Palivo komentáře u knih

Elia Barcelona má jediný štěstí, že její knížka o Zlatníkovi je asi tak dlouhá, jako můj penis, páč bejt o trochu delší, tak by šly hvězdy kvapem dolů. Napsaný to je hezky, o tom žádná, Barcelona umí jak věty, tak i otazníky, vykřičníky a nebo souvětí, ale zápletku vymýšlela asi tak dlouho, jako já dělám sex - kolem tří minut. Páč jedině tak se dá vysvětlit, že člověk uhádne pointu zhruba po patnácti stránkách (i když je ale docela možné to, že jsem génius), přičemž stávající stránky jsou pak už jen dojezdem, kdy čekáte, jestli se teda z toho Návratu do budoucnosti vyklube něco víc. A ono nevyklube, že jo, páč to není vejce

2 18.04.2015

Když si vzpomenu, že bývaly časy, kdy bych provedl Palahniukovi klidně i sperm sharing, je mi teď trochu smutno, dávat mu dvě hvězdy. Ale s jeho knížkama to mám jako když si člověk pustí oblíbený film z mládí - najednou už to prostě není ono a místo toho bezbřehého nadšení se dostavuje akorát pocit trapnosti, zmatku a rozčarování.

Myslím si ale, že není chyba ve mě, ale v tom, že Neviditelný monstra jsou příběhem píče, která je obklopená ještě většíma píčema a všichni dohromady tvoří takový velký cirkus píč, který je zajímavý akorát tím, jak moc je vlastně ve finále nezajímavý. Číst uplakané hejty jednoho kusu masa, co kdysi bejvala modelka a teď s rozbitou držkou a životem skáče ve vyprávění jako by zrovna objevila Jatka č.5 bylo tak otravný, že jsem měl po většinu času chuť narvat ji všechny ty prášky a plastiky přímo do prdele, což by ji možná konečně aspoň trochu uspokojilo. Čtení nedělá zajímavým ani twistový kolotoč, protože twisty tu jsou většinou z rodu "teď si vyližte prdel," nedej bože přímo z ultimátní podskupiny "hahahahaha a teď jsem gay a mrtvej a teď zase ne a teď jsem někdo jinej ahahahaha."

Navíc považuji za apokalyptický hřích mít postavu pojmenovanou Dia Rhea a neučinit na její konto žádný sobotňákový vtip.

3 18.04.2015

Když jsem minule našel v čokoládové Deli pistáciovou Deli, říkal jsem si, že už mě v životě nemůže nic překvapit. Ejhle! V Irsku se totiž očividně už před drahnou dobou narodilo jednovaječné dvojče Borise Viana jménem Flann O'Brien, který byl prý tak vtipnej, že sám James Joyce se smál tak moc, až si vylil trochu Guinnese.

Je pravda, že Třetí strážník je svým způsobem humoristický román. Pokud považujete za humorné, že se nějaký vrah ocitne na policejní stanici, kde strážníci po celou dobu mluví o bicyklech, přičemž nic z toho nedává smysl (zatímco hlavní hrdina rozebírá práci de Selbyho, který by s přehledem strčil do kapsy všechny mentály na světě). Co ale ve skutečnosti žene román kupředu je neuvěřitelný imaginární svět, do kterého nás vlastně strážníci zasvětí. Musím říct, že jsem už dlouho nezažil, aby mě někdo ládoval nesmyslama tak vydatně, až jsem nakonec nabyl dojmu, že jsem salám nebo kokršpaněl na heráku. Chvílemi jsem si až myslel, že čtu Podzim v Pekingu 2: Policejní bicyklová akademie.

Tohle samo o sobě by stačilo na pět hvězd, jako pojistku ale pak O'Brien přihazuje větší rámec, který je vlastně jakousí fantaskní variací na Zločin a trest.

