Jasutaka Cucui

Yasutaka Tsutsui · pseudonym

japonská, 1934

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Konec stříbrného věku
Konec stříbrného věku
Paprika
Paprika
Peklo
Peklo

Nové komentáře u autorových knih

Konec stříbrného věku Konec stříbrného věku

„Kniha mě utvrdila ve dvou poznatcích: 1) Japonci jsou od nás tak hrozně odlišní chápáním a mentalitou, že při veškeré snaze jejich literatuře prostě rozumět nejde, pokud nejste japanolog. 2) Nemůžete hodit národu na hlavu dvě atomovky a potom čekat, že bude normální a pochopitelnej. Konec stříbrného věku má být sociální kritika (podle doslovu), našinec si z toho ale převážně vezme spíš to, že to je emocí oproštěná, nechutná přehlídka zvrhlosti a sadismu bez další pointy nebo hlubšího smyslu. Víc než jednu hvězdu dávám za to, že se autor aspoň zbytečně neplácá v popisech a tak vraždy odsýpají rychle a brzo je konec.“... celý text
— KávaSMlékem

Konec stříbrného věku Konec stříbrného věku

„Od téhle knihy jsem z anotace a komentů níže čekal docela hodně, ale nakonec jsem byl lehce zklamaný. Kniha ve vás ze začátku budí dojem dobře promyšleného děje, ale nekonec zjistíte že opak je pravdou. Začátek knihy je v skutku dobrý, dozvíte se v ní princip a pravidla stříbrné bitvy a první vraždy jsou docela šokující. Ale to je vše, další děj je hodně omezený a kniha chrlí jednu vraždu za druhou. Na konec je toho tolik, že vás to přestane bavit.“... celý text
— metalic

Peklo Peklo

„Slovy místních starousedlíků: "Jasutaka..., že to čtu." .-) Ano, za zkoušku nic nedám a jak se mi potvrdila má předtucha, asijská literatura je pro mě stále moc "těžká a složitá". Námět docela zajímavý a děj ucházející, ale ta forma.“... celý text
— FMMMM

Paprika Paprika

„„Mezi psychoanalytiky byli i tací, kteří doporučovali sex s jistým typem hysterických žen pro léčebné účely a předkládali pro své teorie důkazy z praxe, avšak z etického hlediska zůstávaly jejich názory stále ještě nepřípustné.“ Objevila jsem mezi vyřazenými knihami u nás v knihovně. Zaujala mě kombinace obálky, zvláštního názvu a žánru. Ze začátku jsem byla nadšená. Téma snů, psychoanalýzy a nového způsobu, jak léčit schizofrenii mě hned v úvodu nadchlo. Vůbec mi nevadilo, že se mi těžko orientuje v postavách. Holt nejsem na japonská jména zvyklá, a proto jsem v nich měla pěkný guláš. V průběhu čtení došlo však ke zlomu. Místo abych si příběh užívala, tak jsem si spíš všímala věcí, které mě štvou. Nejdřív to byl samotný Cucuiho styl. Přišlo mi, že je text spisovatelsky odbytý. Když se třeba zamýšlí Acuko nad nastalou situací, tak jsem si říkala, že víc odfláknout už to snad nešlo. Celkově jsem cítila, že nejsou scény vykresleny tak, aby na mě působily. Necítila jsem tu hrůzu, kterou měli lidé cítit, necítila jsem strach, který měli spící zažívat ve snech, čím blíže ke konci, tím to bylo spatlanější. Zásadním zlomem byl pro mne asi moment, kdy se začalo mluvit o tajném spolku. Nevím proč, ale tajné spolky mě v příbězích iritují:-) A pomyslný poslední hřebíček do rakve zatloukl autor mytologickými nestvůrami. Když jsem knihu dočetla, tak jsem měla pocit jako bych sjela skluzavku. Začátek slibující velký zážitek, ale nakonec vlastně nic moc. Přišlo mi to velmi povrchní a nepropracované. Hlavní hrdinka se chová prazvláštně, vzplane touhou téměř po každém muži, a muži ji nezůstávají v tomto ohledu nic dlužni, ale to mi popravně ani nevadilo. V doslovu jsem se dozvěděla o fenoménu bišódžo a tím se to vysvětlilo:-)“... celý text
— Osice

Konec stříbrného věku Konec stříbrného věku

„Konec stříbrného věku je druhá kniha, kterou jsem od japonce jménem Jasatuka Cucui četl. A zas je to divnej příběh z divnýho světa. Kniha se odehrává v Japonsku, které je přelidněné a nemá nebo nechce mít prostředky na sociální dávky a tak začne regulovat počty starých obyvatel. A regulace spočívá ve akční hře, jíž se musí účastnit všichni starci nad určitý věk a v rámci své zóny (což je něco jako městská čtvrť) mají za úkol pozabíjet všechny starce. Přežít může vždy jen jeden a pokud jich někde zůstane víc, budou státními zaměstnanci popraveni všichni. A tak autor líčí jednu bitvu za druhou, popisuje různé strategie v různých regionech, nachází všechny ty lidské slabosti a neférovisti, které v podobně krizové situaci musí vyplavat na povrch a taky zrůdný přístup médií k tomu celému. Ale bohužel to celé působí jen jako mozaika a střípky, které vedle sebe leží, ale k žádné zásadní pointě nebo nečekanému zjištění se tu nedopracujeme, i když řada minisituací je tu hezky vystavěná, nejlepší je asi situace jednoho regionu, kde se všichni dohodnou na společné bitvě v amfiteátru, na kterou se vybírá vstupné, které dostanou rodiny bojujících. Kdyby kniha byla delší, začal bych se asi nudit. Takhle to docela šlo. Ale moc mi to nedalo.“... celý text
— kitja

Přejít na knížky autora