Petr Zídek

Petr Zídek si četl (a napsal o tom v dnešních LN) ve sto let staré obecní kronice jedné moravské vsi, která měla tehdy asi pět se obyvatel:

17/1/1915: Vydán zákaz používání pšeničné mouky k živnostenské výrobě chleba. Zabavují se veškeré zásoby žita, pšenice, ječmene, ovsa a mouky. 3/4 Stanovena byla denní spotřeba pro 1 obyvatele na 240 g mlýnských výrobků. 22/5 Okr. hejtmanství zaslalo obci recept k pečení kukuřičného chleba. 31/5 Přibylo do obce 26 osob italských uprchlíků (...) Všichni vařili si sami, byt platil stát, podpory jim vyplácelo četnictvo. Šaty a prádlo dostávali prostřednictvím úřadu.

(a dále Petr Zídek píše) Téma italských uprchlíků či spíše nuceně přesídlených za první světové války není dodnes souhrnně historiky popsáno. Šlo o tisíce lidí, které monarchie přesunula od frontové hranice do vnitrozemí, mnohé právě do Čech a na Moravu. Tehdejší Češi, kterým scházely základní potraviny, cizokrajné Italy velmi dobře přijali. A v dalších letech u nás našly útočiště tisíce ruských a ukrajinských uprchlíků před bolševiky a později Němci a Židé utíkající před Hitlerem. Ne všem se pomoc, kterou Masarykovo Československo uprchlíkům poskytovalo, a byly to na tehdejší dobu obrovské peníze, zamlouvala. Masaryk jedné své přítelkyni, která si stěžovala, že jí lidé pomoc Němcům vytýkají, když sami Češi trpí ekonomickou krizí, v březnu 1934 řekl: "Nic si z toho nedělejte, slušný člověk pomáhá vždy tomu, kdo toho nejvíc potřebuje. To se nám vrátí. Vždyť přece stojí za něco, že máme ve světě pověst slušných lidí."