1. Domů
2. Autoři
3. José Saramago
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 5
• Bazar 3
• Životopis
• Citáty 6
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih José Saramago

Slepota

„Knihu slepota jsem vůbec neznal a byl to pro mě zajímavý čtenářský zážitek. Myslím si že to má několik vrstev podle náročnosti čtenáře, dá se to číst jako jednoduchý thriller, člověk je zvědavý, či bude dál. Na druhou stranu se to dá číst jako náročná tìživá kniha, která nás nutí přemýšlet o lidech a společnosti. Styl psaní mi občas vadil. Byly tam dlouhé. Byly tam dlouhé odstavce, špatně se to přerušovalo ve vlaku po cestě do práce.. Možná to ale byl záměr, čtenář je dezorientovaný stejně jako postavy. Silné momenty byly scény v blázinci,xkreré ukazovali jak rychle se může rozpadnout společnost. Supermarket jako symbol hojnosti bez systému, nebo kostel se slepými obrazy, které ukazovali, že oslepl i Bůh. Některě pasáže o násilí na ženách už na mé byly za hranou, ale možná i kvůli nim působila ta kniha tak intenzivně. To téma rychlého rozpadu společnosti ve mě evokovat Pána much, kde se postupně vytrácí pravidla i morálka, ale oproti Pánu Much mi to přišlo trochu lidštéjší, protože v tom chaosu nechává Saramago prostor i pro solidaritu a vztahy. Kniha ve mě nechává silný zážitek ikdyž mě místy štvala, proto dávám čtyry a půl.“... celý text
— engelmar

