Kudlanka03 komentáře u knih

(SPOILER) Šestá kniha Jonasse Jonasona je tu. Je žlutá, nezapadá do konceptu, což mě úplně vytáčí. A měla jsem to tak po celou dobu i se čtením. Napsat knihu je práce. Je to docela dlouhá a těžká práce, protože to musí mít hlavu a patu a to se dělá o to hůř, když se skončí a pak se musí navázat a pokračovat.
Po mega úspěchu se stoletým staříkem se Jonas dostal i u nás do širšího povědomí. Já se k němu dostala díky Analfabetce. Ta jediná s celé tvorby mě oslovila. Ani stařík a ani fyzička Petra s Johanem mi nic nepředali. Jen touhu knihu hodit do kamen. Asi kvůli tomu, že je žlutá. Až moc jsem tu cítíla tu touhu po tom skloubit plno politických jmen, přiblížit post diplomata a taky všem nakonec dopřát šťastný konec, že to celé vlastně nedává smysl. Ani povrchní a ani hlubší. Není to vtipné. Není to poučné a není to ani vážné. Je to...Nemám na to slovo. Je to prostě jen moje touha mít celou sbírku od autora a tak jsem sáhla po této žluté obálce.
Pokud se vám ale stařík líbil, pokud jste se u něj třeba i zasmáli, pak tuto recenzi berte jako ujištění, že se vám to líbit bude. Pokud jste si staříka přečetli jen kvůli vlně, která frčela, pak si vyberte nějakou jinou. A nebo ne. Nebo si ji dejte. A pak mi napište, jak se vám líbila.

5 28.11.2022

Tuto spisovatelka už tu nějakou chvíli je. Vím o Cyklistce i Podbrdských ženách, ale až s Herečkou ke mně prostě našla cestu.
Začínám číst. Je to jako zavřít oči. Otevřít je a jste najednou vedle ní. Vedle Jarinky. Vedle Frejky nebo Nezvala. Dokonce (trošku předbíhám) stojíte na prknech Národního Divadla a vedle vás stojí Vlasta Burian. Je to jako se ocitnout v nějakém oblíbeném černobílém filmu. Kde černobílý je jen obraz. Život v těchto letech, přesněji ve 20. letech, je všechno. Jen ne černobílý.
Hlavní hrdinkou je tu naše Jarinka, Jarmila Horáková, která už opravdu od dětství zažívá to, co dokáže pojmenovat snad jen herec, snad jen umělec. Ta rozervanost duše umělkyně by tu snad byla ještě dlouho, nebýt toho, že ji v pouhých 23 letech postihl nádor na mozku.
Tento příběh se nám autorka rozhodla vyprávět ve dvou dějových liniích. Příjde mi to zajímavé a krásně poplatné době. Tenkrát se sice více než dopředu dívali zpět, protože to, co bylo vepředu byla další válka. Koncentrační tábory.
V první linii je sama Jarinka. Její sestra Milada a další sourozenci, ještě mladší na to, aby se o nich něco psalo. Myslím že i kvůli tomu, že Milada byla v životě Jarinky opravdu důležitá.
Hrozně krásný mi přišlo, jak ji tatínek podporoval. Jak se staral, aby šla na tu školu, která ji opravdu zajímá a která jí něco dá. Ne jak třeba teď – půjdeš tam, kam chceme my a ve volném čase si dělej, co chceš ty. Opravdu měl zásluhu na tom, že byla až tam, kde byla.
Slyším taky ten jazz a asi si i dokážu představit tu vůni kávy. A společnost Devětsil. Jak sedí vzadu ve Slávii a řeší existencionalismus. Druhá linie je o Olze, která Jarinku znala. Byla s ní. A protože je spisovatelka, píše o ní hru. Vrací se při tom nejen ve vzpomínkách, ale i na opravdová místa. Před její okna, do kaváren, kde si povídá s Nezvalem…
Vlastně jen moc nechápu ten její vztah. Proč jí proboha vůbec někdo kdy řekl, že ona, jako žena může být buď herečka nebo matka. Oboje ne. Oboje se nedělalo. A přitom bych jí to tak přála.
Psát o knize, která mě chytla za srdce, a celou její četbu mě provázel strach a lítost. Proč? Protože jsem věděla, jak skončí. A že to krásný konec mít nebude. A taky jsem brečela. Nestává se mi to. Ale teď ano. A taky si moc věcí z knih nehledám. Teď ano. Je to z naší země. Z doby, kterou já sice ještě nepamatuju, ale obličeje jsem si našla, abych se s nimi víc spojila. Aby dostaly podobu. Aby to nebyly jen postavy, ale lidé.

