Palivo komentáře u knih

Naprosto jasný adept na budoucí povinnou četbu na školách. Petr Měrka dokázal v předchozí sbírce a následné útlé novele povraždit a znásilnit 340 lidí, teď už tedy se zkušeností, grácií a lehkostí sobě vlastní rozehrává duševní potraty na maximální level a zcela jednoznačně si pro sebe uzurpuje titul velmistra literárního znásilnění České republiky, přičemž se dozajista kvalifikuje i do světového šampionátu hnusu a běsu.

Kolikrát byly jeho stránky daleko horší než moje zážitky na záchodě když jsem jeho knihu četl a to už je co říct.

02.03.2016

První kniha Petra Měrky je ještě takovou rozehřívačkou. Sice už teď dokáže zaplavit stránky takovým hnusem, že bych jej ani já nebo Hitler nebyli schopni vymyslet, ale pořád tomu jaksi chybí onen poslední krok do pekla.

I přesto už je ale i z této útlé sbírky povídek jasné s kým máme tu čest - s českým velkovezírem slizu a hnoje, audiovizuální mačetou lidství, která se rozjíždí, aby semlela všechny čuramedány, kteří hledají na stránkách knih pozitivní verzi toho jejich připitomnělého života.

Skvělý vstup do tvorby Petra Měrky, který rozjíždí takové peklo, že vedle toho i Václavák vypadá jako místo k žití.

02.03.2016

V Autoportrétu je paradoxně víc děje, než ve všech ostatních Toussaintových knížkách dohromady. Útlá knížečka skáče ze země a světadílu na další a v miniaturních výsecích ukazuje, kdo Toussaint je, nebo, možná a asi, kým chce být. Svým způsobem je to daleko lepší forma portrétování než nějaké zaprcané memoáry na 1800 stran - a to především proto, že přesně v těchto nepatrných detailech vlastně vynikne naprosto celý charakter. Snad jen trochu škoda, že Toussaint nevybral žádné momenty a střípky, ve kterých by byly tanky, gangbangy, heroin nebo řeckořímské zápasy dětí s Downovým syndromem - kniha by tak byla ještě o chlup lepší.

01.03.2016

Paolo Giordano jez Turína, což pravděpodobně vysvětluje, proč píše tak smutný knížky. Já kdybych žil ve městě, kde hraje Juventus nejnudnější fotbalovou ligu na světě, tak bych od života taky asi neočekával nic pozitivního.

Juventus, i přestože v posledních letech zažil docela turbulentní časy (korupce, sešup do třetí ligy a návrat na výsluní) v knize vůbec zmíněn není, stejně tak ani pizza, špagety a Eros Ramazzoti. Nevím proč !!!!!! Také nemohu odpustit fakt, že se děj odehrává kousek od domu Pavla Nedvěda a Pavel v knížce vůbec není, i když musel určitě jet několikrát kolem autem nebo na kole. Kniha by tak byla daleko lepší. Takhle v knize zůstala jen rakovina, která pomalu ničí služku, což její zaměstnavatel velmi bystře a melancholicky popisuje. Což o to, ono je to hezký, pěkně napsaný, ale trochu cejtím, že si to Giordano napsal spíš pro sebe než pro ostatní, i když se tomu snaží dát jakousi nadstavbu v podobě klasické manželské krize.

2 01.03.2016

Tato kniha je geniální, silná a fatální. Konec recenze.

4 26.02.2016

Straka na šibenici mě zaujala svou obálkou od mistra Prciny a také tím, že autor je takovej frajer, že má dvě křestní jména a žádný příjmení - heštag respekt. A samozřejmě i anotace zněla lákavě - severní čechy a fotr alkoholik, to už samo o sobě zní jako peklo. Tím tedy myslím ty severní čechy a ne to, že je tatínek alkoholik.