6 18.04.2015

Můj vztah k dětem je ambivalentní. Na jednu stranu mi přijde hezké, že z některých rostou vagíny s bonusovými partiemi (hlava, tělo), na druhou stranu jsem stále ve věku, kdy mě trochu děsí mít doma věc, která sere a slintá, ale na rozdíl od psa nejde dát do útulku. A aby mi navíc ještě za patnáct let u psychologa říkal, že sem za ním neměl lézt do postýlky, na to už vůbec nejsem zvědavej.

K Levinově knize jsem tedy přistupoval s čistou hlavou (doslova, ráno jsem se koupal) a neznajíc filmové zpracování jsem tedy napjatě očekával, jestli to dopadne potratem nebo špatně.

Počáteční nadšení se postupně malinko vytrácelo, protože v této takřka třísetstránkové knížce hlavní hrdina naprcá zmíněnou Rosemary až na 94 straně!!! Do té doby se pořád jen loudaj po chodbě za starejma sousedama a sní o tom, že jednou budou bohatší a tím pádem, že se budou zase stěhovat. Kdyby už tehdy existovalo Švédsko a tím pádem i Ikea, mohli by z toho udělat katalog na pozdim/zimu. Ale zpět ke knize: na 94 stránce Guy konečně napustí Rosemary, přičemž musím ocenit, že tak učiní starým dobrým způsobem a lá Spacák od nás z vesnice - buchtu řádne zleje vínem a pak pěkně počká až usne. Jak by řekl Radim Uzel: A je to v piči!

A to doslova. Rosemary totiž kromě toho, že kyne a prdí (což k naší smůle Ira Levin vůbec nezmiňuje), taky začne být paranoidní jako Lenka Kořínková v příkope, když kolem jede kamion. Přijdou první pochybnosti, pak menší "detektivní" část, kdy si Rosemary dává dvě a dvě dohromady a pak je po všem. A pak když je po všem, tak Ira Levin přidá ještě pět stránek, což bylo naprosto zbytečný a místo znepokojujícího závěru naservíruje béčkový horor.

Když k tomu připočtu fakt, že je to napsaný jak moje slohovka v devítce a že to postrádá jakékoliv napětí či psychologickou rovinu (za psychologické drama nepovažuji, když se manželé pohádají a na další stránce láskyplně omluví), pak nemůžu dát za víc než za tři. Ostudným faktem taky zůstává, že se kniha odehrává v šedesátých letech kdy bylo docela dost válek a co? Přesně, ani jeden tank.

9 18.04.2015

Pakliže se občas používá "jsem si z toho nadělal do kalhot," pak bych přímou úměrou při hodnocení této knihy musel použít nemotorné souvětí "nasral jsem si do kalhot tak moc až praskly a společně s dalšími zášlehy sraček, které se stále a nezastavitelně valily z mé prdele, jsem postříkal celou koupelnu svým trusem a co víc, přes pootevřené dveře se výplody mého těla dostaly i do ostatních místností, přetékaly neviditelné práhy oddělující bílé krychle dle činností, valily se a nezastavily se, dokud jsem jako Noe nepřeplaval po lavinách hoven až k oknu, které mě láskyplně vtáhlo do přítmí umírajícího dne, mě zatopeného, mě šokovaného, mě stále a stále tvořícího smršť kompostu, mě naprosto posraného."

Jelikož moje jediná zkušenost s tvrdým životem je ta, že jsem v mládí chodil na kopřivy pro prasata a naháněl mandelinky v bramborách, a vzhledem k faktu, že jsem byl v lese naposled v roce 1999 a oheň umím rozdělat akorát na playstationu, nečekal jsem, že by mě Ostrov Roye Jacobsena nějak uchvátil. Nicméně mě tento syrový skoro bildungsromán naprosto rozšlehal a to i přes to, že jsem až do minulého týdne nejevil absolutně žádný zájem o to vědět, jak se nějakým křupanům žilo na ostrově v Norsku v roce 1913, kde celej den jen chytali ryby a čuměli na sebe v kuchyni. Jacobsen píše jako každej druhej Nor (četl jsem dva, takže vím): sype z rukávu popis toho co se děje a nějak moc se nesere s tím, čemu mi normální Evropani říkáme emoce. Takže výroba rybářský sítě zabere stránku, zatímco smrt větu. A připravte se na to, že rybářských sítí tam je víc než kolik bylo ptáků v Agátě. Patnáct let uteče v knize jako voda, ostrov se promění, někdo umře, někdo se naskytne, ryby pořád berou, kůň žere, krávám teče mléko, všechno je jak má bejt.

