Palivo komentáře u knih

V této knize jsou tanky, sex, klitoris, Marx, války, grupnsex, pizza, internet - jasných pět hvězd.

1 22.08.2016

Nic moc!

I když to bylo dobře švihlý a i když mám rád tyhle novely motající se kolem nějaký totálně vypatlaný femme fatale, tak mě to prostě nějak moc nesebralo. A to především proto, že jsem v tom nedokázal rozklíčovat něco víc. Je s podivem, že když nějakej mrtvej autor napíše o bandě kokotů, kteří jsou úplně k ničemu, tak se z toho nakonec vyklube podobenství a další pindy a Velkým Americkým snu, zatímco když já napíšu něco třeba o vajíčkách, tak to je pořád jen o vajíčkách. Život je zcela očividně nefér.

1 20.08.2016

Knížku Hotel. Posel. Loď mi přihodil pan Pistorius k nákupu zadáčo, ale jen co jsem na poslední stránce zahlédl, že to napsal nějakej českej sedumdesátiletej děda, tak mě radost přešla. Může napsat dobrou knihu člověk, který je tak starý, že si neumí oholit chlupy v uších? I dont think so. Úspěšně jsem tedy knihu položil na poličku s jasným plánem, že si ji přečtu až na světě dojdou knihy.

Jenže, kadění je mocná čarodějka. Ten den jsem měl hodně mandarinek, takže jsem opravdu spěchal. Nebylo moc času projíždět poličky a hledat něco oduševnělého. Hotel. Posel. Loď jsem tedy odnesl do své jantarové komnaty a nevěřil jsem svým očím. Jarda Kříž byl očividně spolužák Kafky, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Všechny tři povídky jsou o mužích, kteří se snaží vymanit z kruhu osudu, což jsem jim bohužel nikdy nepovede, a tak alespoň vobtáhnou první buchtičku, do který se zakoukají. A tak tu je maník, kterej nemůže odejít z hotelu, posel, který nemůže doručit poselství a laborant, kterýmu na lodi nevěří, že propukla nákaza. Především tedy první povídka je Anti-Zámek od Kafky jako vyšitej.

Není to na čtyři hvězdy, protože přeci jen se Kříž pouští s Křížem po funusu (LOL) do křížku (2xLOL) s opravdovou legendou, takže se člověk neubrání srovnání (ze kterého Kříž vychází jako ten snaživý, ale jednodušší a plošší), ale stejně je tam narvu, protože jsem byl mile překvapen a v některých pasážích se mu povedlo navodit slušnou dystopickou atmosféru, která mě sem tam přikovala k záchodu, což je vždy známka punku.

3 15.08.2016

Druhá Melancholie není zase tolik o Hertervigovi, jako spíš o jeho sestře, která už je stará a během jednoho dne vzpomíná, jak se Hertervig vrátil z Dusseldorfu a běhal po ostrově jako magor sem a tam. Kdo nečetl první díl, může klidně skočit na druhej - zmatenej nebude, ale bude mu trochu chybět kontext, proč se Hertervig chová jako idiot. Celý to rámují dvě větší myšlenky - za prvé je to myšlenka na stáří, protože ségra už je stará a vypadá to, že to brzy zabalí, stejně tak její bratr. Za druhé je tu myšlenka na kadění, která je úzce spjatá s myšlenkou první - ségra už je tak stará, že kadí skoro nonstop a když nekadí, snaží se rozpomenout, jestli už kadila nebo jestli teprve půjde kadit. Tento problém mě samozřejmě velmi zasáhl, protože jako fanoušek kadění se nechci dožít momentu, kdy si nebudu schopen vzpomenout si na to, jak jsem se zavřel ve svatyni a díval se na pračku a četl čistící prostředky, což je podle mě jeden z nejlepších způsobů jak trávit život.

Celkově je dvojka o něco jednodušší čtení než jednička, což ovšem neznamená, že by to byla knížka na dovolenou. Fosse si jede pořád svůj styl a neuhne ani o píď. Na konci mi přišla dvojka dokonce i lepší než jednička, protože cca posledních 20 stran dostane takovej emocionální náboj, že by se rozklepal a rozbrečel i Jirka Krampol cestou do posilovny. hešteg stáří je strašná věc.

