, až se tam přenese střed světa.“

„Jest mi lhostejno vše, co nezryje mne dosti hluboce: neprobudí mých mrtvých, nevyvolá mých nenarozených.“ — Boje o zítřek

„Každý opravdový člověk projde v životě krizí, kdy se celý láme a boří v základech duše. (Tíživá samot, str. 26)“

„Každý velký herec hraje sebe.“

„Láska je záležitost mládí - v životě i v literatuře.“

„Láska potřebuje mrazu, nenávisti, zrady - aby jich mohla překonat a vyrůst. Roste jejich odporem... Strhuje k sobě všechno, co bylo vysláno proti ní. Vzplane a hoří i na ledě.“

„Literatura musí stvořit českého člověka a musí zabít českou opici. A to mně znamená: autor sám nejdříve musí stvořit v sobě člověka a zabít opici. (Tíživá samota, str. 26)“

„Mě není nic po světě, jak ho vidí jiní – z toho nic nemám – pro mne je svět takový, jak ho vidím, vnímám, žiju sám. (Tíživá samota, str. 17)“

„Miluji se sám příliš, a proto miluju málo jiné – zejména taková abstrakta, jako "společnost", "lidstvo“ a tak dále. (Tíživá samota, str. 4)“

„Miluji, můj ubohý příteli - a svět má náhle smysl, život má náhle smysl, i smrt bude míti smysl.“

„Na mne Bach působí jako večer sobotní, jako večer před velikými svátky, které je cítit v duši, do nichž je cele zabrána. (Tíživá samota, str. 24)“

„Nakonec: prosím vás, nezkracujte mne tak lichvářsky ve svých listech. Nepište na ty miniaturní karty, ale na pořádný arch papíru! Pro mne je Vaše korespondence trochu víc než tříkrejcarové psaní. Psát Vám je pro mne delikátní rozkoší. Píšu rád, jako toto psaní, v noci po jedenácté, kdy je ticho i v ulici. A vy odbýváte mne, myslím, v kuchyni při vaření. – (…) – (Tíživá samota, str. 5)“

„Nedůvěra v život mě odpuzovala vždy, jak bych řekl, svojí nenoblesou, svým chladem, sprostotou, chytráctvím: býti podveden zdálo se mi podstatou tragické krásy.“

„Nezval, Seifert, Biebl, to všecko jsou pěkné sliby; Hora již z valné části naplnění. Jejich verše se nemusejí lidem líbit. Naprosto ne. Jen kurvy se musejí líbit, poněvadž by bez toho zemřely hladem. Verše ne.“

„Rozejít se mohou lidé, kteří se neprolnuli. Ale my? Jak se rozejít? Neponeseme každý kus druhého v sobě?“