Zdeněk Koudelka

česká, 1969

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nová kniha

Korunovační klenoty Království českého v Rakousku

Korunovační klenoty Království českého v Rakousku - Zdeněk Koudelka

Gotické žezlo a jablko Království českého z původního souboru korunovačních klenotů z doby panování Karla IV. jsou nyní uloženy v rakouské dvorní klenotnici ve ... detail knihy

Populární knihy

/ všech 17 knih
Soudobé ústavní systémy
Soudobé ústavní systémy
Transcendentální pramen práva
Transcendentální pramen práva
Korunovační klenoty Království českého v Rakousku
Korunovační klenoty Království českého v Rakousku
Samospráva
Samospráva

Nové komentáře u autorových knih

Správní soudnictví Správní soudnictví

„Kniha se zaobírá tématem správního soudnictví, a to (v porovnání se soudobými učebnicemi správního práva) velmi detailně: historické aspekty správního soudnictví, jeho obecná část i jednotlivá řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem, včetně řízení o opravných prostředcích. Za mě se jedná o jednu z nejlepších knih/učebnic ze správního práva vůbec a velmi ji doporučuji.“... celý text
— Dark_Librarian

Transcendentální pramen práva Transcendentální pramen práva

„Hned úvodem se nám dostává manipulativní přehlídky žvástů o křesťanské tradici, podle níž (respektive podle autora) všechny ústavy historie stály na náboženství, nebo nestály a hroutily se. Ano, pokud předpokládáme, že před cca rokem 311 našeho letopočtu neexistovaly státy. Pak je to jistě pravda. Ale počkat! Já… slyšel, ale důkaz pro to nemám, pravda, že svět vznikl (a nepochybuji, že by nám to autor knihy jistě potvrdil!) 23. října roku 4004 PŘED naším letopočtem, takže tady něco před tím být muselo! Že prý nějaké Řecko, či co, prý se tam nějací autoři také pokoušeli mluvit o ústavách… Ale ne, autor má jistě pravdu a před Ježíškem, Augustinem a Akvinským tady zkrátka neexistovaly ústavy. (Mimochodem, i učení Akvinského staví autor dost na hlavu… Nebo ho možná jen zjednodušuje, abych mu zase nekřivdil.) Ne, promiňte, ale když člověk, který jakýmsi způsobem získal docenturu (na Slovensku, mimochodem, na alma mater mu ji udělit nechtěli, k tomu glosa profesora Holländera https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/6463) argumentuje jen kecy z Bible, které nebere jako normativní základ doslova nikdo, ani ti nejsilnější proponenti přirozeného práva, člověk se může maximálně podobně ušklíbnout, protože je to vážně poněkud… neaktuální. Prostě trapné no. Mohl bych brát odstavec po odstavci proč autor mluví… nepravdu, ale nevím, jestli to má smysl. Ať už se bavíme o zavádějící citaci Dostojevského (Který ve svých Karamazových rozhodně neříká, že není-li bůh, je dovoleno všechno.), o tom, že materiální pojetí ústavnosti je klasickým konstruktem v celém světě a je zcela racionální, nehledá metafyzický základ, říká, že stát je takovým základem a tento svůj základ bude stát přirozeně bránit, snaží se o udržení své vlastní identity tím, že bude schopen bránit se totalitním hnutím – ostatně materiální konstitucionalismus nepřekvapivě vznikl po nacistickém šílenství a je varovné, že Koudelka, příslušník nacionalistické strany, podporovatel nacionalistických, autoritářsky smýšlejících politiků mluví o jeho nadbytečnosti – to dělají právě ti politici, kteří tendují k centrálnímu uchopení moci a destrukci demokracie. Mimochodem, píši-li tento text očividně silně agresivně vůči autorovi, dělám totéž, co on, protože on v textu konstantě napadá každého, kdo není nacionalistický křesťan. Nemusím snad ani poukazovat na nekonzistenci Koudelkovy kritiky, když kvituje to, že by patrně měl existovat nějaký legislativní proces a že není špatné, když ústavní zákony měníme obtížněji, než zákony obyčejné, ale je najednou hrozný problém, když řekneme, že některé normy zkrátka změnit nelze. Do této doby to šlo bez transcendentna, najednou už se bez něj neobejdeme. Protože když jeden Parlament zavazuje druhý „toto dělej takto“, je to v pořádku, ale když řekne „toto nedělej“, potřebuje pro to najednou božskou autoritu. Přitom se jedná o úplně stejný pozitivistický základ, v jednom případě se stojí „Schválíš-li ústavní zákon obecně pouze 117 poslanci, máš smůlu, nejedná se o ústavní zákon.“, ve druhém případě „Schválíš-li, třebas 121 poslanci ústavní zákon tohoto konkrétního obsahu, o ústavní zákon se nejedná.“. Neexistuje důvod, proč bez boha lze dělat procesní omezení, ale obsahové, to brr, to už by nešlo. Celá koncepce Koudelkovy kritiky je tak trapně chatrná, nepevná, nekonzistentní. Připomíná Okamurovu politiku. Například. Nebo Klausovu. Dále je to to samé dokola. Není prý možné rozdělit ústavní pořádek do dvou tříd „jádro“ a „okraj“. Proč pak lze dělit zákony na běžné a ústavní? Proč lze tvořit nějaké podzákonné právní normy a proč je jako ústava dělí na ty spadající pod generální zmocnění a ty mimo něj? A proč jako vůbec Parlament omezovat nějakou trapnou formou zákona? Také v tom cítíte stesk po vládě shromáždění, kdy si nám tu komunistické Národní shromáždění mohlo dělat co chtělo? Vydávat nařizovací akty, zasahovat do rozhodování soudů…. A musím tu vysvětlovat, proč je tato logika nekonzistentní, špatná a totalitní? Dále snad jen v bodech: je hovadina, že by materiální pojetí ústavnosti vycházelo z představy nějaké objektivní morálky. Je skoro drzé, že si Koudelka, obhajující křesťanství, dovoluje citovat Nietzscheho, autora Antikrista. Snad ani nepřekvapí, že se autor snaží argumentovat tradicí jako něčím normativním (ale zase se mi zdálo roztomilé, když se autor snažil říct, že dělba moci, ochrana menším, vláda na čas atd. jsou morálními předsudky, to bylo hodně vtipné). Nejapnou argumentaci „lidem“ jako suverénem snad ani netřeba komentovat (nejen, že se autorovi zrovna morální předsudek demokracie hodí, navíc ale ignoruje postavení lidu jako toho, kdo si nechal schválit ústavu s klauzulí věčnosti a kdo ji akceptoval, tedy uznal za platné právo…). Že klauzule věčnosti sama nezměnitelnosti nepodléhá implikuje, že autor neprošel ani základním kurzem právní teorie a netuší nic o intepretaci, racionalitě zákonodárce apod. V zásadě souhlasím, že klauzuli věčnosti lze zrušit, ovšem toliko revolucí. Koudelka v textu dokonce argumentuje sám proti sobě! Hovoří-li o Gottwaldově plnění měchů novým vínem, nedochází mu, že necháme-li měchy prázdné, lze je novým vínem naplnit snáze, než když nejdřív musíte ony měchy vylít, zkrátka, toto tvrzení podporuje důležitost hodnotového zakotvení ústavnosti. Autor je zase a znovu nekonzistentní, nejprve hovoří o tom, že klauzule věčnosti není možná, jelikož petrifikuje jev, který existuje v dynamické společnosti, následně ale na příkladu toho, co se mu nelíbí, argumentuje tím, že soudy jsou aktivistické, když vykládají pravidla v souladu s proměnou společnosti. A ty nekonzistence jsou tam jedna za druhou. Souhlasit lze s autorem v tom, že parlamentní demokracie prochází krizí – mohou za ni nacionalistické fašizující strany, může za ní SPD, Trikolora, PiS, Fidesz a populistické strany jako je ANO. Ne soudy.“... celý text
— Set123