1 13.08.2016

Melancholie I je o norským malíři Hertervigovi, kterej se v Dusseldorfu učil malovat ještě líp. Na tom by nebylo nic zajímavýho, kdyby ovšem Hertervig nebyl schizofrenik. A jelikož to psal Fosse, který píše každou větu pro jistotu třicetkrát, tak jsme tu dostali win/win kombinaci na úrovni guláše a knedlíků, bělocha a černošky, jégra a mrazáku. Celý "děj", který je jen o tom, že se Hertervig vymotal z pokoje do hospody a zpět, táhnou halucinace, přeludy a vnitřní monology tohoto norského fan chocha, a dřív nebo později vás to pohltí a rozdrtí. Trochu mi to připomínalo Hamsunův Hlad (náladou, prostředím, myšlenkama), ale to je možná jen tím, že jsem ho četl před měsícem a něco. Stejně jako v Hladu i tady je umanutý hlavní hrdina, který musí bojovat s vlastní hrdostí a okolím. A k takovým hrdinům si já vždy najdu cestu, protože přesně stejný souboj s hrdostí a okolím musím svádět vždy, kdy se mi chce v restauraci kadět a pak s hrůzou zjistím, že na záchodech není klíč a klika je moc daleko od mísy. Heštegživotjeboj

Hvězdička dolů za poslední část knihy, která byla trochu mimo mísu a která trochu zabila intenzitu předchozích částí.

4 13.08.2016

Sice je Kosinski polish, ale tahle kniha moc polished nebyla. Příjemný to je (líbilo se mi, jak Kosinski dlabal na stavbu a valil si co ho napadlo), některý Levanterovy příhody jsou fakt dobrý a některý mi připomínaly příhody na Jégermeisterovi, ale celkově vzato jsem si říkal, proč já to vlastně pořád čtu, když ono to nakonec nikam nepovede. Takže asi stejný jako lít vodky do pěkný lesbičky. Jenže pak jsem si to jednou vzal do ruky když jsem v sobě měl drogy a bylo to daleko lepší, takže všem doporučuji, aby si ke čtení udělali čaj a vzali si nějakej ketamin, bude to daleko lepší. Dětem bych ketamin nedoporučoval, mohly by mít halucinace. Těm bych doporučil spíš koks nebo MDMA.

1 13.08.2016

Captain Morgan alias Ernest Hemingwej ve svém posledním románu opět zavítal do Španělska, a opět šel omylem na býčí zápasy místo aby šel na fotbal. Býčí zápasy jsou sice taky super, protože je pak levnější salám, ale rozhodně nejsou tak super, aby o nich někdo napsal 300 stran. Fascinace je očividná a Hemingwej popisuje souboj dvou frajerů jako by šlo o Batman versus Superman, ale když už absolvujeme asi dvacátý souboj, který Captain Morgan popisuje naprosto stejně, protože kupodivu probíhají naprosto stejně, začíná to být asi tak zábavný, jako škrábat brambory ve tmě. Díky tomu má člověk pocit, že kniha, která ho ze začátku chytla, ho postupně vlastně přestává zajímat, protože se valí pomalu kupředu jako šutr do kopce, kterej na sebe nic nenabaluje. Připomnělo mi to, když jsem předloni šel na čtyři zápasy Bohemky a všechny skončily 0:0. To bylo taky peklo, ale aspoň tam je klobása.

3 13.08.2016

Ani nevím, kde začít. Takhle zničenej jsem nebyl od tý doby, co jsem omylem snědl vajíčka na který mám alergii a pak jsem šest hodin na záchodě bojoval o život.

Přeskočím celej ten mýtus o tom co doprovázelo tuto knihu, protože to tu iks lidí napsalo nebo napíše. I když mám rád dlouhý věci, jako třeba dlouhý kadění nebo můj dlouhý penis, dlouhý knížky moc nemusím, což potvrzuje i fakt, že po dvou letech čtení Hledání ztraceného času jsem na stránce 18. Ke Knausgardovi jsem tedy přistupoval s určitým respektem, fascinován okolnostmi a vyděšen přirovnáním právě k Proustovi. Co naplat, všechny obavy se rozplynuly docela z kraje. Po prvních dvaceti stránkách, které naznačí, že to nebude zase tak lehké čtení, se náhle povolí stavidla a Knausgard se řine svým mládím jako Mirek Donutil historkama. Skáče ze vzpomínky na vzpomínku, přidá trochu svých pocitů a myšlenek a antické drámo moc nepřichází - spíš jen takový menší neblahý pocit, že ono to drámo ale nakonec přijde.

