1. Domů
2. Autoři
3. Petr Zídek
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 15
• Bazar 7
• Životopis
• Citáty
• Diskuze 1

Populární knihy

/ všech 15 knih

Nové komentáře u knih Petra Zídka

Po boku - Třiatřicet manželek našich premiérů (1918–2012)

„Poprvé jsem knihu nedočetla, nebavila mě. V rámci letošní výzvy jsem si ji tedy půjčila znovu a musím říct, že je to hodně zajímavé čtení. Nedá se číst jedním dechem, jak tady někteří píší, ale určitě stojí za přečtení.“... celý text
— ještěrka38

---

Lidé roku 1989: Vítězové a poražení sametové revoluce

„Lidé roku 1989 přinášejí životopisy třiceti osobností listopadu 1989 po třiceti letech. Kniha vznikla ze stejnojmenného seriálu, který vycházel v Lidových novinách od května do prosince 2019. Nabízí pohled na život jedinců z obou stran barikády. Najdete v ní přední disidenty, studentské vůdce, stávkující herce, ale i hlavní představitele komunistické moci. Díky tomu se můžete poohlédnout za životy lidí utlačovaných, ale zároveň i na jejich trýznitelů. Jedná se o sbírku životopisů, přičemž jsou napsány celkem jedenácti autory. Projekt připravil a jako hlavní tvůrce vystupuje novinář Petr Zídek. Už úvodní slovo Petra Zídka shrnuje několik důležitých informací. Seznamuje například čtenáře s tím, že podtitul knihy Vítězové a poražení sametové revoluce odkazuje na jiný titul s podobným názvem, který má na svědomí Miroslav Vaněk a Pavel Urbášek. Dále upozorňuje na fakt, že mezi třiceti osobnostmi najdeme jen 3 ženy. Je to díky tomu, že tehdejší revoluce se opravdu motala především okolo mužů. A na závěr ještě připomíná dvě publikace (Osobnosti Lidových novin a Budovatelé státu), na které Lidé roku 1989 navazují. A nyní už k samotným rozhovorům. Asi nemá cenu vyjmenovávat všechny osobnosti, kterých se týkají. Raději si sami otevřete knihu a zjistěte si to. Nutno ovšem podotknout, že většina z těch nekomunistických měla posléze menší či větší zkušenosti v politice. A samozřejmě komunisté ještě před revolucí. Z velké části se jedná o profláklá jména, která asi většinu ze čtenářů nepřekvapí. Informace o nich jsou především krátkým souhrnem jejich životů, především s ohledem na dění v roce 1989. Většina se vešla na 5 až 6 stránek i s fotografiemi. Kniha se čte velice dobře a rychle, protože obsahuje jen základní skutečnosti a jde na to poměrně hopem. Díky tomu bych ji doporučil zejména začátečníkům se zájmem o revoluční dění. Určitě potěší, že přeživší do dnešních dnů se mohou pochlubit současnou fotografií z roku 2019. Bohužel to nejsou všichni, protože řada z osobností této publikace již zemřela. Pro mě o hodně zajímavější jsou životopisy komunistických představitelů tehdejší doby. Přecijen jsou fakta z jejich životů o něco méně známá než u disidentů nebo herců. Kdybych měl říct, který z nich si získal nejvíce mých antipatií, tak jednoznačně Milan Václavík. Ten sice není tolik nechvalně proslulý jako viditelnější jedinci Miroslav Štěpán a Miloš Jakeš, ale jako jeden z posledních chtěl proti stávkujícím a demonstrujícím použít tvrdý vojenský zásah. Kniha i přes poměrně stručný obsah obsahuje i řadu zajímavostí, jen si je budete muset najít. Osobně mě hodně potěšili časté odkazy na literaturu, většinou na komplexnější biografie jednotlivých zúčastněných. A potom také již zmiňované fotografie. Čtenáře možná trochu překvapí, že velká část z pisatelů byla v době revoluce ještě malými dětmi. Nejmladší Michal Sklenář se dokonce v roce 1989 narodil. Možná právě díky tomu nabízejí svěžejší pohled s patřičným odstupem. A zároveň se hodně věnují i událostem porevolučním až do současné doby. Lidé roku 1989 jsou zajímavou knihou pro všechny, kteří chtějí ve zkratce poznat hned třicítku důležitých osobností sametové revoluce. Nenabízejí toho moc, ale ani málo a díky tomu si určitě najdou své čtenáře i třicet let po zmiňovaném roce. Kniha vyšla v nakladatelství Universum pod společností Euromedia Group ve spolupráci s Lidovými novinami.“... celý text
— LukBook