10/10

11 18.04.2015

Dávám tři hvězdy, protože mě kupodivu tahle fraška o umírajícím malým vševědovi neznechutila, přičemž by vlastně podle všech předpokladů měla (takovou ódu na křesťanství jsem snad ještě nečetl). Pokud Vám umírá dítě, přidejte si jednu hvězdičku. Pokud už umřelo, odeberte si tři.

1 18.04.2015

Gestapáci zavírají židy, takže židi daj svoje děti do děcáku k páterovi, kterej je od tý dobroty, že je neznásilňuje, ale naopak jim dává najíst a schovává je před skopčákama. Jedním z těch malejch židů je i žid Josef, kterej jednoho dne zjistí, že páter má v kryptě pod modlitebnou dokonce sbírku židovskejch věcí, páč kromě toho, že je hodnej, tak je vlastně superhodnej, protože chce zachránit judaismus. Navíc je tak supersuperhodnej, že navíc nebere židy do kostela, protože ví, že židi mají synagogy, a to by on nesnesl, aby jim pletl hlavu. Josef má dost tendenční otázky, takže mu páter pořád dokola opakuje, že židi jsou dobří, katolíci jsou taky dobří a že němci jsou zlí, a že Bůh je hodnej, akorát to není jeho záležitost, takže nic nedělá, ale jinak má všechny rád, prostě mu nabulíkuje tunu pokryteckých sraček, načež na ně přijdou gestapáci, kteří jsou tak hodní, že všem židům dají 24 hodin na to, aby si zabalili kufry (LOL), což všichni využijou k tomu, aby upláchli do krypty, kde se schovávají tak tři čtyři dny, páč pak, jakou to náhodou, skončila válka. Po válce pak Josef pokračuje v duševní a platonický felaci pátera Supermana, načež se rozhodne, že bude katolík, ale tvrdě narazí, páč nemá kus šunky na pinďourovi, takže musí být žid až do konce života, takže tenhle hrozivý úděl přijme a ujme se toho natolik, že jede do Izraele, kde pohlavkuje židy a palestince, páč by si měli uvědomit, že se všichni lidi musí mít rádi, protože Bůh na to nemá čas.

Děkuji.
Nemám co bych dodal.

5 18.04.2015

Tentokrát mě Odeon příjemně překvapil, což bylo ale asi způsobený tím, že jsem konečně přestal myslet análem a vzal do ruky něco, co nenapsal asiat nebo splašená viktoriánská děvka, která objevila bičík a dialogy. Sireesovo vyprávění hodně evokuje first person střílečku z prostředí Orwellova 1984, kde se pálí převážně ostrejma (jak spermatem, tak slovy), což je příjemný, protože všichni víme, že Big brother je dobrej akorát tehdy, když se celebrity ve vile nalejou a hrají hru "komu se do otvorů vejde větší láhev." Tyhle dva dny v pseudo-skoro-skutečný diktátorský Sýrii byly svižný a citlivý jako já uprostřed páteční noci, což je překvapivý, když vezmu v potaz to, že knihu nenapsal bílej rasistickej Evropan ve středních letech, jehož největší dilema (otevřít krabici mléka nůžkami nebo nožem?) jsem schopen sdílet. Závěrem mohu knihu doporučit všem obyvatelům Severní Koreje, kteří mají dovoleno přát si od Ježíška něco jinýho než popravu.

