Palivo komentáře u knih

Z Hulibrkových knih zatím asi nejslabší počin, ale i tak je kniha pořád lepší než třeba orál od škaredý holky.

V nejnovějším románu hulibrkovského typu (= zajištěný, vychcaný a trochu dojebaný evropan, kterýmu zdechne rodič a který si rozumí maximálně tak se svým penisem) nepřichází autor s ničím, co by způsobilo onen wow moment, který přišel s předchozími knížkami - ostatně šablona, která se tu obkresluje je stále stejná, byť některé tahy jsou trošičku jiné.

Někdo může v Podvolení hledat satiru, kritiku západní společnosti, Evropy a pohanství, ale je zcela očividné, že autor tu řeší daleko jinačí, mnohem zásadnější dilema - mám mít třetinovou rentu a nakládat šlapky za peníze, nebo třikrát větší plat a mrouskat čtyři manželky zadara? Nebojte se, kniha má happy end. Hrdina se prvně vyřádí v bordelech a poté se rozhodne, že ušetří nějaký peníze aby mu zbylo na kroasánty a přistoupí na daleko lepší model: islámský gangbang kdy mu ještě zbyde jedna manželka bokem, která přitom může vařit nebo umývat okna.

Už se nemůžu dočkat až se to dostane i k nám a já si konečně budu moct dopřát páteční večer s mojí ženou, prodavačkou z Alberta, trhačkou lístků v Meet Factory a patnáctkou (tu si teprve musím vybrat na nějaký základce).

3 10.11.2015

Karlssonova druhá kniha je o frajerovi, jehož život stojí za hovno, čumí na filmy, honí péro a chodí mu faktury na víc peněz, než kolik má. Nemusím snad dodávat, že je mi toto téma velmi blízké, především proto, že i já čumím, honím a platím víc, než bych měl. Sice tedy nemusím platit 5 700 000 za všechny prožitky v životě jako hrdina knihy, ale i tak se většinou po otevření nedoplatku od Pražský energetiky na čtrnáct dni schovám do koutu, brečím a řežu se do rukou.

Vědom si tedy toho, jaký psychologický horor může po otevření složenky nastat, otevřel jsem knížku a byl jsem překvapen, že místo tíživé psychologické sondy nastala bolyvůdská romance mezi ňoumou a telefonní operátorkou. Faktura se totiž táhne v naprosto stejných kolejích jako předchozí Karlssonova kniha Místnost, již jsem brilantně zrecenzoval také – v kolejích absurdní hříčky s komediálním nádechem, která sem tam zatahá Kafku za hasiče (muž proti anonymnímu úřadu s bizarním požadavkem apod) a která si ještě jako bonus přibalila zamilovanou linku, což je samozřejmě na škodu, protože od lásky tu máme PornHub, není žádný důvod ji tahat i do knih, kde jen zabírá místo kapitolám o tancích.
 
Karlsson, který je spíše herec a dramatik, má dynamiku textu a dialogů v malíčku a velmi citlivě, ale přesto rychle přesouvá knihu po nejpřímější ose k jejímu konci, takže vše uteče jako po másle, i když mezi námi je hloupost běhat po másle, protože to člověk pak snadno spadne. A nejenom člověk, ale třeba i pes nebo rododendron. Námětem spíše povídka (původně Faktura i vyšla jako součást povídkové knihy) a rozsahem malá novela tedy svižně padne do mozku, ale že by tam dlouho zůstala se říct nedá. Ale to se ostatně dá v mém případě říct naprosto o všem. Co se týče jejího ezoterického a sluníčkového poselství, tedy že bychom měli za všechno děkovat a být vděční, to je samozřejmě pointa, s kterou souhlasím. Proto taky v bordelech při odchodu říkám děkuji.

4 25.10.2015

Tak tady už jsem se s Camusem skoro vůbec nepotkal a povídky jsem víceméně přetrpěl. Jedinou světlou výjimkou byla povídka o učiteli, který musí dovést odsouzeného k soudu nebo kam. A už ani to si nepamatuji pořádně. Naštěstí jsem si přečetl doslov, ve kterém se psalo, že Camusovi ke konci života docházela šťáva, takže jsem si oddychl, že jsem skvělý kritik a odhadl jsem knížku dobře. Jsem totiž intelektuál.