No, nemůžu říct, že bych byl nadšen. Ale zvláštním způsobem nemůžu říct, že bych nebyl nadšen. Jak se to vezme - Daniel Petr to sune kupředu dobře a to především proto, že používá takový bizarní mix sarkasmu a ironie, jako by se u jednoho stolu sešli Žváček, Hakl, přičemž nakonec přišli i Houellebecq s Toussaintem - a to v druhé polovině kdy se hlavní hrdina dostane do krize středního věku a jede bomby, vodku, colu, red bull a havanu, přesně jako to zpívá Ben Cirkusao. Z tohoto důvodu je kniha svižná, zajímavá a překvapivě i humorná. Pokud vám tedy přijdou humorné velmi netradiční komentáře velmi vážných věcí. Na druhou stranu jsem v tom bizarním příběhu nenašel nic, proč by vlastně stál za přečtení, kromě samotného faktu, že byl bizarní. Metafora se strakou je samozřejmě krásná a někomu možná otevře oči, ale já bych chtěl ještě něco víc. Třeba kdyby tam byly tanky nebo nějaký černošky.

4 26.02.2016

Tady na jihu je teda solidní hnus. Zařadil bych to někam mezi jíst zelí a dívat se na nahého Karla Šípa jak dělá pilates. Oles Uljanenko totiž rozjíždí ukrajinské Requiem za sen natolik bestiálně, že jsem po pár desítkách stránek měl chuť vyjít na silnici a skočit pod kamion.

Kniha je o dospívání v jednom Ukrajinským městečku, kde se všichni bodají, znásilňují, podřezávají a polejvají kyselinou. Ale hlavně teda znásilňují. Asi je to podle mého nějaký zvyk, jako podání ruky nebo pozdrav. Nechápu proč u nás staví baráky a uklízí kanceláře, když jsou v tomhle očividně dost dobří. V tom všem sledujeme hlavního hrdinu, kterej se uprostřed toho balastu zamiluje do jedný věčně vyjetý šlapky. Není to logický, ale to není na východ od Zlína nic. Tohle emoční vypětí pak způsobuje, že kniha trochu poleví v hnusu a naopak se čím dál více zarývá do lyrického balastu, za který by se nemusel stydět ani Hrabal. Chvilkama to bylo opravdu k nesnesení, až mi začínaly scházet znásilnění. Na závěr se ale zase trochu zaznásilňuje a uřeže nějaká ta hlava, takže spokojenost. Jako sonda do osmdesátek na Ukrajině skvělý. Jako knížka, kterou bych si četl dvakrát ale ne.

5 22.02.2016

Jak se milovat s černochem a neunavit se je teda dost blbej název. Hůř jsem se snad v metru s knížkou ještě necítil. Naštěstí na dalších stanicích nikdy nepřistoupil Ray Koranteng.

Kniha od Danyho Laferrière je zcela očividným, volným pokračováním Obratníku raka. A samozřejmě to není vůbec na škodu. Laferriere sice trochu ztrácí v představivosti a lyričnosti, takže v jeho knize se děje jen naprosto obyčejný sex se zletilými ženami (boooring), ale přichází s něčím, čím dává Millerovskému opusu naprosto jiný úhel pohledu - Dany je totiž černoch. Cože, co?

Obratník raka 2: Kokosy v Montrealu se tedy sunou po velmi podobné lince (frajer leží na gauči, někoho zpíská, pak jde ven, lije, zpíská nějakou jinou, myslí si, že bude spisovatel, jde ven…), v některých pasážích je kniha opravdu sugestivní (přesně takhle nějak si představuju memoáry toho černocha z PornHubu), ale co ji opravdu nadnáší, je právě pohled hlavního hrdiny na věc – ten je si totiž plně vědomej svého „negerství“ a dává to bílejm holkám solidně sežrat. Svým způsobem je to prostě hipík, co svým velkým černým hasičem nastoluje pořádek v židovsko-křesťanský civilizaci po 200 letech bičování. A to jako fanoušek Morgana Freemana samozřejmě schvaluju.

