Stolek s citróny

18.02.2022

Pozoruhodná sbírka povídek od autora, který rozhodně psát umí. Bavilo mě to - od začátku až do konce.

04.08.2020

Zajímavá, sem tam slabší, ale převážně opět kvalitní četba.

12.05.2020

Povídky převážně o stáří, některé geniální, některé poněkud nudnější. Vysoký standard.

24.02.2020

Teda - vypátrat, o kom byla poslední povídka, to byla pro mě zábavná detektivní práce! A za tuto hádanku pátá hvězda. Zbylé čtyři za krásně pojaté téma stárnutí, které postihne každého bez výjimky, kdo se dožije určitého věku; hezkého i méně hezkého, chytrého i méně chytrého, úspěšného i outsidera, byť si to většinu života nepřipouští, ba ani si to v mládí představit nedovede a dívá se na stáří většinou shovívavě, netrpělivě, ale často i s odporem nebo obavou. Až k tomu věku dospěje, stává se jiným, než býval - většinou. A většinou to bohužel není změna k lepšímu. Chápu to o to více, že moje generace má valem stárnoucí rodiče, kteří cítí, jak jim dosud známý život uniká a ten nový, neznámý a méně pochopitelný se kolem nich rozpíná - a my to cítíme s nimi.
Doporučuji ke čtení, autor píše s velkou znalostí života, nesmírným pochopením a vyrovnaností, může i pomoci, určitě ale pobaví. Přes vážný a nepříliš veselý námět je pozitivní. A o smutku toho námětu se dá také diskutovat - takový je prostě život, stáří k němu patří a může být i hezké.
Doplněno o pár dní později: Těsně před Stolkem s citrony jsem četla knihu povídek Žít jako single. Včera se mi v hlavě propojily a už mi z ní nejdou. Život je plný protikladů.

05.05.2019

Kniha o životě hořkém a kyselém. O životě takovém, jaký (minimálně místy zcela jistě) je, ale mnozí si to odmítají přiznat. Barnesova povídková kniha se tentokrát zaměřuje na stáří a vyrovnání se s ním a vlastně i na vyrovnání se se životem, láskou, osaměním. Nebere si příliš servítky, ale za to ho máme přece rádi. A na druhé straně ve vás opravdu rozechvěje jakousi neutěšenou vnitřní strunu, tak neklidnou a plnou obav, pochyb...

"Když pukne srdce, napadlo ho, roztrhne se jako dřevo, po celé délce fošny. Když byl na pile teprve pár dní, viděl, jak Gustaf Olsson vzal pořádný kus kulatiny, vrazil do ní klín a pak tím klínem trochu pootočil. Dřevo se rozlomilo po vláknu, od jednoho konce na druhý. Nic víc jste o jádru dřeva ani o lidském srdci nepotřebovali vědět, jen kde se nacházejí vlákna. Pak je zakroucením, gestem, slovem dokážete zničit." (Příběh Matse Israelssona)

21.09.2018

Soubor zručně napsaných, avšak značně depresivních a znepokojivých povídek, ke kterému se nemíním vracet. Téma stáří a ztráty paměti, tedy i vlastní identity, je v nich zpracováno s otevřenosti a přímočarostí. Smutné čtení.

05.08.2018

Dovolím si citát z knihy "Příběhy opředený život A. J. Fikryho" od Gabrielle Zevin:

"Přečetl toho dost na to, aby věděl, že žádná sbírka není plná dokonalých povídek. Pár lepších. Pár horších. Když máte štěstí, tak jedna mimořádná. Ty mimořádné jsou beztak jediné, které lidem utkví, a ani ty ne nadlouho."

"Stolek s citróny" není dokonalá povídková kniha. Ale dokáže zasáhnout, zasáhnout jistou hořkostí i kouzlem stáří, vyhaslými a znovu vzkříšenými jiskrami lásky a vztahů, zasáhnout řízností a i jemností. Lyrika emocí tryská z každé strany, postavy žijí a s každým slovem vstupují více a více do reality. Sbírka, která nejen připomíná, že pokročilý věk neznamená konec, ale především reflektuje pohledy na svět a na člověka samotného.

Nemoc jménem barnesovská horečka mne zachvátila koncem letošního února přečtením Vědomí konce. Choroba se mne s úspěchem drží i čtyři měsíce poté a nemyslím si, že by v tomto stádiu byla léčitelná běžně dostupnými medikamenty.