2 14.10.2015

Italský knížky v Čechách moc často nevychází, takže jako správný milovník špaget a pici (diakritický vtip!) se vrhnu skoro na každou, která se objeví. Takže už jsem četl asi dvě.

De Lucova Boží hora navíc vyšla u Pistoria a Olšanšký, což je mimochodem nejlepší český nakladatelství, takže v tomto případě se radost násobila, jenže pak jsem začal číst a radost se vydělila. Teď mě napadly asi tři vtipy na konto Oscara Pistoria a Olšanský hřbitovy, ale jelikož mám nějakou úroveň tak je psát nebudu!

Nicméně, kniha pojednává o mladým cucákovi, který dostane bumerang a po nocích si na střeše činžáku představuje, že s ním hází. Tahle chudí tehdy v té Neapoli byli - i hod bumerangem si museli pouze představovat. No a do toho přichází tradiční problémy dospívání, které jsme si všichni prožili a dobře je známe: židovi z dílny, kde mladík pracuje, roste ze zad nějakej nádor ve tvaru hrbu, matka mu umírá na nějakou nemoc v nemocnici a do toho začne mačkat čudlíky jedný prsatý holce od nich z baráku, kterou celý dětství prznil domovník. Tedy, klasický felení jako v hoodu na Praze 8. Celá tahle dramatická linka je nadhozena již prakticky od začátku (takže nespojleruju) a my prakticky jen čekáme, jak to všechno dopadne, jinými slovy, jestli mladík vsune bumerang do buchtičky, nebo jej hodí po domovníkovi a nebo jestli vleze židovi na hrb.

Dopadne to víceméně smutně, ale to se asi tak dalo čekat, když se to odehrává v Itálii - tam nikdy nic nedopadlo dobře (zdroj: Kmotr). Problém je v tom, že kniha nijak nezúročuje danou látku - jen rozšiřuje a objasňuje reálie a na pozadí jednoho mladýho cápka ilustruje, jaký to bylo smutnohořký dospívání ve smradlavý Neapoli na začátku padesátých let. Po dokumentární stránce hezký, ale po emocionální takový nijaký. Asi jako když vám donesou na stůl quatro formaggi a jsou tam jen tři sýry.

5 14.10.2015

Šachy mám rád celej život, protože jsem v nich dobrej. Nikdo mě nikdy neporazil, když teda nepočítám Emana od nás z vesnice, kterej mě asi čtyřikrát přejel. Nicméně, rok potom spáchal sebevraždu, takže předpokládám, že se to dá brát tak, že jsem kontumačně vyhrál.

Luneburgská varianta mě překvapila v knihkupectví a i když jsem nevěděl vůbec nic o knize nebo autorovi, hned jsem knihu zakoupil, protože jít do kavárny v Praze s šachovou knížkou = double reskept.

Až v autobuse jsem zjistil, že kniha začíná vraždou, takže jsem musel narychlo kontrolovat, jestli jsem si omylem nezakoupil nějakýho Lesba nebo Agátu. Naštěstí se příběh po představení mrtvoly vnoří do vod černobílé šachovnice a tam už jsem se cítil jako doma. První polovina knihy sleduje příběh jednoho vídeňskýho bohatýho aroganta, kterej jede vlakem. Jelikož to byl arogant jak Berlín, celkem sem si oddychl, když si za ním do kupé sedl mladej frajer a začal mu říkat, že hraje šachy špatně, načež mu začal povídat celou svoji story, jak začal hrát šachy. Skvělý. Akorát začínat dámským pěšcem může jen mentál.

Ještě v tento moment má kniha docela zajímavý náboj, protože nikdo nemá tucha, co se asi přihodí, jestli se někdo omylem pokadí nebo jestli do vlaku vjede tank, což by byla asi nejlepší možná zápletka. Navíc Maurensig píše dost hezky, s vcelku sympatickými ozvěnami k Dürrennattovi a Böllovi. Jenže pak se přesedlá na další level, alias příběh o chlápkovi, kterej naučil toho mladýho frajera šachy a voalá - Bergen Belsen, židi, koncentráky a všechna zábava je v prdeli.

Jelikož těch 14 934 500 knížek o židech nebylo dost, Maurensig nám předkládá 14 924 501 s tím, že tentokrát dojde i na šachy. Pominu-li všechny narážky na Lüneburg (místo, kde se Himmler otrávil), rozestavení pozic a prapodivné řešení zahájení, je vše naservírováno jako bychom z ničeho nic začali sledovat Spielbergův biják v koprodukci s onanujícím Hřebejkem. Tedy hořkost, židi a happy end. Tento fakt ke konci táhne knihu do šedivého balastu prvoplánových ždímadel, vedle kterých i špagety carbonára vypadají jako duše ve své čisté podobě.