2 19.02.2016

Proč na tebe každej sere je o čefurech (přistěhovalci z bývalý Jugošky) v Ljublani, což je hlavní město Slovenska. Neplést si to se Slovinskem, jak bývá zvykem. Tam se nastěhovalo docela dost jugošáků po slavné válce v devadesátkách, kdy se Chorvati a Srbové hádali, kdo bude mít víc pláží a stánků s Algidou.

Příběh tak sleduje ghetto nejznámějšího čefurskýho sídliště v Ljublani (hlavní město Slovinska, neplést si se Slovenskem) Fučin, kde se poflakují čtyři mladí hajzlové, kteří umí jen hulit, chodit na prolézačky a bičovat vo životě jako Eminem, protože každej jugoslávec je tak trochu hip-hop. To vše podává Vojnovic z pohledu baskeťáka Marka, kterej je ze všech těch smardů takovej střední level, takže mu člověk i trochu fandí, i když upřímně by zasloužil na solar snad každej den. Držkovat před panelákem v teplákách, blejt v autobuse, pouštět nahlas magič v autě a odmlouvat fotrovi – to už mi teď ve třiceti zní jako pádný důvody pro trest smrti. Záhadným způsobem se hrdinův otec ani jednou neurve z řetězu, což je trochu s podivem, protože jsem měl za to, že všichni jugoslávci zavraždí za život tak 8 lidí. I přesto se v knize ale děje dost na to, aby kniha rázně šlapala dopředu a dojela do katarze, která je vlastně stejně smutná jako samotnej příběh.

Vojnovic navíc získává plusové body za některé dobré přirovnání (byl jsem nasranej jako nočník po ránu) a celkově za styl, jakým dokázal imitovat vypatlané mozky puberťáků. Výborná sonda do života menšiny, která zůstává hnít na sídlišti bez kořenů a bez země.

5 17.02.2016

Vítězslav Nezval je nejlepší český spisovatel, pokud tedy nepočítám Halinu Pawlovskou - o tý mi mamka říkala, že prej taky píše dobře. To, že jsem nikdy nečetl Valerii jsem si tedy patřičně vyčítal a tak jsem se tuto chybu rozhodl napravit. Zakoupil jsem tedy jako správný hipster první vydání z roku 1946 a v přítmí mého kníru začal číst.

Jelikož o Valerii nikdy nic nepsali na Pornhubu nebo na fotbalových serverech, neměl jsem vůbec ponětí o čem to bude. Věděl jsem jen, že je to tak stará knížka, že je dokonce černobílá. Ve třicátých letech totiž ještě nebyly barvy (zdroj: Ottův slovník naučný). Byl jsem tedy velice zaskočen, když jsem zjistil, že Nezval v této knize vytvořil halucinogenní verzi Twilight, která se odehrává vokolo kurníku a hlavní hrdinka menstruuje jako o život. Takže krve je tam teda docela dost.

Nezvalova variace na gotickou hororovou pohádku je natolik ujetá, že jsem měl kolikrát pocit, že jsem na heroinu a nikoliv na záchodě, i když mnohdy jsou to velmi zaměnitelné pocity. Vše navíc šlape jako hodinky, protože Nezval (přesně podle mého gusta) neztrácí čas s popisováním toho, kdo má jaký kalhoty a kde si koupil boty a proč sedí a nestojí a kdy si naposled sedl a proč má rád jazz a jak to že ten tchoř mluví, jako debilové typu Murakami, a švihá jen to důležité. Dialogy jsou dosti strohé, rázné a tak akorát přitroublé. Jde vidět, že už tehdy myslel Nezval na moji mamku, aby s tím neměla větší problémy. Díky Slávku.

Celkově hodnotím knihu čtyřmi bludišťáky z pěti, protože na můj vkus skončila až moc pozitivně a také jsem se nikdy nedozvěděl, jak dopadla ta menstruace.