---

Putování jednoho slona

„Existují knihy, které byly napsány před mnoha lety, avšak zásluhou svého tématu se staly nadčasovými a využitelnými v jakékoliv době. Do této kategorie lze zcela určitě zařadit díla vůbec prvního portugalského nositele Nobelovy ceny za literaturu José Saramaga. Oceněn byl roku 1998 a o deset let později tento romanopisec napsal dílo aplikovatelné i do současného světa. Jmenuje se Putování jednoho slona a jedná se o autorův předposlední napsaný román. Konečně jsme se dočkali českého překladu, o nějž se postaralo nakladatelství Plus, kde kniha vyšla v edici Pestrá řada soudobé prózy jakožto čtyřiadvacátý svazek. Co vás na první pohled zaujme, je přebal obálky a na něm vyobrazený slon indický. Ilustrace vám společně s názvem odpovídá na otázku ohledně hlavního tématu tohoto románu. Slon nesoucí jméno Šalamoun je vybrán králem Janem III. jako dodatečný svatební dar pro jeho švagra Maxmiliána II. Habsburského. Jan se totiž rozhodl po čtyřech letech od sňatku darovat mu něco důstojného, hodného jeho stavu a co si budeme nalhávat, chce ho prostě svým vele darem oslnit. Nezdá se vám slon tím pravým ořechovým? Vězte, že nic velkolepějšího si král v šestnáctém století, kdy se příběh odehrává, nemohl vybrat. Šalamoun a skupina, která ho doprovází, musí ujít až rozum postrádající dlouhou trasu – z portugalského Lisabonu do španělského města Valladolid nacházejícího se u středozemního moře a následně k cíli do rakouské Vídně. Putování jednoho slona je ve své podstatě příběhem o jedné nevídané a dalo by se říct hloupé a zbytečné cestě, díky které máte možnost stát se součástí této nevšední výpravy. Bude však tato výprava úspěšná anebo se cestou stane něco, co skupině znemožní dostat se v pořádku až do cíle? Akci, při níž opět nechybí džbery vody ani rýžák s dlouhou rukovětí, řídí šalamounovo alter ego, indický mahut subhro. Subhro je šťastný, protože tu jsou už čtyřiadvacet hodin, a zatím nic nenaznačuje, že by byl přítomen nějaký další mahut, jen arcivévodův intendant subhrovi oficiálně sdělil, že šalamoun se nadále bude jmenovat sulejman. (Str. 103) Putování jednoho slona rozhodně není knihou, jenž bude čtena masou čtenářů. Ne každému totiž sedne autorův styl psaní a forma vyprávění. Autor při psaní využil dlouhých souvětí, která však díky jeho spisovatelskému umu nepostrádají smysl a neztrácí na svém původním významu. Forma vyprávění je zajímavá ve střídajících se vypravěčích. Na jedné straně stojí vševědoucí vypravěč užívající minulého času a na straně druhé se o značném dobrodružství dozvídáte z úst slonova mahuta Subhra vyprávějícím v přítomnosti. Saramago ve svém díle hojně využívá amerikanismů, obzvláště metaforicky, aby bylo zdůrazněno na daném přirovnání. Putování jednoho slona nastavuje zrcadlo tehdejší společnosti a nesmyslným nařízením těch shora jako třeba vůbec samotné putování tohoto savce. Díky důkladnému popisu celé cesty a sledování fyzického a obzvláště psychického stavu členů výpravy autor nešetřil s ironií. Pokud kladete důraz na velká písmena u jmen a očekáváte uvozovky u dialogů, budete v případě této knihy zklamáni. Ani jedno totiž autorovi nepřišlo důležité a . Budete si tedy muset na začátku chvíli zvykat na jeho styl psaní, není snadný ke čtení. S přibývajícími stránkami však pochopíte, že to, jak autor své dílo pojal, ho dělá výjimečným a ti čtenáři, kteří kladou větší důraz na kvalitní literaturu, budou spokojeni. Hlavní hrdina románu patří do živočišného řádu chobotnatců. Slon indický je jedním ze tří žijících druhů slonů a v jeho případě se jedná o největšího suchozemského živočicha obývajícího Asii. V současné době je tento druh slona považován za ohrožený druh. Když slon opouští brány Lisabonu, jmenuje se Šalamoun, avšak jeho nový vlastník, král Maxmilián II. Habsburský ho přejmenuje na Sulejmana. To zní přece více německy nebo snad ne? Šalamounovým, chcete-li Sulejmanovým nezbytným pomocníkem je jeho indický mahut Subhro. Všem se tento nenápadně nápadný zvláštní muž, kterého lidé většinou pro velikost slona nevidí, jeví jako hloupý, ale opak je pravdou. Subhro se zdá být nejchytřejší a nejmoudřejší postavou v celém příběhu. Nehledí totiž pouze na sebe, ale respektuje ostatní kolem sebe. Zbývající postavy nejsou představeny tak důkladně jako dvě nejdůležitější a je jim tak určeno méně prostoru. I přesto však čtenář nebude ochuzen o různé lidské charaktery, o vtipné situace, a dokonce i rádoby zázraky. Zajímavostí je, že tento příběh je založen na skutečných událostech. Saramago svůj román napsal na základě historické poznámky pocházející ze šestnáctého století. V roce 1551 totiž opravdu za vlády krále Jana III. poslali slona indického dodatečným darem do Vídně titulárnímu českému králi Maxmiliánovi II. Habsburskému. Dokážete si představit veškerý povyk, který během toho tehdy musel zákonitě nastat? A co teprve mahut na slonově hřbetu, který byl jiný než ostatní? Musela to být jistě úžasná podívaná. S José Saramagem jsem se prostřednictvím této knihy setkala poprvé a mohu říct, že rozhodně ne naposledy. Zpočátku mi bylo trochu zatěžko zvyknout si na absenci velkých písmen a uvozovek na očekávaných místech, ale poté, co jsem si přivykla, jsem si mohla ze své židle vychutnat velkolepou výpravu, které jsem se díky panu Samaragovi mohla zúčastnit. Ačkoliv jsem se s autorem teprve seznámila, rozhodně s ním nekončím a mám v plánu si přečíst i jeho další díla. Nejedná se o knižní jednohubku, kterou bych zhltla na posezení. Při čtení je od čtenáře očekávaná plná koncentrace a soustředěnost, protože jakmile se třeba vaše myšlenky vzdálí, byť jen na okamžik, můžete číst předešlé stránky znovu, abyste si nepřipadali ztracení. Na své si přijdou fajnšmekři vyhledávající těžší díla, krásný jazyk a dlouhá souvětí.“... celý text
— monushka