3 08.09.2015

Barnes mutuje v Murakamiho. Takový úpadek jsem naposled zaznamenal mezi druhou a třetí řadou slovenského Farmár hľadá ženu.

3 08.09.2015

Namlsán Pádem jsem hned v zápětí šáhl po Kamiho Moru a musím říct, že Mor byl pro mě neutuchající nudou.

Kami tu napůl švihá Dostojevského (kronika) a Remárka (dialogy) a ze začátku je to docela fajn, protože postavy se neúprosně a hbitě sunou po šachovnici směrem k velké apokalypse. To se ještě dá odpustit i jeho přehnané, ultra hyper objektivní kronikování města, jenže pak se vcelku jednoduše ale zato ostře načrtnuté postavy (bejt tam zhulenej černoch a blbá blondýna tak bysme měli kompletní ansámbl) začnou pomalu posouvat po příběhu tím nejvíc předvídatelným, nezvratným směrem, přičemž nám Kami pořád dokola opakuje, jak se mor projevuje.

Neodpustitelné je, že je tam armáda, karanténa - a žádný tank! V roce 1940 už tanky byly a tehdy byly i docela IN, takže nechápu, proč do knihy nezakomponoval ani jeden. Ano, někdo může namítnout, že tanky nemůžou dostat mor, ale v knize bylo víc předmětů, které nemůžou dostat mor a přesto dostaly prostor (namátkou třeba postele, budovy, stolky, dopisy a mnoho dalších). Navíc kdyby nechal tankem přejet pár lidí, demonstroval by tak absurdnost lidského bytí daleko lépe než 150 stránkami lidských pohnutek. Mor do police!

Možná za to může fakt, že jsem jel autobusem a vedle mě seděla tlustá ruska, která se mě neustále dotýkala loktem, ale knihu jsem si vůbec neužil a druhou polovinu jsem už jen trpěl. Mor přišel, mor zabil lidi, mor odešel a já se ptám, proč to mělo 350 stran? Ještě že Camus nedělá na Nově každoroční reportáže do Televizních novin o chřipce v listopadu, to by to zabralo tak 14 dní!

Zcela si vědom všech parafrází, alegorií i myšlenek, které se mi snažil sdělit, nemůžu popřít fakt, že jsem se nudil jak kolotočář ve všední dny.

2 23.08.2015

Pro tuto knihu musím použít ultimátní vesnické ohodnocení: HNĚDÝ GATĚ.

Co pro mě byl v šestnácti Klub rváčů, tím je pro mě Pád v jednatřiceti. A to na každej Pád, lolololol.

4 23.08.2015

V rámci zkulturňování procesu kálení jsem na záchod po Dostojevským a Zweigovi dotáhl i tohoto anglickýho vyhulence. A byl to dobrý nápad!

Hlavní plus je tedy v tom, že se Shakespearovi podařilo napsat celý román pomocí dialogů - klobouk dolů! Sice si občas vymýšlel slova, které neexistují, ale to se mu dá odpustit, když vezmeme v potaz, že v roce 1606 obsahovaly slovníky v průměru jen 5 slov (krávy, ovce, kozy, meč, vraždit). Další mohutné plus je v tom, že Makbeth je opravdovej chlap, kterej má meč, hrad, chladnokrevnou buchtičku a mohutnej fous (těžko mu vyčítat, že neměl tank, podle mých informací tehdy ještě neexistovaly) což je dnes, kdy si muži trhaj obočí, chodí v teplákách a vypadaj jak Kleopatra, příjemná vzpruha.

Příběh je samozřejmě taky dobrej, protože se tam jen vraždí a jak všichni víme, vraždění je skvělý, protože pak jsou pohřby = chlastačka zadara. Makbet se tedy po setkání s třemi Květami Fialovými v lese rozhodne, že dá na jejich proroctví, zmečuje krále a tak se sám stane králem. No a pak to jde už jen a jen z kopce, což není nic zvláštního, protože ve Skotsku je kopců dost (zdroj: Wikipedia).