Bonusový bod získává vynikající hláška, kterou by měla končit každá romantická předehra: "A teď tě naučím hekat."

15 11.02.2016

Už jsem asi nějakej přeToussaintovanej. Utíkat dost lže už v názvu, protože teda moc neutíká. Čte se to tak pomalu, že jsem kvůli tomu málem přišel pozdě i do práce.

Tedy, ono to není žádný Hledání ztracenýho času, ale po předchozích svižných tusántovkách jsem byl připraven na jednoduchou jízdu a místo ní se z ničeho nic dostavilo tak barvité popisování všeho okolo, že jsem jednu chvíli myslel, že se z toho sám změním v přídavný jméno.

Kniha je vzhledem k autorovým obvyklým tématům, které jsou nic, nic, nic a zhola nic, trochu nezvyklá - obsahuje totiž děj! Zatímco v předchozích knihách se hrdina jezdí do Itálie a Anglie nudit, v této knize dojede až do Pečingu v Číně, kde jede vlakem a pak i na motorce! Pak se vrátí letadlem zpátky a jde na pohřeb, kam dojede na lodi. WTF!!! Toussaint do toho tedy pořádně praštil!! Škoda jen, že jeho přebarvitý, extrémně vláčný styl trochu pohřbívá sílu, kterou tato novela skrývá.

2 08.02.2016

Guillermo Rosales se narodil na Kubě. Shodou okolností se můj kamarád jmenuje Kuba. Náhoda? I dont think so.

Guillermo Rosales hned z kraje rozjíždí pravé a nefalšované peklo v podobě "azyláku" v USA, kam jsou odlifrováni všichni hispánci, blázni a trosky, kteří se zrovna toulají po okolních ulicích. Depresivní náladu a horor se tu tak velmi snadno dostává až na level 5: Lenka Kořínková ve struze. Hlavní hrdina se ovšem naštěstí zamiluje do jedné z místních zombie a jako správný Metternich ji chvilkami škrtí a chvilkami znásilňuje, tedy jinými slovy láska a lá Rychtář.

Vše se čte moc dobře a svižně jako banán na tobogánu. A i když knížka nemá větší přesah a sdělení (kromě toho, že všichni lidi na světě jsou svině a Kubánci to v Americe nemají zrovna jednoduchý), stejně dokáže zaseknout drápy dost hluboko. Se stopáží někde kolem 100 stran, tedy tří kakání, nemohu jinak než knihu doporučit.

3 06.02.2016

Fotoaparát od Toussainta sleduje hrdinu, který si nakráčí do autoškoly s tím, že si chce udělat papíry, ale jelikož nemá fotku na řidičák, tak se jen tak poflakuje na recepci, přičemž začne koketovat se sekretářkou a zanedlouho už ji nakládá jak okurky a jezdí s ní a s malým synkem do školy a pro plynovou bombu a na výlety, večeře a kávičky. Opět se tedy potvrzuje, že ve Francii jde lidem jen o sex, krosénty a kafe. Je suis penis.

Zároveň je to co jsem napsal výše asi celým dějem této knihy, která se stejně jako Koupelna nezaobírá tím, co se děje (páč vono se nic neděje), ale spíš se vznáší na obláčku z banalit. Toussaint píše jako autista, pěkně popisuje naprosto vše co se kolem něj nachází a svým způsobem se mu z toho daří budovat velmi plastický svět, který vlastně děj ani nepotřebuje – protože jeho dějem jsou banality - knihu bych tedy doporučil všem, kteří mají rádi banány.

Vysvětlivky pojmů:
banalita - banánová brutalita
krosén - croissant ve vesnickém dialektu
nakládat jako okurky - dělat sex
autista - sběratel aut

2 04.02.2016

Boha Jeho!!!

