Victor Klemperer

Přidat do oblíbených Koupit knihy

německá, 1881 - 1960

Populární knihy

Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy
Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy
Deníky 1933—1941
Deníky 1933—1941
Deníky 1942—1945
Deníky 1942—1945

Nové komentáře u autorových knih

Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy

„Zajímavá kniha, která je svým způsobem stále aktuální. Velmi mě zaujalo používání superlativů.“
— bob0985

Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy

„Zajímavá kniha, mnoho informací a postřehů o propagandě a lidském chování v jazykovém prostředí. Zvláště v dnešní době nastupující státní cenzury, která se jako jiné obory těžko vyrovnává s rozvojem a decentralizací informačních kanálů. Čtenář se může zamyslet: Jakým jazykem se mnou mluví současná vláda? Jakým jazykem se mnou nyní mluví ty minulé? Jakým jazykem mluvím já sám?“... celý text
— knih-o-mol

Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy

„Ne, anotace nemá pravdu – tohle není „studie“. Je to sbírka esejů založených na deníkových záznamech. Není to soustavné pojednání o nacistické němčině, nýbrž tříšť Klempererových postřehů – někdy lingvistických, někdy obecnějších a z velké části úzce osobních. A protože je to tedy knížka plná autora, přetékající jeho subjektivitou (to samo o sobě není nic špatného), nedá se hodnotit čistě jako vědecká práce. Kdybych se o to přesto chtěla pokusit, musela bych říct, že největší cenu (pro mě) mají pouhá konstatování (např. o frekventovanosti slova „slunný“), ne interpretace. Z mého hlediska Klemperer nepřišel s ničím objevným ani jako filolog (např. to, že používání zkratek souvisí s technizací, mi přijde příliš samozřejmé, než aby to člověk vůbec psal), ani jako filosof snažící se posoudit podstatu nacismu (ono by bylo těžké jeho původ v romantismu přehlédnout). Ačkoli byl coby současník Třetí říše v mnohem těžší situaci než historikové, kteří se ni dívají s odstupem mnoha desetiletí. Alespoň třeba dobře postřehl, že NS-režim překonotoval pojem „koncentrační tábor“ takovým způsobem, že se bude spojovat výlučně s ním, a ne s búrskými válkami, kde vznikl (natož se Spojenci, kteří je měli také). A teď k té subjektivitě. Jelikož autorovo „opuchlé“ (abych použila jeho výraz) Já přetéká do všech esejistických střípků, prostě se nad ním musím pozastavit. Přijde mi – ale můžu se plést –, že Klemperer byl pomstychtivý, netolerantní a posedlý odsuzováním druhých. Kolikrát odmítl Němce, kteří mu nabízeli přátelství a podporu v těžkých časech, proto, že se v politických názorech různili? Ačkoli má třídní vědomí mimořádně vyvinuté (a těší ho otloukat čtenáři o hlavu, že je „vzdělanec“), zároveň zvládá být komunista a nekritický milovník SSSR. Tvrdí, že zatímco nacistická technizace (nejen jazyka) člověka zotročuje, komunistická ho osvobozuje. Stroje prý totiž uvolňují ducha jen v případě, že jsou bolševické. Aha, jasně. Myslím, že ho lze v mnohém považovat za průkopníka novořeči: píše s úmyslem vyrvat z lidských mozků slova, která by mohla zrcadlit jinou ideologii než vládnoucí, a pořádá na ta nebohá slůvka brutální hony. Třeba „hrdinství“ je prý nutno vykořenit, neboť nacisté je diskreditovali. „Původní“ smysl slova heroismus, jak tvrdí, bývalo skryté konání humánních skutků. (Jaký „původní“? Starořecký? Protože Homérovi héróové dělají všechno, jen ne skryté humánní skutky…) Myslí si, že skutečnost lze konstruovat jazykem, proto zákaz nějakého slova, třeba označení pro Židy a Němce, zruší i tělesný a mentální rozdíl mezi nimi. Kromě toho je to neskutečná fňukna. Při čtení „LTI“ jsem měla dojem, že mi do těla proudí jed, jed Klempererovy osobnosti. Může kniha uštknout? Ale plynule se čte. I zásluhou historek, jež čtenáři umožňují poznat každodennost Třetí říše včetně různých reálií (dětský míč se svastikou, strašidlo „Kohlenklau“, dodatečné sňatky žen s muži padlými na frontě, ...). Navíc nám Klempererovy vzpomínky prostředkují setkání s lidmi (Němci i Židy), kteří nebyli tak světodějní, aby uvízli v paměti historiků. Díky především za seznámení s Paulou von B. Překlad je brilantní, před paní Zlatou Kufnerovou smekám.“... celý text
— JulianaH.