Doporučuji všem romantickým duším, tragédkám a všem ženám. Je to příběh, který může být i náš. Je to příběh o tom, že není důležité, kolik času máme, ale jak s ním naložíme.

4 28.11.2022

(SPOILER) Píše se rok 2001. Novopečený šéf zvláštní vyšetřovací jednotky Holger Munch má za úkol vyřešit vraždu dvou jedenáctiletých chlapců. Nedostatek důkazů ho přivede na nápad angažovat talentovanou studentku policejní akademie Miu Krügerovou. Ani s pomocí její intuice se však nevyhnou všem falešným stopám, které jim zanechává pomatený vrah posedlý vizuální dokonalostí. Podaří se nakonec dopadnout muže, jenž má hrůzné činy na svědomí?

Takto zní anotace. Ale kniha na mě působila úplně jinak. Hodně prostoru se věnovalo chlapcům a jejich rodinám, Mie, Holgerovi (ikdyž ne po soukromé stránce) a taky Frederikovi. Ten mi byl sympatický hned. Ikdyž jsem nejdříve sázela na to, že ta žena je žena Holgera. Přivedla mě na to zmínka o tom, že není často doma a jak se o něj stará. Ale když se pak potkal s paní učitelkou, přála jsem mu, aby k sobě našli cestu.
Druhá moje falešná stopa vedla k tomu psychologovi. Už jsem viděla Miu mrtvou a nakonec ne. Jen teda klobouček před tím, jak si dokázal všechno zjistit a tak ji docela dobře obelstít. Fascinující je, že samotný vrah dostal prakticky nejmíň, ze všech’těch, co se toho účastnili.
Nějak mi v příběhu ovšem neseděla holčička s dědečkem. Pochopila jsem, proč ji tam dal, ale nechápu, proč dostali tolik prostoru. Jestli si autor chtěl do knihy trošku propašovat názory jeho nebo někoho jiného na dnešní dobu, jak jsme jako civilizace úplně skončili a je potřeba se na Nový věk připravit tím, že dítě odřízneme od okolního světa…Na druhou stranu, že má holčička dovednosti a znalosti, to všechna čest. To zas bylo zajímavý.
Samotná Mia je kapitola sama pro sebe. Její sestra je kdovíkde, rodiče a rodina jásají, že má práci a dostává od babičky byt na zvučné adrese, to je jako oživení příběhu určitě fajn, nicméně mě to opět přivedlo na takovou myšlenku, že autor napsal příběh. Chlapci, vraždy, králík, liška….Dobře. Ale protože by takto byla kniha hrozně hubená (ostatní jsou tenčí), tak tam nasadil další problémy, čímž oddaluje samotný konec, na druhou stranu ale rozplítá tolik osudů a tolik se toho děje, že jsem se místy ztratila. Jak jsem svižně obracela stránky, protože samotné vyšetřování probíhalo zajímavě.
Jako perqel chápu, že bylo potřeba vše vyjasnit, dovyprávět…Ale dát tu sestru na poslední stránku…Jestli on si tím pan Bjork nepřipravoval půdu pro něco dalšího. Nebo mě chtěl zkrátka naštvat a dal tam zas otevřenej konec.
V knihovně mě čeká ještě Sova, Clona i V lese visí anděl a já si je samozřejmě přečtu, protože chci vědět co ajak. A od začátku.
Z te lepsi stranky ale chválím za zajímavé pasáže, něco jsem se dozvěděla a místy jsem byla napnutá jak struna.
Asi bych u téhle knihy sáhla po přečtení. Čas to zahozený určitě nebude :)