Celkově tedy za čtyři hvězdy, jednu dolů za ty pohádkový elementy. A taky musím smeknout před MacDonaldem, že po Makbethovi pojmenovali jeden ze svých hambáčů - BigMak!

23 15.08.2015

Na tuhle knížku jsem se po dobrých zkušenostech s nizozemskou literaturou docela těšil. Navíc, Nizozemí mám celkové rád, vždyť Amsterdam je město, kde jsem během jedné noci sbalil nejvíc holek a hned se mnou dokonce chtěly mít sex. No a když jsem viděl, že knížku vydal Dauphin, což znamená rakousky delfín, bylo rozhodnuto.

Jenže.
Všechno špatně.

Rodaan Al Galidi vlastně ani nepíše špatně, jen je to všechno strašně o ničem. Snaha o vytvoření přiblblých postav selhává na všech čarách, a to je docela zásadní problém, protože tato knížka se hemží jen dementy. Geert je nejblbější ze všech a tím pádem je hlavní hrdina. Protože je mentál, neví co je sexuální život, takže absolvujeme trapné epizodky a lá Nuda v Brně (hihihihi) a poté sledujeme jeho bizarní zábavy, jako vyřezávání houslí z pohovek a krmení holuba.

BRAVO.

Jeho matka, která do sebe šoupala jednu vodku za sebou a byla tak aspoň malým příslibem antické tragédie nebo alespoň nějakého pochcaného antré začne abstinovat, nic se pořádně neděje, a když si to všechno asi padesátkrát zrekapitulujeme, tak knížka skončí s pocitem, že jsme místo toho mohli dvě hodiny třeba krmit cvrčky nebo lít vodu do umyvadla.

Prostě a jednoduše taková odlehčená, civilní, jarchovská srajda s Pavlem Liškou v hlavní roli, která může trochu posvrbit znuděnou čtyřicetiletou bábu u Mácháče, ale víc se z toho nevytříská.

14.08.2015

Vcelku hezký příběh o mladým sedlákovi z venkova, co si to přifaří do města, začne makat v obchodě a pak se díky vrozenému kapitalistickému cítění rozhodne, že vydělá všechny peníze co na světě jsou. Začne tedy pomalu šlohat majitelce z pokladny nějaký centy a dělá to několik let, až je pak nejbohatší ze všech a v ten moment se rozhodne všem pomstít a tak koupí jejich obchody a udělá z nich svoje obchody. A pak má ještě víc peněz. A když už má tedy tak moc peněz, že je i velitelem v okresní bance, tak se k němu konečně přitočí jedna rozvedená běhna, co ho kdysi ztrapnila, protože měl peněz málo, konečně mu ho přeblafne a sledujíc win-win situaci, kdy on bude přeblafován pravidelně a ona bude jezdit kočárem ke kadeřníkovi, se rozhodou, že se milují a z toho všeho se tedy dá celkem snadno vyvodit, že prachy sou boží a že ty nejlepší buchty jsou prodejný. Amen.

1 02.08.2015

Druhé největší překvapení roku 2015. Na prvním místě se stále drží událost z března, kdy bratr umyl nádobí, což udělal poprvé od devadesátého devátého. Ungarova existence mi nějakou záhadou unikala až do letošního července, kdy jsem ho objevil. Větší záhadou mi je pak fakt, že jsem o něm netušil, i když toho kluka českýho z Boskovic opěvoval Zweig a Thomas Mann mu šel za kmotra.

Nicméně ke knize. Zmrzačení je příběhem jednoho úchyla, co se nastěhuje k robustní úchylačce, která ho šikanuje a sexuálně obtěžuje svejma velkejma ceckama. Aby si trochu ulevil, nenapadne jej nic lepšího než si do bytu nastěhovat ještě mrzáka bez hnát a posléze i nohou, který je paranoidní natolik, že si najme starýho ex-řezníka a jehovistu v jednom, aby ho přenášel na hajzl a do postele. Jak je vidno, není divu že z takového osazenstva jednoho baráku tu vzniklo cosi, co působí jako mix Procesu a Zámku. S tím rozdílem, že tady jsou tedy mrdlí naprosto všichni, včetně hlavního hrdiny. Atmosféra houstne každou stránkou až by se dala krájet jako poličan. A pak přijde konec, který to všechno završí a já musím jen suše konstatovat, že takhle jsem se na záchodě nebavil od té doby, co jsem v květnu přišel z baru kolem čvrtý hodiny ráno a mé tělo se snažilo vypudit piňa koládu a špagety.