---

Putování jednoho slona

„Mám ráda autora Josého Saramaga. Jeho styl vyprávění je zvláštní, těžko se na něj zvyká, ale jakmile do toku slov (a že to je sakra tok) zaplujete, prostě se vám nebude chtít na břeh. Pokud se ovšem nezačnete topit, což je u Saramaga docela dobře možné. Absurdita na absurditu proložená obyčejným životem a hledáním komična u věcí, které tak nějak k smíchu nejsou a z kterých nutně vyjdete poučeni o tom, že jste nepoučitelní babralové. Ale to vše tak nějak mile a úsměvně. Kořenem knihy Putování jednoho slona je… slon Šalamoun. Slon, který putuje z Portugalska do Vídně jako dar šlechtice druhému šlechticovi. „Královský tajemník okamžitě pochopil, že chovatel slona nepoznal krále, a protože situace nebyla vhodná pro oficiality, řekl, Výsosti, dovolte, abych vám představil šalamounova ošetřovatele, pane inde, představuji vám portugalského krále jana třetího, který vstoupil do dějin s přívlastkem zbožný. Pážatům nařídil, ať vlezou do ohrady a obeznámí znepokojeného mahuta s tituly a řády vousatého muže, jehož přísný pohled nevěstil nic dobrého. To je král. Ind strnul jako zasažený bleskem, načež učinil chabý pokus o útěk, jenže pážata ho chytla za cáry oděvu a dovlekla až k hrazení.“ Jak vidno, Saramago se s pravidly pravopisu příliš nepáral. Velká a malá písmena psal jak jej napadlo, přímou řeč neuvozoval, nerozlišoval, mlasknul ji přímo do vodopádu slov popisných a z vousatých pánů a nařasených dam si dělal nevhodnou legraci. Pak jsou tu odstavce. Saramago tak nějak proslul tím, že je nemá rád. Jeden odstavec na tři stránky? Jednolitý text? Cože? Kdeže? Vy mluvíte o Saramagovi, ne? No, je to tak. Pohodlné čtení to není. Ale překonáte-li se, dočkáte se diamantu. Literárního skvostu. No dobře, občas se v blyštivé kráse diamantové struktury Saramagovy tvorby objeví kal přitroublosti, kdy se komično snaží vyhnat do kolotoče praštěnosti až nevhodnosti, dětinskosti, by se až dalo říct, ale takové okamžiky jsou vzácné. Děkujeme pěkně, nákup nás stál pětapadesát korun. Ale právě v té občas přitroublé komičnosti jednoho slona a jeho pouti po světě ukazuje Saramago svět lidský. Svět plný nízkosti, oplzlosti, primitivnosti a troubovství. Jo jasně, jsou tu i další věci, kterých je lidský svět plný, ale o těch neradno mluvit, o těch smí mluvit jen básníci. A to, prosím, za zavřenými a vypolstrovanými dveřmi reality bez reality. Saramago mi tak tvorbou připomíná filmového režiséra Jodorowského (který se, mimo jiné, podílel na scénáři k legendárnímu komiksu Incal nebo Kasta metabaronů, které se řadí do zlatého fondu komiksu). Absurdní řeč filmu Jodorovského jako kdyby byla obrazovým potvrzením Saramagova literárního génia. Ač spolu nejspíš na tequile nikdy nebyli, jako kdyby si z oka vypadli. Tvorbou, nikoliv vzhledem. Doporučit Putování jednoho slona? Ne každému. Není to běžné čtení. Jestli jste uvykli na detektivky severského typu, omlátíte tuto knihu náhodnému kolemjdoucímu o hlavu. Ale pokud sem tam rádi vyrazíte po neprošlapané cestičce, tu máte průvodce, s kterým nezabloudíte. Blbá kniha to není... když ji nečte blbý čtenář, dalo by se říci.“... celý text
— Tresť

