Melancholie II.

27.04.2024

Moje první setkání s Fossem. Velikost písmen “jak pro důchodce je nakonec pro knihu o stáří, ztrácení paměti a vytrácení z tohoto světa příznačná. Překvapivý byl pro mě především ten úsporný neobrazivý, čistě dějový jazyk, který však zároveň díky své repetitivnosti sugestivní obrazy přináší.

21.06.2020

Zdá se mi, že téma stáří není dostatečně rozebíráno obecně, natož v knihách. Jako by to bylo podvědomě jakési tabu, přestože jednou čeká nás všechny, vyhnout se tomu nemůžeme a většina z nás se toho bojí (včetně mě). Pro Fosseho však žádná tabu neexistují a naprosto nemilosrdně vykresluje všechny těžkosti stáří v jejich surové a nejméně lichotivé podobě.
Jak jsme se mohli dozvědět v Melancholii I., Fosse má velmi specifický styl psaní. Spojovacím článkem s druhým dílem pak není pouze postava Larse Herterviga, na kterého vzpomíná na sklonku života jeho sestra, ale také cyklické opakování a recyklování stejných myšlenek, které de facto tvoří celou knihu. Zde je to však způsobené stářím a zapomínáním, nikoliv schizofrenií.
Opět se mi myšlenkový guláš špatně trávil, avšak zde už to nebylo tak těžké a přece jen jsem měla pro Oline více pochopení, jelikož stáří se nikdo nevyhne a tohle může stejně tak dobře potkat i mě.

08.10.2018

To téma a ten způsob vyprávění, jak se každá věta zopakuje třikrát, čtyřikrát za stránku a pokaždý dokáže píchnout tak jako když byla vyřčena poprvé a tak já, člověk co přejde znásilňování dětí v Mechanickém pomeranči bez mrknutí oka skoro brečím, když jedna velmi stará žena neví, zda potřebuje na záchod či zda už potřebu vykonává a při scénách, kde se sestra setkala s bratrem Larsem jsem asi uvnitř brečel, já nevím.
Už jsem to asi říkal, ale Fosse je geniální a já doufám, že mé čekání na smrt bude o něco veselejší.

13.08.2016

Druhá Melancholie není zase tolik o Hertervigovi, jako spíš o jeho sestře, která už je stará a během jednoho dne vzpomíná, jak se Hertervig vrátil z Dusseldorfu a běhal po ostrově jako magor sem a tam. Kdo nečetl první díl, může klidně skočit na druhej - zmatenej nebude, ale bude mu trochu chybět kontext, proč se Hertervig chová jako idiot. Celý to rámují dvě větší myšlenky - za prvé je to myšlenka na stáří, protože ségra už je stará a vypadá to, že to brzy zabalí, stejně tak její bratr. Za druhé je tu myšlenka na kadění, která je úzce spjatá s myšlenkou první - ségra už je tak stará, že kadí skoro nonstop a když nekadí, snaží se rozpomenout, jestli už kadila nebo jestli teprve půjde kadit. Tento problém mě samozřejmě velmi zasáhl, protože jako fanoušek kadění se nechci dožít momentu, kdy si nebudu schopen vzpomenout si na to, jak jsem se zavřel ve svatyni a díval se na pračku a četl čistící prostředky, což je podle mě jeden z nejlepších způsobů jak trávit život.

Celkově je dvojka o něco jednodušší čtení než jednička, což ovšem neznamená, že by to byla knížka na dovolenou. Fosse si jede pořád svůj styl a neuhne ani o píď. Na konci mi přišla dvojka dokonce i lepší než jednička, protože cca posledních 20 stran dostane takovej emocionální náboj, že by se rozklepal a rozbrečel i Jirka Krampol cestou do posilovny. hešteg stáří je strašná věc.