---

Utajená láska prezidenta Masaryka : Oldra Sedlmayerová (1884-1954)

„Byla láskou Tomáše G. Masaryka. Když ne jeho poslední v životě, tak zřejmě tou předposlední určitě. Jaký životní příběh stojí za ženou, která byla na sklonku prezidentova života jeho spřízněnou duší? Český novinář a historik Petr Zídek se v posledních letech věnuje především psaní životopisů významných osobností a celkově československým dějinám 20. století v širším kulturním a politickém kontextu. Nejnovější kniha Petra Zídka nese název Utajená láska prezidenta Masaryka a vůbec poprvé skládá dohromady životní osud zapomenuté české spisovatelky, publicistky a veřejné aktivistky Oldry Sedlmayerové (1884-1954), která byla více než pět let intimní přítelkyní a skrytou spolupracovnicí prezidenta Masaryka. Za vydáním knihy stojí několikaleté zpracovávání mnoha doposud neznámých archivních materiálů rozptýlených na desítkách míst, hledání a studování stovky článků a básní této ženy. „Vyhledají po nás všelico, ale přece budou mít hádanku.“ Tomáš G. Masaryk Oldře Sedlmayerové, srpen 1931 Velmi stručně by se dala Oldra Sedlmayerová, rozená Michálková, charakterizovat jako emancipovaná a velmi aktivní žena, věrná obdivovatelka T. G. M. Její až jakási posedlost tímto velikánem se jí držela od útlého mládí až do její smrti. Samotné Oldřino dětství ale nebylo procházkou růžovým sadem. Jako nemanželské dítě, k němuž se otec (divadelní herec a režisér Karel Želenský) nijak nehlásil, vnímala už velmi brzy odvrácenou stranu života. „Byla jsem bázlivým, zaraženým děckem - cítila jsem tu rodinnou méněcennost. Babička mi to brzy vysvětlila a snad ještě více jsem pochopila taky sama: věděla jsem brzo, že být nemanželským dítětem je něco hrozného, něco těžkého pro maminku a hanbou pro všechny. Nebyla jsem nikdy veselým dítětem.“ Později po ukončení školy absolvovala Oldra poštovní kurz, a než se provdala za železničního úředníka Jana Sedlmayera a pracovala po jeho boku na stanici jako telegrafistka a účetní, vydělávala si na živobytí na poštovním úřadu. Oldřino srdce ale patřilo psaní. V průběhu dalších let publikovala básně i nejrůznější články v tisku, angažovala se v politických hnutích, byla členkou užšího vedení Ženské národní rady, která se zasazovala o lepší postavení žen ve společnosti. Díky tomu měla Oldra možnost několikrát vidět i samotného Tomáše G. Masaryka, z něhož byla doslova unesena. Celoživotní okouzlení Masarykem se velmi silně promítalo do Oldřiny tvorby a Petr Zídek to na mnoha stranách knihy dokládá ukázkami jejích básní. V letech 1928 - 1933 pak spolu Oldra a Masaryk udržovali velmi úzký vztah, a jak dochované vzájemné dopisy bez nejmenší pochybnosti ukazují, šlo o poměr milenecký. Byli si velmi blízcí, sám Masaryk o nich v dopisech píše jako o „spřízněných duších“. Petr Zídek se přirozeně snaží odpovědět i na to, kde se oba scházeli, jak často to mohlo být, a samozřejmě i na to, proč tento vztah skončil. Jisté je, že Oldra na Masaryka nikdy nezanevřela, ačkoliv jak se zdá, nebyla tou úplně poslední, do níž byl prezident ve svém životě zamilován. Za zdůraznění stojí, že nejde o žádné senzacemi naplněné pasáže. Petr Zídek se zjištěnými fakty zachází s jemností a taktem. Nespekuluje, drží se ryze doložených informací. Případný čtenář, jenž by čekal na jakousi dehonestaci Masaryka, by tak čekal marně. Celkový dojem výborně vystihují slova Petra Zídka: „Vztah s Oldrou Masarykovi neubírá na velikosti, jen jej zlidšťuje.“ Oldra je zajímavou a v lecčems trochu rozporuplnou postavou. V žádném případě nebyla jen jakousi jednostranně kladnou „romantickou hrdinkou“, jíž překážky do cesty kladl čistě osud. Naopak - na mnoho jejích kroků a rozhodnutí se dá nahlížet kritickým okem. Nebyla jí cizí lehkovážnost, jistá naivita a někdy i vydávání fantazie za realitu. Každopádně ale byla Oldra emancipovaná žena, pocházející a žijící v chudých poměrech, která se nikdy nevzdala touhy po uplatnění a duševním naplnění. Autor nashromážděná fakta předává čtenáři ve velmi čtivé podobě, uspořádané do spíše kratších kapitol, doplněné desítkami dobových fotografií. Kniha je stejně jak Oldřiným příběhem, tak i odrazem Masaryka. Ovšem ne jako státníka, ale jako prostého člověka z masa a kostí...“... celý text
— evasamankova