6 22.07.2015

Bukowského jsem nevím proč nikdy nečetl, když nepočítám Šunkový nářez někdy v patnácti. Tehdy jsem ale ještě ani nepil, ani neprcal, takže nemám žádný tušení, co jsem si z toho tak mohl odnést.

Teď jsem Bukowského ze zoufalství švihl do báglu když jsem jel na dovolenou a musím konstatovat, že to byl dobrý nápad. To samý už ale nemůžu říct o tom, kdy jsem se v Portu pod vlivem jedné kapitoly a patnácti panáků moscatelu rozhodl zaplatit za všechny stoly na zahrádce jednoho baru, a to včetně stolu dvou německých gay policajtů z Hamburgu, kteří mi snědli polovinu tataráku. Inu, chybami se člověk učí.

Ženský od Bukowského popisují všechna úskalí, které my jako muži musíme snášet s tímto živočišným druhem, který je připojen k vagíně. Jeho sugestivní popis je chvilkami tak zdařilý, že jsem se přistihl, že si vlastně i přeji být odporný šedesátiletý píčus, který drandí tlustý machny s ceckama velkýma jako Beroun. Škoda, že se ke konci ještě aspoň na chvíli neobjevila Lýdie, to by bylo za plnej randál.

12 22.07.2015

Další a asi už i finální důkaz, že si se sci-fi rozumím asi tak, jak si rozumí kávovar s lachtanem. Tedy velmi špatně.

Jeden z bezcitných hasičů si náhle uvědomí, že je bezcitný a jelikož si nemá kde pořádně zaprcat, protože jeho stará pořád čumí na futuristickou bednu, rozhodne se, že je na čase zabojovat proti systému a tak náhle místo toho, aby knížky pálil, je začne zachraňovat - a to všechny bez rozdílu, tedy i ty, které napsal Coelhu nebo David Rath. To už tak hrdinsky nezní co?

Celý je to ušmudlaný jak kdyby to psal nějaký ezoterický pomatený hasič, jenž našel v přihrádce své hipísácké matky nějaký fláky od Faulknera. Pak se na scéně objeví ještě ke všemu mechanickej vohař a to už jsem měl sto chutí s tím praštit, i když musím tomu čoklovi dát k dobru, že aspoň všude nesral a nechcal.

Následuje finále, kdy zjistíme, že hodnejch lidí je víc a že knížky jsou dobrý a že to snad dobře dopadne a já jsem tak mohl spokojeně uzavřít bolestivou kapitolu nazvanou Palivo a sci-fi, která se snad už nikdy neotevře.

12 22.07.2015

Doteď jsem na otázku, jaká je nejlepší první věta románu vždy odpovídal, že ta, kterou začne Camus Cizince, ale pak jsem vzal do ruky další židovskou zmrzlinu od Schmitta a Camus odešel na druhé místo. Protože úvodní větě "Když mi bylo jedenáct, rozbil jsem prasátko a šel jsem za děvkama" se nedá konkurovat. Leda, že by někdo napsal "když mi bylo jedenáct, rozbil jsem prasátko a jel jsem tankem za děvkama." Bohužel, první věta je asi tak všechno super ohledně této krátké novely. Zbytek je totiž takovej patos, že by se kniha mohla používat jako cukřenka.

Malej žid krade konzervy v obchodě jednoho arabáče, tak mu starej arabáč řekne, že budou kamarádi. Tak spolu kamarádí. Pak židovi uteče táta, protože se stydí, že jako jedinej žid z rodiny přežil holocaust, načež se starej arabáč Ibrahím ujme chlapce a jezdí spolu na vejlety do Paříže a k móři, kde ho kupodivu nepřefikne. Malej žid se ho na oplátku nesnaží prodat. (celkově si myslím, že Schmittova úchylka popisovat velmi incest-like relationships, které jsou ale vlastně velmi roztomilé, má nějaké kořeny v traumatu z mládí) No, takže žid a starej arab se kámoší, pak mu starej arab řekne, že spolu pojedou někam na východ autem, po cestě si povídají o tom, jak je skvělý, že mají obřízku a korán místo mapy, pak to děda narve do stromu, umře, přenechá židovi svůj krámek a tím nám končí další skvělá báchorka o tom, jak žid k obchodu přišel, jak je starej arabáč kůl protože četl korán a jak je Bůh moc rád, že nemusí nic dělat, protože to není jeho byznys. I když všechny miluje.