Stín někdejšího času jsem zakoupil na základě dvou velmi silných indícií - za prvé se mi knížka vešla do náprsní kapsy, což je vždy velké plus, protože ruce raději využívám na držení cigaret, Jégra a penisu (mého). Za druhé, autor se jmenuje Sepulveda, takže jsem si říkal, že by to mohlo být skvělý, když prvních pět písmen z jeho jména začíná stejně jako Sepultura. Navíc měla být knížka o čtyřech důchodcích co jdou vyloupit banku - námět hustej jako krupicová kaše!

Jenže už mě nikdo nevaroval, že ti důchodci se předtím sejdou v garáži a celou dobu vzpomínají na svoje partyzánské činy a hnutí v Chile v šedesátých letech, během čehož stihnou vyjmenovat asi třináct milijonů partyzánských skupin, anarchistů, komunistů a dalších spolusoudruhů, takže jsem měl v hlavě guláš jako ve tři ráno na IPáku. V tomhle by se ztratil i Marquéz. Nejhorší je, že všechny ty historky o různých komunistických bojůvkách a stranách jsou dost lokálního významu, takže si při čtení člověk připadá asi jako Chilan, který čte o Slovenském povstání a trenýrkách Ludovíta Štúra. Ovšem klobouk dolů před Sepulvédou, že dokázal narvat komunisty do naprosto všeho, takže dialogy vypadají nějak takto:

Pedro: Hele, dej mi ochutnat kuře.
Salinas: Ha, kuřata, to mi připomíná, jak jsme s Monteros a Ejército Revolucionario del Pueblo stříleli na represivní složky v Santiagu, poté co Vanguardia organizada de Pueblo zavraždila ministra Edmunda Peréze Zujovice, zodpovědného za masakr mužů a žen v Puerto Montt. Jo a tenhle citát od Lenina znáš? Říkával ho i Ceausescu....

Aby toho nebylo málo, souběžně vyšetřuje policajt smrt jednoho z nich a jelikož je to natural born chilan, tak taky odpovídá na každou otázku, třeba jestli si dá kafe, velkým esejem o tom, jak v šedesátých letech lidi bojovali za svou věc. Asi to zkusím taky tady u nás v Praze. "A kolik teda těch rohlíků?" "Paninko, osm, což mi připomíná, jak tehdy Gabčík s Kubišem zavřeli dveře vod sklepa toho kostela, no pamatujete ne, jo to tehdá byli jiní chlapi, celá Operace Silver to byl kumšt. A ještě dalamánky prosím."

6 03.02.2016

Tuhle knížku mi dal do ruky kolega Pečivo, když jsem šel u něho v Německu zašvihat porcelán a říkal „vono to je docela trapný, jeden džouk a nic víc“. Jenže já mám daleko lepší smysl pro humor než on, takže jsem se zasmál asi třináctkrát, což mi dost pomohlo při kadění, protože vždycky jak jsem se zasmál tak ze mě vylétlo hovínko. Nakonec toho bylo tak moc, že jsem musel splachovat dvakrát a otevřít okno. Splachování na dvakrát je celkově dost otrava. Někdo by měl místo iPhonů raději vymyslet nějakej kaditobogán, kterej by spláchl všechno najednou. Ušetřilo by to lidem dost času a ten by potom mohli věnovat něčemu důležitějšímu, třeba pomoci postiženým štěnátkům nebo slepým poníkům.

Abych tedy došel k nějakému resumé, A tomu se mám jako smát je perfektní kniha ke kadění v Německu (potažmo i v Rakousku), o dost lepší než třeba Stendhal nebo WC Duck. Vtipy jsou na úrovni 14letého potencionálního psychopata a i když se sem tam objeví nějaká suchařina suchá jako zip, pár zášlehů bestiality to vždy zachrání.

3 02.02.2016

Železnou košili teď všude chválí, takže jsem si jako správný gurmán i já pořídil jeden výtisk. Legální cestou, protože nemám kalašnikov 

Železná košile je tak útlá sbírka, že by jí možná zvládla přečíst i Hanka Mašlíková, ale to není vůbec mínusem. Vlastně to je dobře, protože čím víc slov spisovatel napíše, tím víc slov pak musí čtenář přečíst. Boring.