Někdy v tomto úseku, kolem 140 stránky, jsem měl z knihy naprosto neuvěřitelně osvěžující pocit, jak ono to vlastně všechno funguje, jak to plyne a jak lehce Knausgard kormidluje ten neuvěřitelný kolos plný jmen, příbuzných, spolužáků a vzpomínek. Navíc si k němu čtenář vcelku snadno najde cestu, právě díky tomu co dělá tuhle knihu knihou - upřímnosti a naprosté otevřenosti. To už mě začal natolik zajímat, že jsem se podíval na gůgl jak vypadá a málem jsem spadl pod stůl, protože jsem zjistil, že je to nejhezčí chlap jakýho jsem kdy viděl. Dokonce jsem si ho dal jako wallpaper a jeho fotky poslal pár lidem, aby ho taky viděli. Kdyby neexistoval internet a já měl jen jeho fotku, klidně bych u ní zamával hasičem. Ale to už odbočuju.

A pak cca v polovině umře otec. A Karl Ove přijíždí za babičkou domů, kde jeho otec žil, a tam se vyrovnává se smrtí a zároveň uklízí naprosto pokaděnej a prochcanej dům, protože taťka to do sebe lil jak Olda Kaiser na pouti. Styl se vůbec nemění, pořád odbíhá někam do myšlenek a vzpomínek, ale náhle jako bych četl jinou knížku. Tu nejtěžší, nejsmutnější knížku všech dob tohoto roku minimálně. Psychický teror, který se mu odehrává v hlavě (a je naprosto obyčejný, předpokládám, že takto asi po úmrtí přemýšlí každý) mě dvakrát donutil změnit s knížkou knajpu, protože jsem natahoval a jednou myslím i vzlykl. Doma jsem si pak dal frťana a hodinu čuměl do zdi. Vůbec nevím, jak to dokázal. Jeho otce jsem neznal, v kolektivní smutek nevěřím a ani jsem neztratil rodiče. Když nad tím tak přemýšlím, asi za to může strach a vědomí, že to je reálný a především, že to zažiju i já (velmi pravděpodobně).

38 09.08.2016

Jednohubka jako stvořená na záchod. A tím by myslím mohla moje vyčerpávající recenze skončit.

30.07.2016

Nejjednohubkovitější jednohubka, jakou jsem kdy četl. Frajer v Anglii obdrží knihu a jelikož nežije v reálném světě, ve kterém se musí platit daně, vybírat dovolené, šetřit peníze atd, ale v knižním světě, kde si všichni můžou dělat co chtějí a mají dost peněz, sedne na letadlo a vydává se do Mechika vyšetřit, co má ta záhadná kniha vlastně za příběh. Kdyby se toto přihodilo mě, našel bych čas maximálně tak v sobotu dojet do Kladna.

V Mechiku najde sběratele knih, který mu povídá o jiném sběrateli knih a to je v podstatě celá kniha, kdy se během jejich dialogu postupně rozkrývá tajuplný příběh. Ten je o tom, jak jsou knihy boží, jak jsou někteří bibliofilové naprostí blázni a kam až dokáže zajít knižní posedlost a obsese. To jsem ocenil, protože knížky mám rád a vím jak moc jsou pro život důležitý. Já bych třeba bez knih nekadil a kdo nekadí tomu pak prasknou střeva a zemře, takže já můžu upřímně říct, že bez knih bych nebyl živ. Co lidstvo dělalo na záchodech před tím, než se vynalezly knihy, o tom ani nechci přemýšlet.

Tenhle příběh rychle uběhne a je konec knížky, během kterého si člověk řekne "to bylo hezký no." A víc se z toho asi vydolovat nedalo.

7 24.07.2016

V poblouznění způsobeném Jellounovým Posledním přítelem jsem čapl v regálu Posvátnou noc a říkal si, jaký drámo to bude, premisa byla docela vnadná - po narození buchtička dostane od otce zákaz používat svoji buchtičku, protože otec by z ní měl raději tvora, který jen prdí, čumí na fotbal a potají jí šušně, tedy kluka. Knížka začíná v momentě, kdy to fotřík na ramadán dvacátou sedmou noc zabalí a daruje buchtičce volnost stát se zase plnohodnotnou buchtičkou, která si může jít koupit voňavku a rtěnku.