4 02.04.2015

Krásná útlá knížka na tři kakáníčka, víc by se ani nemuselo napsat. Jelikož ale ještě běží reklamy a TELE TELE začne až za pár minut, pokusím se o podrobnější reflexi tohoto podivného díla. Hlavní postava Lynn je mešuge, co se vrátilo z léčebny a živí se jako pokojská, která nemá v úterky co na práci, páč se na filmy dívá jen v neděli, a tak místo toho leze v hotelu lidem pod postel, aby tam následně 12 hodin čuměla do roštu. Pak se zamiluje do jedný šlapky a jelikož je mešuge, chce ji pozvat na dovolenou. Ať už si o zápletce myslíte cokoliv, tak se to dá docela vydržet a to i přesto, že tam nejsou jako již tradičně žádný tanky, anální sex nebo Jirka Pomeje. Orthsův styl je skromný, řeže to jako pila a moc se nesere se souvětíma, což je dobře, protože po čtení těch norskejch existencionalistů mě už jen při představě věty, která má tři stránky trošku tuhnou bradavky. Nicméně forma sice přinesla plynulost, ale odvála hloubku, takže zanechá po přečtení nijaký dojem, což zase není tak překvapující, když vezmeme v potaz fakt, že hlavní hrdinka utírá prach a ve volným čase leží pod postelí. To, že se párkrát zamyslí nad prázdnotou svého života je sice hezký, ale TELE TELE.

20.03.2015

Haruki nezklamal a potvrzuje, že není problém vytvořit knížku tak nezajímavou, že se nedá číst ani na záchodě.

1 20.03.2015

Premisa koncentráku jako reality show skýtala tolik možností. Mohl tu být Jirka Pomeje jako vůdce odporu. Jirka Krampol jako vrchní dozorce. Kam taky jinam narvat tanky než sem. Nic. Nic z toho tu není. Místo toho Nothombová servíruje hromadu teplého lidského slizu, po kterém její triviální příběh klouže až k přeslazenému finále.

20.03.2015

Jedna z knih, která je hezky napsaná, takže ji nemůžete náležitě ztrestat, ale je strašně o hovnu, takže vás vlastně nezajímá. Taky vlastně nemůžete říct, jestli je o hovnu, protože pak si v doslovu přečtete, že je vlastně o samotě, vykořistění a bytí, takže jste zmatení, jestli teda rozumíte literatuře nebo ne. Co jsem si z knihy odnesl tak tedy vlastně akorát to, že když pátráte po své minulosti, každý člověk kterého potkáte Vás náhodou kdysi znal, když se ho zeptáte na fotky tak vám s radostí věnuje všechny svoje rodinné fotografie a ještě vás pozve do bytu na kávičku. Za největší kámen úrazu, když nepočítám děj posouvaný nesmyslnými náhodami, ale považuji fakt, že i když se kniha z větší části odehrává během druhé světové války tak v ní není ani jeden tank a ani jedna stíhačka.

1 20.03.2015

SPOILEŘI BACHA SPOILEŘI

Knížka přesně pro moji tetu - je tam starej děda a ten má vnučku, a děda je smutnej a ztracenej v cizím městě, pak najde starýho kámoše, kterej nemá vnučku, takže si spolu povídají a pak dědu vodstěhujou pryč a dědovi se stýská po kámošovi a jeho vnučka vlastně není vnučka, ale panenka, takže starej děda vlastně není hodnej děda, ale myslí si, že je hodnej děda, což z něj hodnýho dědu vlastně dělá a plus je teda ještě i pomatenej, a to tak moc, že ho srazí auto přímo před zraky svýho starýho kámoše - takže ždímačka slz jako když Bartošová zkoušela až moc doslova udělat cover verzi Londonova On the road. Jenže v tomhle případě mě to absolutně nezajímalo, protože Claudel dotáhl kýč do banálních výšin a každým odstavcem na mě až moc viditelně pomrkával, že bych měl kapesníky používat taky na něco jinýho než na chytání malých Paliv. A to já nedělám. Protože mám penis.