Díky a nashledanou.

4 03.07.2015

Michal Ajvaz alias Kundera číslo dvě žije, už napsal prý něco kolem dvaceti knih, ale ty jsem samozřejmě nečetl, abych nebyl ovlivněn při hodnocení jeho dvacáté první knihy. Tomu se vážení říká objektivita.

Lucemburská zahrada je příběh francouzského učitele, který se omylem upíše a napíše do google místo BIG TIT MILF ASSFUCK jakési podivné slovo, které ho dovede na stopu podivína Rosse, který byl očividně ještě víc mindfuck než Iveta Bartošová po jedenáctý dopoledne.

Zápletka tedy pořádnej horor a mohlo z toho být solidní drámo, jenže Ajvaz se projevuje jako mistr literárního smyku a po celkem nadupané první kapitole hodí odbočku do Hry o trůny, kdy postavy blekotají nesmysly v řeči podobné té, kterou používal kolega Spacák, když jsem ho vodil z hospody domů. Jelikož této řeči rozumí jen hospodský od nás z vesnice, který Spacákovi vždy po několika zvucích donesl pivo a jelikož se tento hospodský v knize nenachází, bylo celkem brzy jasno, že to byla kapitola naprosto k ničemu. V tento moment jsem si říkal, že bych se měl asi vrátit k nějaké solidnější literatuře, jenže jsem se překonal a při dalším závanu průjmu jsem knihu opět odnesl do své velké kachlíčkové mozkovny.

Dobře jsem udělal. Poté, co jsem přežil několik patafyzických popisů toho, jak šílený znuděný francouz chodí zmateně po zahradě a nemůže najít bagetérii, dostavilo se další otočení o devadesát stupňů a na scéně byl milostnej román a lá Nabokov (čti NAbíjet BOKOVku). Učitel začne prcat další šílenou buchtózu, společně vedou řeči, u kterých by se přestal smát i Karel Nešpor a vše směřuje z fantasy zpět do klasického dilematu bílého muže s bílým penisem, jenže to by nebyl Auvajz aby to nevyšperkoval mindfuckem jako od Lynche.

Dostáváme se tedy do bodu, kdy manželka zosnuje plán odvety jako by zrovna vylezla ze semináře pro Nejdebilnější pomsty a v ten moment už můj mozek skoro přestal fungovat a jen jsem sledoval, jak moc dokáže Ajvaz vyšperkovat tuhle fantasmagorii, ve které se všechny postavy chovaly, jako by v celý Francii došly croissanty. A samozřejmě, že se mu to vede dobře. Tak dobře, že jeho postavy se, cituji, "cítí jako postavy z amerického seriálu LOST."

Dostáváme se tak na Svatou Lucii, zápletka, kterou bych už v ten moment nedokázal vymyslet ani já s třemi lahvemi Becherovky nabobtná ještě o jeden další level a to už jsem pak kroutil hlavou tak urputně, že jsem knížku musel číst jen když byl tenis v televizi, aby si ostatní nemysleli, že jsem idiot.

Dodržujíc nepsané pravidlo "když píšeš o francouzích, každá blbost musí skončit ještě blbějc než jak probíhala" to Ajvaz utne a to už bylo moc i na mě (a to jsem četl už dost magického realismu a navíc umím i tři nebo čtyři čarodějnický triky).

16 30.06.2015

Škoda, že knížka obsahuje pár slabších míst, kdy jsem si připadal, jako bych zase četl povídky od Moravii, alias "pointa je v tom, že není žádná pointa, tudíž jsi to vůbec nemusel číst, ROFL." Kromě těch slabých míst ale knížka přináší třeskutou, ano, použil jsem slovo třeskutou, sbírku povídek, které jsou humorné a absurdní a ironické a svižné jako dvacet deka tataráku po deseti jégrech. Orkánovi se musí nechat, že umí pracovat s větami a sem tam mu stačí třeba jen deset řádků k tomu, aby vyjádřil nějaký osudový moment lépe, než banda francouzských debilů, kteří tomu věnují 1200 stran.

PS: rozsahově krátké povídky se hodí na záchod jak k pevnému kabelu, tak k míchanině.

2 27.06.2015

Na želvách jsem vyrostl.