4 02.10.2022

(SPOILER) Právě jsem to dočetla. Hned jsem běžela na Google a hledala. Hrozně moc jsem toho chtěla hned vědět. Proč? Proč? Proč se o tomhle víc nemluví? Proč o tom není taky milion dokumentů, jako o NSDAP, o Hitlerovi, o Stalinovi, a dalších? A o Matce národa Eleně? Myslím, že tyhle ženy jsou…Jak to říct…Eva Braunová byla jiná, doufám v to, ale Elena? Ani to není Elena, jméno si změnila. Na Wiki má povolání Politička. Několik řádů. A pak dostala popravčí četou za vyučenou. Jediné, co jsem, tak feministka. Žádná jiná -itka nejsem. A proto tak hrozně odsuzuju to, co Rumunsku, rumunskému lidu prováděli. Kolik lidí do toho bylo namočených. Praktiky, z kterých tuhne krev v žilách, oči by radši osleply, uši by radši ohluchly a mozek by radši otupěl, než si připustit, že se tato zvěrstva odehrávala.
v Rumunsku byla zakázána spousta věcí.Koneckonců deky zasmušilosti jsou tlusté a těžké. A leccos se jimi zakryje.
Jaká cena je však za svobodu? Takto končí poslední věta anotace k této knize. A přesně tady začíná můj myšlenkový pochod. příběh nám Ruta vystavěla na mladíkovi, studentovi cristianovi, který má sny. Jako každý. Ale tajné sny. Nejsou povolené, nejsou schválené. totiž v Rumunsku v roce 1989 musí být schválené všechno. I třeba psací stroj nebo šicí stroj. Věci, které já používám dnes a denně. Začátek nás zavede přímo do školy, kde se mladík kamarádí s Lucou, který nakonec není takový, jaký si myslí. Ano, v Rumunsku v tomto roce není nikdo takový, jaký si myslíme, že je.
Vezměme si třeba jen rodinu u Cristiana. Otec, co nemluví (ví proč), matka, co je ze všeho vyplašená, až přehnaně. Sestra, co potají opravuje na stroji kabáty a další nedostatkové zboží (i zde bylo oblečení na příděl, fronta..nedostatek). Děda (bunu) byl pro Cristiana velmi důležitý. Takový ten spojenec v rodině. Poslouchá rádia jako Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. A právě na něj ho utáhli, aby začal donášet na americkou rodinu z ambasády. kdyby tak tušil, kdo je doopravdy přítel a komu naopak věřit nemá…
Příběh na mě působil od začátku něčím jinak. Hned mě vcucnul, pohltil, dostal, omotal si mě kolem prstu. Skvěle se to četlo, ikdyž je to vyprávěné z pohledu Cristiana, tedy ich formou. Je to oddělené na krátké kapitoly, takže čtenář má pocit, že to svižně plyne. Což není pocit. Plyne to opravdu svižně. Hlavně když se do toho začne objevovat Lily, Cristianova vyvolená.
Nejtěžší pro mě byla ta část, kdy je vzali po demonstracích do Jilavy. To nejhorší z nejhorších věznic. A jeli tam i děti. A to už jsem moc nedávala.
ve finále, když se z tohoto dostanete s okousanými vlasy, místy hlavou vyholenou, vůbec to neřešíte. A tak se taky stalo.
Strhující konec byl…strhující. Tak akorát otevřenej,k naštvání, ovšem to dovysvětlení!! Tohle chci u každý knihy!!!!!!!
Skvělý, prostě skvělý. To cítíte i podle té recenze.
Půjdu si najít její další knihy. Styl mi moc sedl.
Bráno z té lepší stránky, dozvěděla jsem se toho hodně, fakt mě tato historie úplně minula.