Po emotivním začátku, kdy tenhle despota odejde ze světa a Šeherezáda uteče z jeho tyranie, jsem se trochu hrozil při představě, že budeme sledovat cestu buchtičky do nejbližšího Diora a Potrefený husy, ale jelikož se kniha odehrává v Maroku, což je prý někde v Africe nebo v Asii, se buchtička místo sledování Keeping up with Kardashians věnuje objevování svého těla (bohužel tím nemám na mysli nákup vokurky na trhu) a do toho řeší postavení ženy v Islámu - ovšem nikterak násilně, ale pomocí halucinogenních vizí, takže to ani nevadí, i když občas je to za hranicí magickýho realismu, někde na pomezí horečka+Jägermeister+1000 a jedna noc. Pak najde podnájem, to je pořád první polovina knihy, u báby z lázní a spřátelí se se slepcem, který ji výměnou za nocleh začne nabíjet. Co taky jinýho s buchtou, že ano. Pak se to samozřejmě dle logiky věci dost zkomplikuje, dojde na bambitky a vězení, ve kterým se šmikaj klitorisy, takže ano, tady se řeže doslova do živého.

Forma šla, kupodivu to odsejpalo, ale některý několikastránkový pasáže na pomezí snu/poezie/halucinace to trochu rozbíjely. Proto čtyři bludišťáci.

19.07.2016

Posledního přítele jsem začal číst v práci. Byl to nudný den a možná i proto jsem nakonec zavítal do Jiného stavu. To je hospůdka u I.P.Pavlova, která smrdí olejem, ale místní číšník, myslím, že se jmenuje nějak exoticky, jako Norbert nebo tak něco, je velmi vděčným kouzelníkem, který bez remcání plní moje přání, tedy dvojitou becherovku, od té doby, co jsem mu dal patřičný tuzér hned při mé první návštěvě, kterou jsem zakončil tím, že jsem místo na záchod došel do kuchyně. Inu, člověk musí zanechat dojem.

Ten večer tam Norbert není, prý má volno, až do srpna, ale holohlavý kolega se vzezřením někde mezi fanouškem Sparty a prasetem byl dostatečnou náhradou. Spolykal jsem čtyři dávky mého obvyklého léku a už jsem se jal cítit, jak se mnou clámají emoce. Poslední přítel je o dvojici maročanů, kteří zůstanou přáteli po třicet let - a poctivě to opisují prvně z jedné strany a poté z druhé strany. Nemohl jsem si nevzpomenout, jaká přátelství jsem i já za život nahromadil, ať už s Pečivem nebo Šumivem...vlastně jenom s těmito dvoumi, protože Bolta už má jen své třeboňské přátelé. Bylo mi z toho smutno i hezky zároveň. Knížku jsem odložil a čuměl na przádné skleničky za barem. Seděl jsem totiž na baru, abych byl na očích všem kočkám, které ten večer přišly do Jiného stavu, udělat jim ten opravdový "jiný stav," hahaha, ale bylo to zbytečné, prázdné gesto. Jediné dvě šťávy, které se tam ukázaly, měly daleko víc práce s poměřováním smartphounů a nehtů, než aby si všímaly takových skvělých nosičů penisu jako jsem já. A tak jsem čuměl na prázdné skleničky za barem, protože jsem neměl co dělat, žádnej iPod, iPad, iPhone, nic, žádný noviny, jen jsem seděl a došlo mi, jak je to všechno smutný, jak se tyhle prázdný okamžiky ničeho vlastně staly exotikou, kde jsou ty časy, kdy o tomhle bylo chození do barů, ta nicota, blbost, prázdnota. No to vám nemusím povídat, že jsem začal na všechno vzpomínat a v tom jsem si začal přehrávat tu knížku, to jejich přátelství - bylo to silný. Jak mám pečiva rád a šumiva rád, to jsem se modlil, aby se nám přihodilo něco podobnýho. Zaplatil jsem jak čurák zase o 80 korun víc než jsem měl, aby si mě i ten druhej parchant zapamatoval a vydal jsem se do Rózy, to je taková zavšivená sračka pro expaty a děti země tady z okolí Náměstí míru. Všechno bylo jak mělo bejt, v rohu zase seděl starej anglán, kterej si zapisuje ty svoje freudovský kecy už roky, na baru sličná buchta, která študovala obálku, ale stehna se jí otíraly jedno o druhý, tak jsem ji rovnou pustil z hlavy. Tam už se nic nevejde. Prasata tlustý. Obrátil jsem do sebe další čtyři loky toho hnusnýho patoku z karlovejch varů a šel jsem domů, knížka dočtená až se mi z toho chtělo brečet. Bylo to samozřejm strašně předvídatelný a primitivní, jak se to vyvinulo a jak to skončilo, tohle by mě myslím napadlo i v osmý třídě, ale bylo to fajn. Jó pečivo, kdyby to tak dopadlo.