Velkej penis.
Jako stodola.
Nebo jako kopačák.
Nafouknutej kopačák.

3 20.03.2015

Pod vlivem fašítas a Enrique Iglesijase jsem opět šáhl po hispaňolácký knížce, což se tentokrát ukázalo jako výtečná volba, protože Baron se četl jako po másle. Příběh docela o ničem (školní inspektor přijede do městečka, ujme se ho Baron a stráví spolu noc, kdy si povídají o čmafítas), ale musím ocenit, že se postavy vlastně hned z kraje zlejou jako dogy. Když tak nad tím tak přemýšlím, po osekání všech lyrických pasáží mi z toho vychází takový tradiční popis večera, kdy jsme já a Pečivo běhali na šutry po Praze a hledali krásné ženy, abychom jim předali trochu lásky a 1800 Kč.

20.03.2015

Tato kniha konecne prinasi odpoved na otazku, kterou lidstvo palcive poklada po celou dobu sve existence: Je mozne napsat nudnou knihu, ktera obsahuje prcani, asiatky, predmety v pochve, rychle auta a sebevrazdy? Odpoved je jedndocha: pokud jste asiat, ANO, je to mozne.

Dalsi dukaz, ze Palivo nerozumi nicemu, co pisi asiati opet prichazi a tentokrat v podani Kim Jongha, ktery uz po par strankach da najevo, ze je tak trochu Jarda Rudis, tak trochu Vladimir Kavciak ("jeji telo se rozsvitilo jako svetluska").

Velice se mi libi tato veta z jedne recenze: I couldn't have cared less about these people.

Skoda, ze nezdechli uplne vsichni, kniha by tak v zajimavosti preskocila navod k pouziti WC Duck, ktery si ctu v praci na hajzlu, kdyz sebou nemam zadnou knihu.

4 16.03.2015

Pořád jsem čekal, kdy se ve hře poprvé objeví slovo tablet, a pak mi došlo, že to zase bylo v naprosto jiné hře, takže mírné zklamání.

4 16.03.2015

Pravděpodobně nejlepší horor jaký jsem kdy četl, a to jsem už četl dva (Nadaného žáka od Kinga a memoáry služky Ivety Bartošové). Kolega mě od toho trochu odrazoval, že prej to má těžkej jazyk, ale já samozřejmě nejsem blbej a vím, že skoro všechny lidský jazyky mají kolem 70 gramů, takže jsem se nenechal odradit. Je pravda, že se to četlo trochu pomaleji a složitěji, než třeba jízdní řád trolejbusu, ale to je už asi tím, že jízdní řády jsou většinou kratší (takže je, logicky, rychlejší je přečíst). Nicméně nejsem blbej a když chci číst rychleji, tak si knížku vezmu do metra - to pak čtu rychle, třeba 50km/h.

Oceňuji, že se kniha jmenuje Černý pavouk a je o černém pavoukovi. Je to chytré a logické. Taky se třeba mohla jmenovat Modrá kamna že? A to by pak byli všichni zmatení. Ti švýcaři, opravdu mistři detailu!

Co se týče příběhu tak tomu nemám co vytknout. Několikrát mi napětí sevřelo anál, což se knize už dlouho nepodařilo. Díky Volvoxu, že tuhle perlu kdesi vyhrabalo.

17 16.03.2015

Tuhle knížku jsem si chtěl přečíst už loni hned když vyšla, protože měla černej obal a všichni díky Morganu Freemanovi víme, že co je černý to je dobrý, ale pak jsem zahlédl Placentu, dvorního trusa co čte jen sci-fi a píčoviny s bublinama, jak to drží v hnátě, takže jsem si řekl, že to asi na chvilku odložím, když to čte takovej padělek lidskýho druhu a mimo jiné a především čtenář třetí cenový kategorie.