---

---

Hana Benešová

„Po Charlotte Garrigue Masarykové se stala první dámou manželka Edvarda Beneše Hana. Dnes o této ženě většina z nás ví jen to, že byla velice elegantní a oblékala se u Podolské. Petr Zídek ve své knize ale ukazuje, že život Hany Benešové byl zajímavý stejně jako život republiky, kterou její manžel pomáhal zakládat. Knihy novináře a historika Petra Zídka si nikdy nenechám ujít. Jsou totiž psané svižným stylem, s nadhledem a obsahují spoustu zajímavostí, dobových drbů a pikantností. Životopis Hany Benešové není jiný. Kromě výše uvedeného obsahuje i spousty fotek a dokumentů, které mapují život manželů Benešových a které dosud jen ležely někde v archivech. Musím ale říct, že v kratších medailoncích manželek československých premiérů je Zídek údernější. Životopis Hany Benešové je rozhodně dobrá kniha, ale nezapůsobila na mě zkrátka tolik jako Zídkovy předchozí knihy (ale to je samozřejmě jen můj – možná nesprávný - dojem). Kniha mapuje život Hany Benešové od narození (se jménem Anna Vlčková), přes studia v Paříži, život po boku Edvarda Beneše nejprve jako ministra zahraničí a později jako prezidenta. Kromě veselých a šťastných chvil zachycuje i ty smutné. Útěk do Londýna po Mnichovské dohodě, exil v Londýně, smrt Edvarda Beneše a komunistický převrat. Hana Benešová byla žena, která celý svůj život zasvětila svému manželovi, ale nebrala to jako oběť. Brala to jako privilegium. Účastnila se všemožných schůzek, diplomatických večeří, čajových dýchánků a plesů, reprezentovala Československo jako první dáma. A že to byla skutečná dáma, o tom svědčí dobové fotografie. Hana Benešová na nich je vždy elegantní, se správným držením těla a určitou přirozenou noblesou a skromností. Nestyděla se za svůj chudý původ. Musel jsem se smát, když jsem na jedné fotce v knize viděl vedle sebe Hanu Benešovou a Martu Gottwaldovou. Zatímco první jmenovaná je ve slušivém kostýmku, druhá je oděna v jakési puntíkované zástěře jako pro řeznici, která ukazuje její výraznou nadváhu. Petr Zídek kromě obrazových materiálů knihu obohatil i o deníkové zápisy, poznámky z Haniných diářů, dopisy i lékařské zprávy. Celkem mě zaujalo, jakému zdraví se Hana Benešová těšila až do smrti. Možná v tom hrálo roli i to, kolik času trávila na zahradě svého domu, kde opečovávala okrasné keře, stromy a květiny… Pokud se zajímáte o historii, období první republiky nebo významné ženy našich dějin, životopis Hany Benešové si rozhodně přečtete.“... celý text
— Babouš