Deníky 1933—1941 Deníky 1933—1941

„O 2. světové válce a koncentračních táborech byly napsány tisíce knih a fakta, která se jich týkají, jsou všeobecně známá. Život v hitlerovském Německu před válkou a situace „privilegovaných“ Židů určených k likvidaci až v pozdější fázi konečného řešení logicky v porovnání s výčty mrtvých na všech stranách nejsou pro většinu lidí tak poutavé. Díky tomu, že ta méně dramatická část dějin není tak známá, nabízí ale jiný pohled na Třetí říši. Dva svazky Klempererových deníků, psané nejpozději od počátku války s úmyslem vydat je později tiskem, zaznamenat proměny všednodennosti k pozdějšímu zkoumání, navíc psané vzdělancem humanistické tradice, se místy blíží poučené historiografii. Nedá se říct, že by to bylo „strhující“ nebo „čtivé“ , ale rozhodně mimořádně zajímavé a v lecčem objevné. Zpětně vnímám, že ve mně absurdní podmínky a tristní ekonomická situace po roce 1942 přehlušují popis plíživého utužování totality ve 30. letech, a je to škoda. Nejapné zákony (směrnice o tvaru střech – ploché jsou cizí německému duchu, povolené jsou pouze sedlové) vznikaly už v polovině 30. let. Na druhou stranu obrázky hajlujících davů odpovídají realitě stejně jako komunistické týdeníky se záběry rozesmátých družstevních zemědělců odpovídají realitě našich 50. let. K Židům se slušný člověk chová slušně, na režim se všeobecně nadává, ale všichni se bojí všemocné strany a gestapa, takže si své názory nechávají pro sebe. Navíc myšlenka je v základu dobrá, jen pár fanatiků to přehání a dobrý Vůdce o tom bohužel neví, jinak by zakročil. Historka ze státního vězení, jehož zaměstnanci se všemožně snaží dávat najevo, že nemají nic společného s gestapem a zvou propouštěného Žida, aby se zase nechal chytit bez hvězdy na kabátě, že se ve vězení nají líp než doma (aniž tuší, že za recidivu je koncentrák), je nikoliv výjimečná, naopak až do prvních let války spíš symptomatická. Zhoršování podmínek i privilegovaných Židů s postupem času je jednak zoufalé – v jak malém prostoru, s jak nízkými příděly potravy při těžké fyzické práci, v neustálém strachu z gestapa a transportů ještě dokáže člověk přežít a udržet si vůli co nejvýstižněji psát, jednak paradoxně plné nudy, nekonečných hodin promarněných ve frontách, v monotónním zaměstnání. K tomu zaznamenávání stále častějších projevů dětské agresivity, stačí pár let propagandistické výchovy, aby přebilo i nesouhlasící rodinu. V celku je to 1260 stran vypovídajících dost podrobně o tom, jak skutečně žilo hitlerovské Německo, nikoliv jen jeho prominenti nebo armáda.“... celý text
— InaPražáková

Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy

„Prolínání deníku a popisu proměn jazyka, které probíhaly v období nacistické vlády, jak si je Klemperer průběžně zaznamenával. Formou několik delších jazykových sloupků nebo náčrtů pozdějších studií (autor sám knihu považoval za jakýsi přehled témat pro budoucí výzkumníky), zaznamenávajících typická slova, obraty a tendence LTI. U natolik vzdělaného pozorovatele je to nesmírně zajímavé a ve svém celku vypovídající pozorování, které zasahuje stejně do lingvistiky jako do literární historie, sociologie a psychologie. Deníkové a filosofické části jsou zajímavé už pro výjimečnou situaci pisatele - německý vlastenec, kterému bylo židovství vlastně vnuceno až nacisty, takřka do konce války přežívající v centru Drážďan a ve styku s okolním světem, ale podléhající stále většímu omezování práv a s vyhlídkou na deportaci do vyhlazovacího tábora. Filosofické pasáže mi osobně bohužel drhly, Klemperer byl před válkou zřejmě vlastenec konzervativního ražení a za války se stále víc přikláněl k ideji sovětského komunismu, přičemž obě ideologie (a jejich jazyk) se snažil obhajovat a ukazovat v lepším světle než jejich myšlenkového blížence LTI. Ta obhajoba působí rozpačitě, čehož si zřejmě byl vědom, takže místy přecházel k vyloženě účelovým zkratkám - ale nechci soudit jeho situaci, jen mě to nepříjemně zaráželo. A třeba i v tom je přínos Poznámek filologových, přidaná hodnota jejich upřímnosti.“... celý text
— InaPražáková

Přejít na knížky autora