8 02.10.2022

Už jen to... Jako kolik slov má naše mluva? A anglická? A jakákoliv jiná? Navíc bych to pojmenovala jinak. Tohle se k ději, výpravě ani postavám prostě nehodí.
Jakoby se se Štvanicemi roztrhl pytel. Možná se jen zkrátka ke mně dostávají v čas, ve který mají.
K obsahu bych řekla, že začátek byl slabej. I prostředek. Konec byl dobrej. Jenže kvůli tomu tu nemám 215 lidí, že...
Brala jsem tuhle knihu jako posuzovací materiál k té Štvanici s červeným obalem a kterou napsal N. Lebel.
Ale nejde to srovnávat. A nemělo by se to dělat nikdy u ničeho.
Tak tedy žlutá Štvanice.
Příběh nás odnáší do bohem zapomenuté krajiny, úplně prostě do prdele. Wifi špatná, dostupnost to samý a kdyby vás tu oddělali, už vás tu nikdo nikdy nenajde.
Tohle ale na letáku nestálo. Když Emma vybírala, kam letos vezme tu svou partu, říkala si, dám těm snobům co proto a vezmu je nádherný místo, sníh, Silvestr, šáňo...
Prdlajz!
CO se tak asi může dít v bandě z vysoký?
No samý zajímavý věci. Třeba že ten miluje tuhle, tenhle je posedlej touhle, tenhle zahýbá s touhle zase támhle tý... Nemůžu říkat jména. Protože pak bych vás připravila o tu nudu se tím prokousat.
Od cca 280 strany už to začínalo nabírat lepší otáčky, víc pálivých papriček do tohohle lidskýho guláše osudů, minulosti ale i budoucnosti.
Po pravdě, po celou dobu jsem si říkala, že je to Dough. Nebo že je do toho nějak víc zainteresovaná Heather.
Není to špatný čtení. Jen jsem se místy fakt bála, kdo kdy na koho vyskočí, protože napružení byli všichni.
Zápletka mě oslovila, překvapující a to oceňuju.
Pokud na ni narazíte v knihovně. Pujčte si ji. Ale kupovat ji asi není úplně nutný

2 27.09.2022

(SPOILER) Podle začátku bych to označila za knihu k odložení.
Podle konce bych to položila do sekce knih ala Než jsem tě poznala. Podobná tématika. Podobná, ne stejná. Je to zasazené do prostředí vzdělání, letopočtů, historie a politiky.
Je to prostředí, ve kterém se plány zkrátka změní. Protože chceš-li rozesmát Pánaboha, řekni mu své plány.
Takže se tu může prolínat i základ filmu Přátelé s výhodami. Je tam prostě všechno.
Chvíli to je takové, jaké jsem potřebovala. Oddechové. Takové romanticko-roztomilé. No a pak zase není. Střet s reálnou vidinou smrti není pro nikoho lehké téma. Téma vlastní pomíjivosti existence. Zvlášť, když víte, jaký bude průběh, protože už jste to zažili. U bratra.
S otcem jste na nože. Maminku zbožňujete. A nechcete vztah protože vite, co bude. Respektive nebude.
No a do toho všeho se připlete Eleanor.
(poznámka - jak si kdokoliv může myslet, že sex a kamarádství může fungovat? Nefunguje. Ani vztah bez sexu a ani sex bez vztahu).
Je to zkrátka krásná oddechovka, nebudu už víc prozrazovat. Prostředí Anglie, piva, fish&chips, Oxfordu, to je základ slušné romance.
Tak si ji dejte, pohladí vás.