Lazarová to švihá vcelku solidně, podle některých apokalyptických přesmyček a blekotanců bych si dovolil tipnout, že do sebe lila docela dost whisky, i když některý řádky zaváněly Becherovkou a chvíli jsem měl pocit, že si snad lokla i Ferneta. Podle stylu a kvality bych ji zařadil někam mezi mě a Williama Blakeja. Já jsem spokojen.

5/5: Hra na vyloučeného třetího, Cyklická liška, Poslední zhasíná

Na počátku bylo slovo
A to slovo
Byla lež
Odmítám stabilitu z prostého principu
Těkavosti veškeré ověřitelnosti pravd
Hnusím si každý milostný akt
Gesto chtíče a tělesnosti
Ke kterému by se mohlo schylovat
Mezi zubrem a dobře ustájenou dojnicí
Pamatuj, že nepokradeš
A když
Tak jen trochu
Trpělivě venčím ten vzácný kus masa
A pečlivě opláchnutý vlažnou vodou
Jej mlčky vracím zpátky do kalhot
Nač trojitý rittberger
Když stačí kotrmelec
Báseň je vždy signována rukou poraženého
Má smrt byla již definována
Zůstává otázka
Kdo mě zabil

1 28.01.2016

Jakkoliv jsem velmi těžký intelektuál, který se několikrát denně zaobírá fatálními otázkami lidství (kadět nebo až později?, voprcal bych tuhle holku nebo spíš támhle tu?, zabít se nebo počkat co bude zejtra za meníčko, třeba bude rajská), stejně jsem se nemohl ponořit hlouběji do Nesnesitelné lehkosti bytí, především proto, že mě její postavy přišly jako ( a ony tedy asi byly) chadné karikatury, které si Kundera ošlehal do své podoby, aby nám mohl přinést toto všeobjímající poselství a podobenství a narvat tím pádem do knihy naprosto vše, od hoven, přes Stalina, nevěru, umírající psy až po umývání oken, komunisty a Beethowena. Nebo kterej to kurňa byl.

Příběh je vláčný jako klasický americký indie film, kdy se hrdinové dlouze dívají do zdi a přitom onanují a zároveň přemýšlí nad událostmi, které se stali před třinácti lety. S tím nemám nejmenší problém, naopak, mému těžce pomalému mozku toto tempo velmi vyhovovalo - někdy třeba kadím, myslím na bejvalku, a najednou jsem už dokaděnej a rozklíženej nad svým bytím zároveň. Tak nějak jsem si připadal po celou dobu u této legendární knihy. Ano, některé myšlenky byly vskutku osvěžující a oči otevírající, ale ani jednou jsem neměl ten pocit, že bych byl "obohacen," nebo "usměrněn". Spíš jsem měl pocit, že mě jakýsi neviditelný pánbůh vláčí po oraništi z jeho vlastních teorií, které se dají povrchně aplikovat na všechny, ale v konečném důsledků byly symptomatické jen a pouze pro místní hrdiny - Tomáše, Sabinu, Terezu a toho pofidérního švýcaráka.

Některé pasáže, jako například ty o hovnu, byly brilantní, ale i tak se nemůžu zbavit dojmu, že jsem zrovna přečetl literární verzi nějakého kusu moderního umění. Prázdné černé tečky na bílém pozadí, která se snaží bytostně vypovědět vše o všem, ale zároveň selhává jako základní prvek.

6 18.01.2016

No to byl porod! Takhle moc jako při čtení této knihy se mi netáhl čas snad od dob legendární jízdy autobusem ze Znojma do Českých Budějovic, kdy se mi už od Dačic chtělo čůrat a kadět. V obou případech jsem naštěstí vydržel až do konce.