Pro barnesovskou horečku je typická vysoká míra ztotožnitelnosti se s literárními postavami. Vyvolává především nostalgii a nutí vás hodně přemýšlet o sobě, své minulosti, o lidech kolem vás. Je v nich cítit odstup autora, který má vynikající pozorující schopnosti. Autora, který má jedinečný talent odhadnout vaše vlastní dilemata a naservírovat vám je ve vší syrovosti prostřednictvím postav, které se od vašeho vlastního charakteru příliš neliší. Barnesovy knihy jsou výrazně kunderovské, pokud víte, co tím myslím.

Stolek s citróny jako soubor kratších děl se co se kvality týče, vůbec neliší od ostatních barnesovin. Dokonce si troufnu tvrdit, že varieta charakterů a příběhů přidává dílu jako celku na hodnotě. Rezonují. Zkuste se schválně do některé z povídek začíst. A kdo ví, která vnitřní dilemata vám Barnes pomůže pojmenovat tentokrát?

19.05.2018

Jednotlivé povídky v sobě skrývají opravdu mnohé - donutí Vás zamyslet se, podívat se na svět jinýma očima, umí Vám vykouzlit úsměv na tváři. Autor se však nezdráhá použít ani peprnější mluvu a situace, někdy to není úplně pro útlocitné povahy, k příběhu to ale v tu chvíli vlastně sedí. A hlavně - je to život takový, jaký je.
Stolek s citróny není, i přes svou krátkou povídkovou formu, až tak jednoduchým čtením - právě kvůli jisté závažnosti tématu, jemuž ale může každý z nás přikládat různou váhu, která se navíc s věkem může výrazně měnit. I přesto ale rozhodně stojí za přečtení.

07.05.2018

To není náhodné seskupení povídek, nýbrž celistvá kniha o tom, že náš zažitý stereotyp stáří jako období klidu a vyrovnanosti je dost mimo. Máme tendenci si myslet, že se lidé ve stáří jaksi rozpliznou, zapomenou na svůj předešlý život a už jen „sedávají s dečkou přes kolena, poslušně přikyvují a souhlasí, že představení je u konce“. Barnes vypráví o lidech, kteří odmítli přistoupit na hru, že po šedesátce (sedmdesátce, osmdesátce…) život končí, a snaží se zachovat si i ve stáří své zvyky a libůstky. Je to přehlídka různých forem stáří a stárnutí, které do nějaké míry všichni známe od svých blízkých – marná snaha o napravení starých hříchů nebo dohnání toho, co člověk v mládí nestihl (Příběh Matse Israelssona), senilní blábolení (Co ty všechno nevíš, Znalost francouzštiny), dědkovatění (Na stráži, Kůra), druhá, třetí, i čtvrtá míza – platonická (Znovu ožít) i reálná (Zahradní klec), nebo alzheimerovské vulgární oplzlosti (Apetýt). Vyprávění je to místy nelítostné až drsné, jindy něžné a lidské, vyznění je ale nakonec vždy poněkud hořké, ba až ponuré. Stárnutí je přece jen dobou duševního i tělesného odumírání – požitky už nejsou jako dříve, přichází chřadnutí a zklamání: „Tak, a je hotovo, kámo.“ (9/10)

21.09.2017

V čínštině je citron symbolem smrti, na obálce barnesovy knihy připomíná ženské ňadro. Obojího je v barnesových povídkách dosti. Smrt a vnímání sebe sama a své minulosti = Barnes. Některé povídky jsou výborné, vtipné jiné jsou už za hranou srozumitelnosti (tedy alespoň pro mne). Barnes nikdy není lehké čtení, vždy se na jeho knihy musím maximálně soustředit, někdy se i k některým formulacím vícekrát vracet. Nicméně povídka o staré paní, která autorovi píše z důchoďáku dopisy (čili autor sám sobě píše dopisy a sám se sebou polemizuje), mně dokonce naštvala. Vypadalo to, jako když autor napsal povídku, následně ji rozstříhal a pak poskládal, jak mu kousky přišly pod ruku. Nebo se mýlím a autor chtěl jen ukázat, jak přemýšlí typ jeho senilního hrdiny, který u předčítání z kuchařky vykřikuje:" vyhul mi péro čubko."

08.05.2017

Julian Barnes sa ku mne prepracoval náhodou. Možno to bolo vekom, alebo dokonca zmenou v literárnych chúťkach, neviem. Stalo sa. A dobre že stalo! Stolek s citróny je druhou knihou, ktorú som od Barnesa prečítala. Každá z poviedok je tak špecifická, že je nemysliteľné hodnotiť ich jednotlivo. Keby som sa o to mala snáď pokúsiť, povedala by som, že ma najviac zasiahli poviedky "Stručné dějiny holičštví", "Apetýt" a "Ticho". Avšak stále trvám na tom, že jedna bez druhej by len ťažko ostali v mojej pamäti :) Výborné!