20.09.2022

Od strany 141 jsem se začala bát. A to mi vydrželo až do konce.
Kde začít? Tak třeba u malého Tomáše Volfa. Čeká ho prázdninový mód. Jenže když jednoho rána objeví Lucku, respektive tělo, po který se pátrá, musí to nahlásit. A tím začíná dost temné období pro celou vesnici. Pro rodiče, kamarády, rodiče Lucky. Jenže tohle se nedozvídáme hned, jako by tomu tak prostě mělo být a Eva Černá, soukromá vyšetřovatelka mu zavolá a potřebuje někde složit hlavu, protože jede do Svinova. Tomášova rodného města. Ona tam jede řešit zmizení Lukáše a Elišky Šindelářových (prosímvás! já jsem původně Šindelářová, takže si umíte představit prvotní šok).
Od teď až do konce se bude prolínat minulost a současnost. Musí. Tomáš i Eva se připojí z oficiálnímu vyšetřování a Tomáš dostane spis k tomu starému případu. A má možnost se začíst do toho všeho, co zjišťovali tenkrát i na něj. Bylo mu 14.
Na to, že je to český autor se vůbec nedivím, že získal ceny. Byla jsem fakt napnutá od půlky až do konce. Už od půlky!!! U temné hry od A. Maslena byla tak zajímavá až ke konci, tady mě to chytlo brzo. Krásně brzo.
Psaní ich formou s tím, že nám retrospektivně bere na místa, která měl jako kluk rád a o nich vypráví. Dost přímé řeči, dost všeho. Závěr strhující, zimou a nervama jsem se klepala, ale musela jsem to prostě dočíst.
Moc se těším na další, spíš tedy předchozí knihy a budu i nadále vyhlížet další. Už teď se těším.
A bráno Z_te_lepsi_stranky, tak ani 15 let starý případ není důvod to nezkusit vyřešit teď. Zvlášť, když se opakuje ta stejná situace.
Jdu si koupit předešlé 4 díly. Tohle doma prostě chci!!!

7 15.09.2022

Hanka. Hned jsem si ji oblíbila. Prostě mi sedla tím, jak bere život a jak bere sebe, spíš teda nebere a jak je jí všechno buřt. Všechno. Až na Aleše. Nevlastní bratr, ale o to víc příležitost se do něj zamilovat. Až později, jako dospělá pochopí, proč k ní stále chodí.
Po tom, co umře i její máma se Hanka ocitá u babičky. A i tam se pak dozvídáme dřívější historii.
A pak přijde Hubert. Tuto knihu jsem četla několikrát, protože i když se začátek nejeví moc optimisticky, zkrátka pro ten konec tu knihu miluju a líbí se mi i to, mezi tím. Líbí se mi i lístečky na úkoly. Taky je dělám.
Zkrátka když nemám náladu, sáhnu po této knize a ten konec mi tak krásně vykouzlí zase úsměv, že i na to, jak se to celé zdálo bezvýchodné, někdy si stačí jen přát.
Tato a ještě Osm se mi od Radky líbí nejvíc.
Více o tom, co se mi líbí a co spíš čtu se dozvíte na IG profilu Z_te_lepsi_stranky

6 08.09.2022

Jarka trhne hlavou. Dej mi svátek, na co si tu hraješ?Co jsi se tak nestarala o svojeho tatu, když pil?
Takto se Jarka rozohní ke konci knihy. Přiznám se, že je to delší čas, kdy jsem ji četla.
Cítím ale pořád ten pocit, když jsem ji dočetla. A kde byly ty mega vtipný pasáže? Kde je to, kvůli čemu jsem si ji koupila? Ano, tenkrát, před těmi pár lety jsem ještě měla od knih jakási očekávání. To se nemá dělat. A nejen s knihami. Někdy jsou to zkrátka příběhy, které nám do života přišly a mají zase odejít bez toho, aby v nás zanechaly kráter poznání a emocí. Ono celkově nářečí, Morava kolem Veselí to je prostě od mého Znojma už dál a tam to fičí jinak.
Kniha je jakousi sondou do duší, co život vzdáleně tuší.
Je to kniha o příchodech a odchodech. O návratech, shledáních i rozchodech a hledání. O tom, o jsme zapomněli. Nechali jsem to v pokoji u našich a odjeli jsme do velkého světa. Což může být třeba i jen metr za značkou, že tady tahle vesnice tu končí.
Za mrazivého nedělního odpoledne, až bude v chodu krb a v něm hromada dřeva, co praská a dává mi teplo až do buňky vezmu tuhle knihu a přečtu si ji znova. Po asi 5ti letech. Pak mi třeba bude připadat i vtipná.