Po cestě domů jsem potkal zaměstnance, kopl jsem mu do kytary a vzal jsem ho na kořalku. Myslím, že jsem musel působit jako úplnej čurák, protože jsem pořád jen chytroval a mlel svoje a něco jsem mu říkal, zatímco on mi povídal něco o hudbě, jako o the.Switch a Hentai corporation, co je vůbec vlastně špatně s těma děckama dneska? Obrátil jsem do sebe další čtyři meluzíny, myslím, že jsem tou dobou byl už přes deset kousků na cestě do kómy, takže jsem mu poděkoval, pochcal zem ve Sběrnech surovinách a vydal se na cestu domů. Ta knížka mě pořád tak nějak hřála, to je trapný slovo, prostě jsem díky ní na to přátelství tak nějak víc myslel, asi proto tomu dávám pět hvězd, ať je slunce nade mnou, že jsem kunda a nic z toho stejně nemá žádnou váhu, tenhle zpropadenej sentiment ožralejch nocí.

Pak jsem si ho vyhonil, tedy, zkoušel jsem to, hledal jsem video dobrých patnáct minut, tahle ne, tahle je moc tlustá, moc bílá, moc škaredá, a nokonec jsem usnul. Bylo mi blbě, ale nepozvracel jsem se.

3 16.07.2016

Jako zkušený mládenec, předpokládal jsem, že kniha bude o tom, jestli mýt či nemýt nádobí, akorát má v názvu už dvě hrubky. Ukázalo se bohužel, že je to o tom, jestli něco mít nebo nemít, což je nesmyslná otázka, protože vždycky je samozřejmě lepší mít, pokud se ovšem nebavíme o rakovině, AIDS nebo cédéčkách Chinaski.

V této knize se opět ukázalo, že Hemingway psal knihy stejně jako já hrál ruletu - tak já to zkusím, buď to vyjde nebo ne. Tentokrát to zase nevyšlo. Kniha nedosahuje katastrof typu Rajská zahrada nebo Komu zvoní hrana, ale ani nedosahuje výšin typu Pohyblivý svátek nebo Fiesta. Je to tak něco mezi - v první polovině knihy se klasický hemingwajovský hrdina Bruce Willis živí tím, že pašuje lidi a chlast z Kuby nebo na Kubu, ale moc rychle a zběsile to není, spíš teda pomalu a s kecama. Pak to Hemingwaj jako vždycky přehnal s rumem a v hlavně se mu urodila myšlenka na knižní Psycho, tedy skočit na jinou postavu a psát o úplně něčem jiným. I když je další postava dost retardovaná, bohužel tenhle manévr skončil dost nemastně, neslaně. Moc tomu nepomohlo ani to, že si mistr řekl, že bude asi sranda napsat několik stránek o úplných hovnech, tedy jestli se v některých jachtách svítí nebo ne. Ještě že umřel, jinak by ho ten rum snad zabil.

Na závěr to tedy hodnotím třemi bludišťáky. Nebylo to kupodivu tak mizerný jak to zní, ale doporučil bych to číst tak maximálně Hitlerovi nebo Stalinovi.

8 16.07.2016

Piková dáma je o maníkovi v carským rusku, kterej nehrál blackjack, ale pak se dozvěděl o bábě, která zná tajemství tří karet, takže se ho z ní snažil vymámit, aby byl bohatej jak Trump. Já jsem prohrál na ruletě dost peněz a za trest jsem musel do Irska, takže chápu, jak to jednoho dokáže pomotat. Za tuhle jednohubku dávám tři hvězdičky.

Kapitánova dcera už byla delší fošna (tak 5-6 kadění) a na rozdíl od Pikový dámy už neměla moc společnýho s bajkou/hororem, ale na reálných základech pokládala fiktivní příběh o Pugačově povstání, který Puškin studoval drahně let a psal o tom historický práce. Tahle fošna mi hodně připomněla Tarase Bulbu, protože v obou byli Kozáci. Z nějakýho neznámýho důvodu se mi knížky s Kozákama líbí stejně jako porno s černoškama. A tak dávám za pět bodů, protože to bylo drama jako hrom, i když na závěr se ukázalo, že má Puškin stejný tendence jako další ruští romanopisci a především jako Steven Spielberg, tedy posledníma třemi minutami happy endu zabít všechno předchozí.