Nevím jak vy, ale já jsem asi na pět minut upadl do myšlenek, jak doopravdy stojím na dvou želvách a čekám, až vyrostu.

Nicméně, to že jsme se po 4500 letech od původního vydání dočkali i českého vydání způsobilo, že jsem si koupil první komiks ve svým životě, pokud se tedy do toho nepočítají pohlednice. Komiksy si jinak samozřejmě nekupuji, protože na ně nesbalíte žádné čmafítas v intelektuálních kavárnách. Nikdo za vámi nikdy nepřijde a neřekne "ach, koukám, že čteš nový číslo Tintina, nechceš jít na hajzlíky a zahrát si člověče nezlob se s mojí vulvou?"

V Mladý Frontě psali, že je to pro dospěláky a že je to brutální, ale nenašel jsem v tom žádný sprostý slovo, natožpak mrdání nebo rozřezaný těla. Trochu mě to zklamalo. Taky mě zklamalo, jak je to debilní. A proč April neukázala ani bradavku? Rozporuplné pocity, rozporuplné.

1 27.06.2015

Sjón je velkej kámoš od Björk, s kterou jsem se zase já kamarádil někdy v devadesátých letech. Na její doporučení jsem si tedy přečetl Sjónovu novinku a musím říct, že z ní mám rozpačitý pocit, ostatně jako ze všech dalších knih, které jsem četl a jejichž hlavním hrdinou je prostitut, který rád žmoulá v puse žaludy.

Já proti tomu samozřejmě nic nemám, všichni si do pusy rádi strkáme nějaký divný věci. Někdo žaludy, někdo tofu, já třeba špenát, když mám hodně dobrodružnou náladu. V Sjónově knize o to ani moc nejde, i když je pravda, že erotické scény popisuje dost hardkórově, takže se jako heterosexuální muž musíte nonstop bát, aby vám náhodou nestoupl, což je velmi stresující musím říct. Ani nevím, co bych potom dělal. Jak se pak dál postupuje? Měl bych si koupit cd Michala Bubblé a širší propisky?

Nicméně, mladá bukvice z Rejkjavíku rejdí po žaludech, chodí do kina a pomáhá s odklízením mrtvol během úderu španělské chřipky na sklonku první světové války. Hřebejk by takovej materiál dokázal natáhnout na 65 filmů, Sjón to vše narval na 140 stran a to byl myslím hlavní kámen úrazu, protože i když to bylo dobrý a dobře napsaný , nějak se to nedokázalo dostat pod kůži. Škoda.

5 05.06.2015

Tak nevím, je to někde mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Takhle nerozhodný jsem nebyl od středy patnáctého března 2014, kdy jsem si nemohl vybrat vhodné video na PornHubu dobrých čtyřiačtyřicet minut.

Spoušť od Sáry Vybíralové, kterou grafickým designem opatřil šovinista, prasák a impotent Pecina, jsem ze začátku hltal a ke konci se spíš už nudil. Asi jako když vám přinesou moc velkou porci špaget v restauraci. Nevím čím to bylo, ale myslím si, že chyba není u Vybíralové, spíš bych si tipl, že to je asi tím, že jsem prostě idiot. Pravdou je, že první povídky (cca do poloviny knihy) byly jaksi odlehčenější, volnější a dýchající, zatímco druhá polovina se potila a snažila se násilně o poetiku řádově většího levelu, než který je masturbující třicetiletý běloch s varlatama schopen unést. Zřejmě jsem měl počkat, až budu mít nějaké melancholické období (většinou se dostavuje ve čtyři ráno kdy jsem na hovna a nejde internet), takhle mi to jen připomnělo éterické mžitky, které jsem měl před očima s knihami Myškové a Dodové (to není negativum).

Dost ale negativního tónu, teď nějaké plusy: Spoušť rozhodně stojí za to přečíst už právě kvůli tomu jazyku balancujícímu na propasti mezi batikovaným snem a břitkou realitou. Některé pasáže byly doslova omračující: tuhle kompozicí, onde přímostí. Vybíralová taky krásně vlévá krev do žil české povídkové tvorbě svoji hravostí, viz povídka vyprávěná z dvou úhlů či povídka s vysvětlivkami. A v neposlední řadě je to taky kvůli tomu, že dobrá polovina povídek má kromě silného melancholického a subjektivního rozměru taky velmi štiplavou pointu.

A to je co říct na knihu, která je jen o kundě.

1 01.06.2015