6 08.09.2022

Bob si všiml Prvokovy zaraženosti a povzbudivě do něj šťouchl. Neboj, počkej, až začneme hrát. Bude se ti to líbit.
Je to tak zhruba půlka knihy.
Tento první román toho chlapa, co má nejkouzelnější smích na planetě, zná už asi opravdu kde kdo. Ne všichni, ale kde kdo určitě jo. Taky to byl film, což tomu třeba pomohlo.
Četla jsem ji určitě později. Protože první jsem četla Okamžiky štěstí. A ty mě vlastně pohltily a já musela mít všechny knihy, jak už víme.
Takhle skorodepresivní prvotina není asi nic, co bych potřebovala v knize. Je to vlastně sonda do duší mužů. Dobře, studijní materiál asi dobrý. Jenže proč číst o depresivních nástupech krize středního věku? Ty za chvíli budu prožívat u svého muže. Až později jsem pochopila styl, pochopila jsem celou tvorbu Patrika Hartla. Jenže za tu dobu jsem taky přečetla tolik jiných knih, které mi sedly a zkrátka tohle už není můj šálek.
Komu ale nevadí číst o něčem smutným, reálným, ba přímo o něčem, co se ho bude týkat, pak ano. Je to zasazené do prostředí Česka, potažmo Prahy.
Anotaci si najdete všude, proto nepíšu o tom, o čem to je, ale o tom, co to se mnou dělalo a co mi z toho zůstalo.
Film jsem viděla a to je něco jiného, ale líbilo se mi až posledních 5 minut.

8 08.09.2022

Schizofrenní kniha. Tak jsem si ji zapsala a vystihuje všechno. A vůbec neshazuji pravý význam toho slova. Naopak. Utkvěla mi v hlavě nejméně. Je prakticky jen do počtu, mám ráda všechny knihy od autora. Takže proto jsem po ní sáhla. I ze zvědavosti. Tahle nic moc nepřinese, ale ani neodnese, není to vyložene vyhozený čas, třeba na cestu vlakem ideální :)

6 03.09.2022

Tahle byla snad ještě o chlup napínavější, než ta první. Celou dobu jsem měla pocit, že je prostě normální a jen se ta realita jinak vykládá nám, čtenářům. Z její kamarádky jsem měla divnej pocit a z manžela ještě horší. Vždycky těm ženám fandím. Nejlepší byla utěrka.
Styl psaní jsem popsala v jiné recenzi jejích knih. Ale sedne mi. Je to akorát vypravěčské jako dějově akční. Možná za to může moje bujná představivost, ale to, jak to ona popíše si to hned umím představit a jedu knihu jako film.
Tuhle určitě doporučuju těm, kdo se rád bojí a je aspoň půl knihy napnutý.

9 03.09.2022

(SPOILER) Těhotná, skoro na rozpadnutí jsem se dobelhala do knihkupectví. A ve dvě ráno, na záchodě (protože jinde jsem svítit nemohla :D) jsem to dočetla. Nemohla jsem přestat. Knihy přece nemusí být reálné, knihy jsou o tom, co chceme aby se stalo nebo nestalo, knihy zvládnou všechno. Recenzuju knihu podle toho, že jsem ji četla, že na mě nějak působila. Věty typu, konec nebyl reálný nebo začátek moc růžový...Tohle je recenze? To je spíš dětské popisování toho, jak jsem si to já představovala....což je DLE MÉHO (můj názor je můj, nemusíte souhlasit, jen ho tu zmiňuju) všechno, jen ne recenze, která poslouží někomu k rozhodnutí koupit, nekoupit, číst, nečíst.
Za mě jsem od Bernadette, jak se doopravdy jmenuje, lepší nečetla. Teda v Pasti lží je taky dobré, lepší, než zbytek.
Psáno svižně, nebojí se detailů a konec? Ten jsem musela vědět před spaním, proto jsem skončila ve dvě ráno. Hrozně to na mě zapůsobilo. Fakt jsem se bála a po dlouhé době jsem příběh viděla i před očima.
Běžte do ní. Komu se konec nelíbil, přišel mu nereálný, napište něco sami s reálným koncem a já si to přečtu :)