Transcendentální pramen práva Transcendentální pramen práva

„Na konci publikace doslova vyzívá k tlaku na soudní soustavu, k narušení nezávislosti soudní moci, zkrátka se mu chce žít jako v Maďarsku a Polsku. Jo a promiňte, ale tohle fňukání je až znechucující: „Řada lidí z akademické sféry v Čechách, na Moravě a ve Slezsku získala docenturu nebo profesuru na Slovensku. Pokud takto získal titul soudce z nejvyšších soudů nebo Ústavního soudu, není to žádným předmětem veřejné debaty. Pokud takto získal titul akademik, který je politikem, hned se spekuluje, zda jde o řádný titul. Samozřejmě ano. Důvodem většinou bývají nedobré mezilidské vztahy na domovském pracovišti.“. Nedůstojné se mi nezdá jen proto, že jsem na to sám výše udělal ošklivý vtip, ale i pro naprostou neschopnost autora si přiznat, že jeho práce stála za starou bačkoru a jeho potřebu svádět svůj neúspěch na ostatní. V tomto ohledu je dobré připomenout, že to byl Koudelka, kdo začal mediální osobní útoky na profesora Holländera, ne naopak. A tak dál a tak podobně. Marno mluvit, jedná se o ukázku argumentačního selhání, nevědomosti, manipulativnosti, znásilňování reality a ústavy, překrucování historie a právní doktríny. Tato kniha postrádá i potenciální hodnotu protiváhy nekritické akceptace klauzule věčnosti. Ta totiž není přijímána nekriticky, naopak je podrobena komplexní kritice, která je racionální a konzistentní. Koudelkův text z toho vychází jako, promiňte, blábol. Přečtěte si raději Materiální ohnisko od Molka, Podstatné náležitosti demokratického právního státu od Tomoszka, Kaluzuli věčnosti od Preusse. Tohle nečtěte. P.S. Ano, vím, že na klauzuli věčnosti je většinou pohlíženo jako na metafyzický konstrukt (v kontextu přirozenoprávních základů daných ústav) a můj pozitivistický pohled je spíše výjimečný. Proto na některých místech můj text může působit až neférově agresivně. A asi to tak je, ale Koudelkova celková argumentace je tak hloupá, nekonzistentní a pokrytecká, že tomu nešlo odolat...“... celý text
— Set123

Transcendentální pramen práva Transcendentální pramen práva

„"Moc ležela na ulici, tak jsme ji zvedli. Nyní ji zvedají ústavní soudy... Moc chutná i soudcům." V zásadě stručný a pravdivý popis nebezpečí a nedemokratičnosti soudcovského aktivismu, který bohužel lehce sráží autorova osobní historie. A citace šíleného Petra Hájka si opravdu mohl odpustit. I tak má určitě cenu si těch 33 stránek přečíst. Byť jsem tam nenarazil na nic moc nového.“... celý text
— Anjin

Přejít na knížky autora