Demiana napsal Hermann Hesse, což byl němec, pokud se nepletu. Bože, já jsem hotová wikipedia. Kniha sleduje dospívání mladého němčoura, který je prvně svatoušek, ale pak mu internát otevře oči jako každému z nás a jelikož tehdy ještě nebyl perník, začal si jet v chlastu, ženách a malování divnejch obrazů. No a celou tu dobu vzpomíná vcelku dost filozoficky a homosexuálně na Demiána, kterej mu v mládí vytrhl trn z paty, a čumí do ohně s ožralým varhaníkem, což je tedy taky dost gay.

Hesse celou tuhle odysseu docela kočíruje v mezích nudy a zádumčivosti sem tam nadhozenou nějakou vábnou myšlenku, povětšinou o síle ducha, osudu a dalších takových těch hlemzách, které frčí v poněkud redukované formě v Sama doma, a i když se po většinu knihy prakticky nic nestane, zdárně dofinišuje do konce, ve kterém se stane SPOILER hovno KONEC SPOILERU.

Takže napsaný to bylo hezky, ale myslím, že teď, když už máme Starbucks, tablety a Kardashianovou, je na nějaký filozofický moudra docela pozdě.

4 02.12.2015

Tuhle knížku jsem si přečetl, protože byla krátká a to je vždy záruka kvality. Podivný příběh Jekylla a Hydea mi dost silně připomínal moji starou. Jak je odpoledne a je střízlivá tak je docela na pohodu, jí mrkev a posiluje a tak, a pak když si dá večer dvě láhve vína a šest jégrů, je pak schopná třeba prdět na ulici, křičet na policajty nebo, nedejbože když je fakt narvaná, navrhnout, abychom šli na karaoke. A karaoke je snad jediná věc na světě horší než holokaust a Stardance dohromady. Stevensonův styl se mi dost líbil, psal větu za větou, takže se to četlo docela snadno. Ale trochu mi zkazil radost způsob, jakým se rozhodl tuto klasiku poskládat. Kdyby to bylo chronologicky, bylo by to o dost lepší. Takhle mi to připomínalo trable, kdy se mi na facebooku pořád přepíná News feed z Recent na Top. Na závěr mi každopádně dost pocuchal závěry kapitolou Markheim, kdy jsem netušil, co to mělo znamenat a začal jsem se bát, že nejsem chytrej. Ale pak jsem na wiki zjistil, že je to další povídka a tak jsem si odfrkl.


Markheim: Zločin a trest splácnutej na 40 stran. Kdybych tohle věděl dopředu, mohl jsem si ušetřit čtení té 700stránkové ruské bestie a místo toho třeba pomáhat slepým štěňatům nebo dělat hrníčky pro charitu. :-(

13 22.11.2015

Chápu, že je docela možné, že se někdo přes noc stane ňadrem, protože já se běžně v noci stávám kokotem. Z tohoto důvodu, a taky trochu proto, že shodou okolností mají prsa všechny moje oblíbené pornoherečky, jsem se rozhodl, že dám Filipovi ještě jednu šanci, potom co mě dost zklamal svým Nemesisem, který byl tak zábavný asi jako tlačit auto nebo prát úplně čistý povlečení.

Ňadro je vcelku rychlá, svěží a přímočará cesta po duševních pochodech člověka, který se promění v kozu. 92 stran je tak akorát aby to bylo pořád zábavný a poté co si Kepesh užije blouznění, že je blázen a poté přesvědčení, že je koza, protože četl moc Kafky, kniha skončí a vám dojde, že to bylo slohový cvičení a nic víc. Jak říkával již Robert Rosenberg:"Další hodina života v ku***." Za mě tedy průměr. Hodně potenciálu naprosto nevyužito.

PS: Trochu mě mrzí, že nakladatel nevyužil možnosti trochu zvednout prodeje a nepojmenoval knihu Kozy, kozy, kozičky nebo Smrtonosný cecek.

2 18.11.2015