2 14.07.2016

Příjemné dvě povídkové jednohubky od mistra poválečné německé deprese, ve kterých se vlastně nic nestane. V první si voják zakouří a pak jde do války, ve druhé přijde z války a zase si zakouří. Böll se vůbec nesnaží nějak vyvolat pocit apokalypsy v první či beznaděje v druhé povídce, prostě jen píše, jak jeden kluk moc rád kouřil.

A jelikož já rád kouřím a rád se dívám na kouření v televizi, nemůžu pod 4 hvězdičky. A navíc jsem dost zliskanej.

1 13.07.2016

Já občas chodím z kuchyně do koupelny dost často a to především proto, že v kuchyni mám Becherovku a v koupelně záchod a umyvadlo - dobrodružnost mých výprav se rovná Faulknerovým románům, takže jsem horko těžko přemýšlel, jestli může být něco s podobným námětem ještě lepší. Kupodivu, může.

Böllovu knihu si pamatuju matně, zanechala ve mě asi půlroční hledání všech jeho knih v antikvariátech a taky nepředstavitelnou chuť o ní povídat všem, protože "ty vole, ta knížka je vo tom, jak klaun chodí 400 stran po bytě a je to boží," což mi v ten moment připadalo jako ten nejkřištálovitější důkaz toho, že literatura je hned po tankách a Jirkovi Pomejem třetí nejlepší věc všech dob.

No a to je asi tak všechno co si pamatuju.

TOP 10 KNIH EVER

15 13.07.2016

Velmi otravně napsané povídky, které povětšinou vypadaly asi takto:

Petr X šel na zahradu a viděl strom. Strom jej donutil vzpomínat. Najednou si Lenka Y uvědomila, že píchla kolo u auta. Naštěstí si ale udělala špagety.

Nemůžu říct, že bych z toho byl teda nějak moudrej, i když tento způsob uvažování mi není vůbec cizí - matně mi to připomínalo moje rána v koupelně, kdy se mi z mozku postupně odpařuje Becherovka. Jenže v knížce to už tak moc nefunguje a celej ten symbolismus a vyšší přesah, kterej se snaží Balabán navodit skrz popisy stromů a myšlenek, tomu zasazuje smrtelnou ránu.

4 12.07.2016

Nekonečný potrat - tak by se tato kniha mohla jmenovat. Robert Jordan přijede vyhodit do vzduchu most někde v zemi Andrése Iniesty, ale jelikož to píše hemingvajor, tak to není jen tak. Bobeček se musí prvně v horách skamarádit s ostatníma tortilama a povídat si s nimi naprosto o všem, přičemž hned první noc začne klátit jednu místní čmafítas, které říká králíček. Když uběhlo třista stran a most pořád stál a Roberto Jordan pořád klábosil v jeskyni s cigánkou a bandou neschopných vojáků, tak jsem fakt už myslel na to, že přestanu do konce života kadit, abych tuhle knížku nemusel číst na záchodě. Nakonec kniha skončila, za což ji uděluji dva body - to byl totiž její jediný plus.

16 11.07.2016

Venku bylo něco přes čtyřicet stupňů, jen tak si dokážu vysvětlit, že jsem začal číst něco s názvem Selský baroko, který je o historikovi Pavlovi, který v třeboňským archivu dává dohromady rodokmeny a do toho si dělá chutě zfidlovat pražandu Danielu.

Jak už řádky výše naznačili, je to solidní thriller. Pavel má laptop, chodí na pivo a když se rozšoupne, tak zajde i do Šupinky na rybí hranolky. Mezitím jako správnej třeboňskej Dan Brown odhaluje příběh z padesátých let, který se týká asi třiceti sedláků a jejich šedesáti milionů potomků, takže jsem měl v hlavě ze začátku guláš i s pěti knedlíkama. Pak se to ale trochu vyjasní a na závěr přijde v kavárně na Flóře dokonce i pointa jak trám! Vzhledem k tomu, že jsem bydlel v Třeboni a teď bydlím u Flóry, mám dokonce podezření, jestli nejsem Hájíček!

Kupodivu docela fajn a čitelný.

17 10.07.2016

Stravitelná jednohubka, která je o buchtě, kterou někdo znásilní a otěhotní a ona neví kdo a nakonec si uvědomí kdo to udělal a vezme si ho, LOL. V minulých stoletích asi skandální dílo, ale teď už se to u nás na vesnici děje běžně, Spacák takhle dokonce sbalil dvě holky, takže jsem z toho nebyl vůbec paf.

10.07.2016