---

---

Kain

„„Jahve je skoro jedinej ze starověkejch bohů, kterej nikdy nebyl ženatej. Dokonce nikdy nešel ani na rande. Pak není divu, že je z něj takovej neurotickej a autoritativní kokot.“ Tom Robbins Bůh dal lidem svobodnou vůli, ale zároveň se ustanovil vševědoucím, což je trochu nedomyšlené, ale zato pevně dané. Bůh, obzvláště ten starozákonní, je totiž téma, o kterém se nediskutuje a diskutuje-li se, se zlou se táže. Musíme vycházet z jednoduché premisy – Bůh nemá pravdu. Díky své věčné a neutuchající omylnosti by se mohl, teoreticky, jako malé pitomoučké štěňátko, zapsat tou svou směšnou nemotorností do srdcí všech lidí světa. Je pitomý, ale tak roztomilý, no, neberte ho. Ale Bůh se holedbá kromě vlastní starozákonně historické roztomilosti i dalšími popisnými metodami. Dejme tomu žárlivost. Neustálá vzteklost. Do dokonalosti dovedená mstivost. Zlolajnost. Bůh jakožto ďábel. Toť Starý zákon v kostce. A je jen na nás, jak až kostkou mrštíme a které číslo nám padne. Každý máme tři pokusy. Pokus první. Šestka. Kain je vrah. Nedá se svítit. Po plodné diskuzi je Bohem označen a vyhnán k věčnému bloudění. Kain se této příležitost chápe s vervou neskutečnou a bloudit věru začne. Probloudí se několika zásadními kapitolami Bible a každou zastávkou jen dokazuje ubohost tragické chyby nacházející se v lidských myslích pod pojmem Bůh. Kain jakožto kritik božích úradků je svým označením vraha nedotknutelný, tedy si může vyskakovat jako ten gibbon. Proběhne se po Babylonské věži, zatluče na vrata Jobova statku s žádostí o zaměstnání, strhne společně s rozhněvaným vojskem hradby Jericha a Noe se stane jeho kapitánem. Raz dva, raz dva. José Saramago s nedotknutelným, a tedy privilegovaným Kainem proleze starozákonní příběhy jen proto, aby si z nich udělal bezuzdnou legraci a prostou logikou učinil z Boha diletanta. Při četbě Bible člověka musí nutně napadnout, že když tvořil Bůh svým zprofanovaným „budiž“ logiku, sám tématu příliš nerozuměl a tudíž se omezil jen na školometnou definici, a žij si, když už jsi mi přišla na mysl, on už to někdo domyslí za mě. Pokus druhý. Šestka. Již tu byl pokus zničit náboženský cit definicí Oidipova a mnoha dalších komplexů. Saramago se pokusil zničit křesťanský mýtus o neomylnosti doslovným pochopením věci. Záměrně odmítl hledat v díle metafory, skryté pravdy, alegorie, mystické věrouky a řekl si – píšeš a, proč bych to měl chtít chápat jako b. Chceš a, máš mít a. A tak celou knihou zní věta – císař je nahý. José Saramago se nechal občas unést a stvořil vtip či myšlenku z třetí cenové, kteréžto se k duchu knihy příliš nehodily. Ale mistrovskému dílu je třeba odpustit, když se jedná jen o jakési odlehčení situace, kde pro hromadu mrtvol ze Sodomy a Gomory, člověk nějak přestává vidět Boha jako esenci čisté a dokonalé lásky. Pokus třetí. Šest. Novozákonní doba ukazuje Boha trpícího morální kocovinou, kde nechce se postiženému nikomu na oči, protože má podezření, že to, co prováděl předešlou noc, muselo být věru ohavné, když má podlitiny i v loknách vlasů. Radši si zalézt někam do kouta s knížkou a kyselými okurkami a pokusit se přečkat dobu, kdy si budou zúčastnění pamatovat. Pravda, trvá mu to doposud. Schován za paravánem studu, hřímá na lidstvo už jen zprostředkovaně, přes ústa černoprdelníků. Souhra hodů – 666. Saramago v knize několikrát narazil na hrůznost vědomí toho, že právě Bůh určil do poslední minuty průběh našeho života, že není úniku před jeho vůlí. Je vrah vrahem, když byla vůle boží, aby tím vrahem byl? Není vrahem spíše Bůh a obětí domnělý vrah? Není Bůh opravdu spíš kokot? A není to jedno?“... celý text
— herdekfilek

---

Slepota

„Příběh, kterého se snadno nezbavíte. Forma úžasná, jakkoli celou dobu iritující (absence krátkých vět, uvozovek i jmen postav s jedinou výjimkou - psa)“
— Lexand