13.03.2017

Moje první setkání s Barnesem dopadlo velmi uspokojivě. Nebylo to snadné čtení v tom smyslu, že povídky většinou nenabízely žádná radostná východiska. Téma staří, které je spojujícím motivem všech 11 povídek je zde podáváno bez příkras, žádné laskavé smíření se sebou a okolím na konci životní pouti - ne, to se tady prostě neděje.
Naopak - vyznění příběhů je dost bezútěšné, až jsem si musel po každé povídce dát chvilku přestávku, abych to "rozdýchal".
Ale ty nejsmutnější povídky byly zároveň ty nejpůsobivější, zejména Hygiena, Zahradní klec a taky Apetýt, která na mě působila asi nejvíc depresivně. Příběh Matse Israelsona je zase variace na Lásku za časů cholery - u Barnese je to samozřejmě verze krutá a nelítostná.
V povídce Co ty všechno nevíš Barnes ukazuje, že dokáže popsat věrohodně i ženské postavy.
Nejméně nadšen jsem byl u povídek, které měly mít odlehčenou humornou náladu (Kůra, Znalost francouzštiny), výjimkou je jen povídka Na stráži, která se skvěle trefila do mého vkusu.

13.02.2017

Skvělé povídky o stáří a o tom, že jestli nás něco nečeká, tak je to klidné stáří. Stáří se možná tváří klidně a vyrovnaně na reklamách na léky na prostatu v ordinacích vašeho praktického lékaře, nebo na billboardech pojištovacích institucí, ale v podstatě je to období plné neklidu a vášní, které jsou jen na první pohled méně viditelné. Aspoň tak to ukazuje Julian Barnes a já s ním, když sleduju to hemžení vlastních dědů a babiček, musím souhlasit. Především povídka Zahradní klec je vynikající a svým způsobem je tak trochu předehrou k Barnesově eseji-románu Žádný důvod k obavám. Doporučuji.

21.12.2016

Nejsem povídková,ale tyhle příběhy mě bavily. K zamyšlení i pobavení. O stárnutí a staří jinak a pravdivě....
Určitě sáhnu i po nějaké další autorově knize. A tradičně výborný překlad Viktora Janiše.

02.10.2016

Po předchozí knize Vědomí konce pro mě zklamání. U některých odstavců jsem marně hledal souvislost s povídkou a nebavilo mě časté zmiňování různých značek, hospod, názvů jídel, měst, vzdálených postav atd.. A také mi vadily sprosté výrazy.

14.06.2016

Úžasná kniha, která s nadhledem a humorem, někdy i troškou nostalgie, dokazuje čtenáři každého věku, že to, že člověk zestárne, neznamená, že už nemá žádné emoce, touhy, lásky, sny a jenom dožívá ze vzpomínek, i když vzpomínky samozřejmě ve stáří hrají velkou roli. Je to kniha o tom, že život se dá emočně plnohodnotně dožít, a nekončí u letáků se slevami v supermarketu. Skvělý je překlad Viktora Janiše, se slovy si umí pohrát, pomazlit, je to čistá radost ze čtení. Za mě nejlepší Hygiena a Znovu ožít.

02.04.2016

Krásné povídky o stárnutí a stáří, nepřipadaly mi ani trochu smutné, některé byly dokonce humorné nebo spíše humorně vypointované, až jsem se musel na konci usmát, když jsem pochopil, kam autor celou povídkou mířil. I přes to, co je hlavním tématem, si myslím, že Stolek s citrony by si měli přečíst hlavně mladí. K některým povídkám se v budoucnu zcela jistě vrátím, Stručné dějiny holičství, Příběh Matse Israelssona, Hygiena, dokonalé!

15.02.2016

Absolutní okouzlení. Poslední 2-3 roky mám jistou čtenářskou krizi. Ne, že bych nečetla vůbec, ale scházel mi takový ten AHA zážitek, tedy kniha/autor, která/ý vás naprosto vtáhne do svého vyprávění/stylu/jazyka.

Ano, jsou to povídky o hrdinech, kteří jsou už letitější, ale stáří je přece to, co většinu z nás čeká, ne? A Julian Barnes své hrdiny a jejich příhody líčí s nejvyšší mírou lidskosti, humoru až obdivu.

Dlouho jsem nečetla tak krystalickou poctu skutečné/opravdové/nepodmíněné lásce jako jsou povídky Příběh Matse Israelssona, Apetýt a Zahradní klec.
A ty zbylé nejsou o nic horší.