---

Osobnosti Lidových novin

„Lidové noviny jsou nejstarší noviny, které u nás vycházejí. První číslo vyšlo už 16. prosince 1893. Lidovky přežily rozpad Rakousko-Uherska i nacistickou okupaci, ale komunistický režim je na začátku 50. let zakázal. Viděl totiž v intelektuálně silných a ze samé podstaty demokratických novinách hrozbu. Dnes už Lidové noviny zase vycházejí, ale už to není ten deník, do něhož přispíval Čapek, Poláček nebo Peroutka. Dnešní Lidové noviny od Mladé fronty nebo Hospodářek prakticky nerozpoznáte (pokud si odmyslíte vizuální podobu), protože obsah je zpravidla stejný. Liší se pouze titulky. Ve 20. a 30. letech, kdy byly Lidové noviny na svém vrcholu, v nich kromě zpráv vycházely i fejetony, povídky, romány na pokračování, verše tehdejších básníků, divadelní a literární recenze, karikatury… Prostě všechny možné žánry. Co nám zbylo dnes? Zprávy, rozhovory a když se poštěstí, tak nějaká recenze. Dnešní noviny už nejsou tak pestré jako byly tehdy. Pestrost různých novinářských útvarů dávala prostor k rozvinutí talentu. Novináři museli být zároveň kritici i spisovatelé. A o těchto všestranně nadaných mužích a ženách vypráví kniha Osobnosti Lidových novin z pera historika a novináře Petra Zídka. Kromě těch nejznámějších jako je Karel Čapek, Eduard Bass nebo Karel Poláček v knize jsou pečlivě vypracované a vyrešeršované profily i méně známých (někdy až obskurních) novinářských osobností meziválečné éry. Zaujal mě Berty Ženatý, který byl na výletě v USA, odkud do Lidovek posílal reportáže o americkém způsobu života a chtěl ten technický pokrok a tu zdravou podnikavost přinést i do Československa. Velice zajímavý byl i životopis Marie Fantové, sloupkařky se zaměřením na módu a ženská témata, protože v době první republiky byla žurnalistika vyhrazena prakticky pouze mužům. Právě „Ma-Fa“ spolu s Milenou Jesenskou (prý se nesnášely) byly dvě nejvýraznější, které do světa novin pronikly. Lidové noviny měly tehdy skutečně světovou úroveň… Profesor Dieter Urban z Mnichova v 70. letech uvedl své neurčité tušení, že „existovaly jedny předválečné české noviny s velice stálou, kultivovanou vizuální úrovní, které dokonce, snad, mohly být prý vzorem pro typografii vytvářenou některými západoněmeckými novinami jako Süddeutsche Zeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung atd.“ Osobnosti Lidových novin je kniha, která kromě novinářů (pro které by to měla být povinná četba a důvod k zamyšlení) a historiků podle mě určitě zaujme každého, kdo má rád období československé první republiky nebo životopisné knihy. A ty, kdo se chtějí dozvědět spoustu zajímavých informací nenásilnou formou.“... celý text
— Babouš