Ray Bradbury

Bradbury kouzlí obrazy, nasvícení, atmosféru. I v tom nejcizejším pro nás objeví něco lidského, z nenápadného či všedního stvoří fantastické dobrodružství. Jako bychom nikdy nevyrostli, jako bychom stále byli těmi dětmi ohromenými světem plným tajemství a významů. Jeho knihy čtu znovu a znovu s nezmenšeným potěšením.
V předmluvě k Pampeliškovému vínu najdete následující slova o půl století staré vzpomínce, která bych mohla nazvat svým osobním manifestem. Paměť. Veliké téma, slyším je ozvěnou v mnohých jeho dílech, od povídek po 451 stupňů Farenheita.

"... A vzpomínám si, jak mi do očí vhrkly slzy, protože bylo po všem, noc skončila a já pochopil, že taková noc už nikdy nebude.
Všichni mlčeli. Jenom jsme se dívali na nebe, dýchali a mysleli na totéž, jenom to nikdo nepronesl nahlas. Ale někdo to přece nakonec říct musí, no ne? A ten někdo jsem já.
To víno pořád ještě čeká dole ve sklepě.
Moje milovaná rodina stále ještě sedí ve tmě na verandě.
Balónek na horký vzduch se stále vznáší a září na nočním nebi jako nepohřbené léto.
Proč? Jak je to možné?
Protože to říkám já."

451 stupňami Fahrenheita mi Bradbury ukázal, že rozumie svetu, príčinám konania ľudí a z toho vyplývajúcich dôsledkov. Dokonalo predvídal, kam sa ľudia a svet, ktorý si tvoria, môžu jedného dňa dostať, pokiaľ... a to je kľúčové, pokiaľ sa opäť neprinavrátia sami k sebe a ku svojej podstate. Zvolil pútavý príbeh, "čtivý" štýl a žáner sci-fi, čím umne oklamal cenzúru a vnímavým dal víziu toho, kde sa "to celé" môže až dostať, keď zabudnú na to, kým sú.
Marťanskou kronikou ma oslovil menej, ale priznávam, že to bolo z veľkej časti mojím vtedajším (ne)naladením a z veľkej časti nevydareným (SJ) prekladom.
Avšak Pampeliškovým vínom si zaručil miesto medzi mojimi "top" spisovateľmi, keď mi zavoňal pod nosom letom a kúzelným, láskavým rozprávaním plným poznania a ľudskosti.

Bradbury je pre mňa majster poviedok. Môže písať horory, sci-fi alebo fantasy, vo všetkom exceluje. U niektorých jeho poviedok som mal pocit, že by si zaslúžili samostatnú knihu, kde by im bol daný väčší priestor.

Bradbury dokáže z jednoduchého konceptu (Raketa, Srýček Einar) urobiť krásny čitateľský zážitok. Dnes sa všetci autori ženú za epickosťou, pretechnizovanosťou a o citoch a pocitoch už málokto píše. Bradbury vie ukázať ľudskosť, svoju osobnú stránku tak silno, až mi z toho puká srdce. Preto sú jeho poviedky veľakrát nadčasové, aj keď po technickej stránke sú niekedy nelogické. A my, čitatelia, sme tu od toho, aby sme zapojili fantáziu a na chvíľu odložili zákony tohto sveta.

Od raného dětství, kdy jsem se dostala k Marťanské kronice, kterou jsem shltala, ač jsem jí plně porozuměla až po dobrých deseti letech, tohohle pána vřele obdivuju. Mám skoro všechno, co od něj u nás vyšlo, a jak kolega mimoreal zmiňuje, nádherné bylo autorem komentované Divadlo Raye Bradburyho. Úžasný seriál. Úžasný autor...

Četla jsem od něj pouze jednu knihu a musím přiznat - smýšlení tohoto autora, jeho představy o budoucnosti, o vývoji lidstva, o důležitosti knih (ano, tím pro mne osudným dílem bylo 451 stupňů Fahrenheita) mne prostě nadchlo, nahnalo mi mráz po zádech a zároveň pro mne bylo milým pohlazením na duši, způsob jeho vyprávění, který člověka donutí se zamyslet, zasnít... Jednoznačně geniální dílo. Už se těším, až si přečtu další. Všechna čest Mistrovi.

Bradbury má v sobě něco, co hodně chybí ostatním klasikům sci-fi, třeba vzdáleně podobnému Lemovi - hlubokou míru lidskosti, pochopení, humanity. Bradburyho knihy jsou plné fantazie, hry, ale také víry v člověčenství, lásku, přátelství, city a vzpomínky. A samozřejmě kouzla.

Pan Genialita! Mistr vypravěč a co víc, úžasný filozof!!!