A tak jsem četl něco jiného, onanoval, hrál playstation, chodil na záchod kadit a celkově jsem si užíval život. To vše až do momentu, kdy jsem čekal návštěvu, takže jsem logicky poházel po místnosti různý intelektuální knížky, na čelo si vytetoval Heidegger 4ever! a na internetu zapnul Guardian, aby návštěva viděla, že jsem chytřejší než jejich kávovar. "Och surrealismus? Jistě, ano, to znám, to se vyslovuje syrealismus že?" A v tom se to stalo - díky té návštěvě jsem zahlédl na Guardianu článek Slavoje Žižeka o jeho nejoblíbenější knížce a tou nebyla samozřejmě žádná jiná než Velký sešit Ágoty Kristóf.

Inu, rozhodl jsem se tedy prověřit tento klenot, protože Žižek je prej frajer, což vím od jedný kolegyně z práce, která mi nabízela anál, když měla krámy = takový lidi nemají důvod lhát. Při první průjmový pohotovosti, kdy jsem snědl mraženou pizzu doktora Etkera a kilo mandarinek, jsem tedy vzal knihu do své filozofické komnaty a za zvuků symfonie mého těla jsem se pustil do čtení. A musím říct, že jsem udělal dobře, protože kniha byla tak dobrá, že bych se z ní tak či onak, dřiv nebo později, stejně posral.

Ágota Kristóf vsadila na minimalismus a i když jsem se toho po jedné jediné zkušenosti s Hertou Miller trochu děsil (Protože. Ta kráva. Píše. Jak. Zkurvenej. Stroboskop.), dopadlo to dobře, protože Kristóf nejde do extrému - i přes strohost si zachovává čtivost a účelnost. Její věty vystupují do popředí obsahem, nikoliv exhibicí její vlastní nadřazenosti, zachovává empatii ke čtenáři a zároveň doslova znásilňuje vše nepodstatné v životech načrtnutých postav. Jinými slovy, valí tu fošnu jako Jay-Z. "Dej mě prachy nemám prachy sem si koupil kožich bang bang." Díky tomu dokázala život osekat na kost a za pomocí několika úchylných momentů (i když i to je diskutabilní, třeba na Slovensku je docela normální šukat psy zdroj:Farmár hladá ženu) dokázala popsat a demonstrovat, jak je život těžký a přitom mrazivě jednoduchý, ale především, jak zbytečně je zatížený empatií, což zatím pochopil akorát Hitler a Pavel Novotný.

Díky tomu kniha buší do duše jako Sagvan Tofi do baru. Zanechává chladný pocit zodpovědnosti a krutosti, kterou, pakliže ji aplikujeme na vlastní činy, tak nechutně postrádáme v tomhle "ale ne, vůbec nejsi tlustá" světě. Někdy je potřeba uznat, že v určitých situacích je krev to nejlogičtější a nejchytřejší řešení. Řešení bezpáteřní trhající páteře.

11 16.03.2015

Mindfuck paragalaktických rozměrů, a lá zděšení v restauraci typu "objednal jsem si hranolky a tohle jsou vařené brambory, proč sebou máte traktor a jaký je rozdíl mezi kachnou?" Musím se přiznat, že jsem musel některé pasáže číst pořád dokola, protože na to můj mozek prostě nestačil. Vlastně jsem tak někde v polovině přestal věřit, že mám vůbec mozek. Nevím co si o tom mám myslet. Připadám si jako Bobby v Dallasu, když si uvědomil, že to všechno je jen sen.

3 16.03.2015

Pakliže existuje kniha, ve které jedna povídka finišuje v momentě, kdy oba protagonisté řeší základní otázky lidství během sprintu na latrínu, protože jeden z nich má mohutnou sračku, nelze ji ohodnotit jinak než čtyřmi hvězdami minimálně. Za nadávku, že je někdo "padělek lidského druhu" navíc přihazuji pátou hvězdu a prosím o zfilmování Vítem Olmerem v prostředí Golčova Jeníkova.

2 16.03.2015