Boarding Home

včera

Občas si přečtu nějakou podobnou šílenost abych se ujistil, že na tom ještě nejsem tak špatně.

25.08.2023

Guillermo Rosales byl dost nasranej spisovatel a člověk, co hodně zápasil s vnitřními démony, byla u něj diagnostikovaná schizofrenie, byl to nadějný fabulant, co uplatňoval svůj talent, ale taky měl vztek a byl to komunista a pak zase nebyl, byl schopný mlátit svoje přátele a pálil svoje rukopisy, ke kterým se i (pokud to jinak nešlo) propáčil, i přestože se je jeho matka snažila zamknout a schovat. Navštívil i Československo. V 'Boarding Home' je hlavní hrdina, autorovo alter ego, tak trochu chytrej jak rádio, protože byl komunista a přečetl všechnu vyšší literaturu a je z Kuby a je poněkud dobrovolně hospitalizován v ústavu, kde jsou chovanci ojebáváni dvěma despotickými vychovateli, kde se chčije na zem a dělají všechny možný chuťovky. V tomhle panoptiku se pohublý hlavní hrdina, který má, řekněme, občas problémy s agresivitou a prořízlou pusou, snaží najít svoje místo, zatímco jím zmítá vnitřní nepokoj. Později se, po pestré řádce vedlejších postav, objeví na scéně hospitalizovaná žena se jménem Francis, která ho v podstatě nechá ji škrtit a znásilňovat, znásilňovat a škrtit... a tak se do ní náš Mirek Dušín zamiluje, aby se pak spolu rozhodli utéci a začít nový život... syrové čtení, se vztekem pod povrchem, nemilosrdné, stejně jako Rosales a jeho život sám, ale zároveň asi taky nic novýho pod Sluncem.

14.07.2020

„Byl to jeden z těch útulků na okraji, kam chodí lidé, kterým už v životě nezbývá žádná naděje. Většinou šílenci. I když občas jsou tam taky starci, jež opustila rodina, aby pošli samotou a nesrali se do života vítězům.“

Je dobře, že kniha má jen něco přes 100 stran, tohle by se nedalo číst dlouho. Z příběhu je cítit zmar a hořkost, dotažená k nenávisti. A když už přijde světlý okamžik, tak systém nezklame a vše opět vrátí do zajetých kolejí.

Z doslovu: „Boarding Home je úchvatná, zlá, nenávistná knih, nemilosrdný sestup pod hladinu pekla, který čtenáři ani vteřinu nedopřeje nádech naděje.“

06.02.2016

Guillermo Rosales se narodil na Kubě. Shodou okolností se můj kamarád jmenuje Kuba. Náhoda? I dont think so.

Guillermo Rosales hned z kraje rozjíždí pravé a nefalšované peklo v podobě "azyláku" v USA, kam jsou odlifrováni všichni hispánci, blázni a trosky, kteří se zrovna toulají po okolních ulicích. Depresivní náladu a horor se tu tak velmi snadno dostává až na level 5: Lenka Kořínková ve struze. Hlavní hrdina se ovšem naštěstí zamiluje do jedné z místních zombie a jako správný Metternich ji chvilkami škrtí a chvilkami znásilňuje, tedy jinými slovy láska a lá Rychtář.

Vše se čte moc dobře a svižně jako banán na tobogánu. A i když knížka nemá větší přesah a sdělení (kromě toho, že všichni lidi na světě jsou svině a Kubánci to v Americe nemají zrovna jednoduchý), stejně dokáže zaseknout drápy dost hluboko. Se stopáží někde kolem 100 stran, tedy tří kakání, nemohu jinak než knihu doporučit.

26.01.2014

Krátká, depresivní kniha, nečtěte ve špatné náladě, stejně v ní pak skončíte, na mě po přečtení to tedy padlo, celkem podrobné popisy různých nechutností, nemůžu však říct, že je to kniha špatná. Nejvíce mi připomíná Přelet nad kukaččím hnízdem....

29.04.2012

Román, který jde až na dno šílenství. Nejsou zde sice extrémně explicitní popisy, ale přesto za tím vším cítíte absolutní bezvýchodnost, konečnou cestu životem. Rosales sám byl člověk jaksi vyšinutý z normálu, takže jeho výpověď působí hodně autenticky. Není to kniha příjemná, ale tím nechci říct, že by nebyla dobrá. Naopak jde o jednu z těch knih, na které se jen tak nezapomíná.

08.03.2011

Perfektní vyjadření deprese. Roselas píše jako když žije. A žije jako když píše. Celou knihu mi do čisté deprese scházel kousek. Nepopsatelný, ale důležitý. Naštěstí mě usadil doslov, který mi depresi dopřál.