15 03.09.2022

Jestli jsem Zavřeným dveřím dala všechny hvězdy, pak tady musím dát půlku. já tu ženskou, tu Alici od začátku nesnášela. Zato jsem si oblíbila ty sousedy. Taková běžná záležitost, stěhování a ono se to vleče půl knihy. je to jak hodně špatný vtip, jsou spolu, chtějí spolu bydlet, ale ve finále mají každý nějaký tajemství a to mě prostě nebaví. Takže když už se tam začne něco dít, je konec. odhalení bylo pro mě docela překvapující, ale to jen proto, že jsem si dovolila nad tím nepřemýšlet. Prostě její knihy dávám na jeden zátah i kvůli tomu, abych neměla prostor dumat nad tím kdo kdy a jak.
Zkrátka to byla z horších knih.
Ale co si budu nalhávat, z té lepší stránky to beru v tom smyslu, že mám prostě její tvorbu podle první knihy ráda na tolik, že se nestydím ji mít v knihovně, v celé její tvorbě.
Jak působí na vás, když je v knize od začátku mezi partnery nějaké tajemství?

2 03.09.2022

Tohle byl první díl, který jsem si koupila. Prostě byl v tý polici, kam už většina lidí nedosáhne a v té úrovni mám já oči :D
Levnější jsem měla Noc, protože byl potrhaný obal. Takže to prostě chceš. O Noci jsem psala na svém IG Z_te_lepsi_stranky, takže tam si dočtěte zbytek.
Co se týče Kruhu, byl hodně našlapanej. Líbí se mi víc dějových linií. Taky rozhovory s psycholožkou jsou super, jen moc nevidím záměr, že se s každou nějakou postavou Servaz vyspí, což mu samozřejmě mění úsudek, ale nejsem polda, neupouštím páru tímto způsobem, takže asi to tak prostě má.
Ale o čem to teda je? Jedno městečko v Pyrenejích je odříznutý od světa. Zával. No a kdo tam neskončí, že? Náš drahý Martin. Takže to, k čemu se pak schyluje, prostě nemá kdo zbrzdit. Ale kdo ty kluky ponoukal? Tak to si prostě musíte přečíst v Údolí, kde je to zkrátka nebezpečný úplně všude.
Díky této knize jsem se k Bernardovi dostala. A teď mám za sebou i Noc a Lov. Líbí se mi ty jednoslovné názvy a temné obálky. A taky to, že prostě něco o Martinovi víme, že nežijeme jen v terénu, že má i osobní život. Zrovna v jeho případě dost propletený osobní i pracovní život, ale to už je asi na další recenzi u jiné knihy.
Kdo tvrdí, že je Minier zdlouhavý, nudný, že je zatěžkán situací v současné Francii, pak ano. Chápu, že řešit afroameričany, covid a další současný témata je vopruz v knihách, ale autoři zkrátka používají knihy k tomu, aby se z toho vypsali, aby z hlavy vyhnaly všechny ty myšlenky. Jako třeba Patrik Hartl, jeho knihy nejsou vůbec optimistický, až na moje oblíbený Okamžiky štěstí a proč? Protože píše o tom, čeho se nejvíc bojí. Tím se se svými strachy vyrovnává.
Navíc oceňuju to, že tyto knihy nemají 300 stran, ale i 2x tolik. Nemám to pak jako půl sousta ke kávě, ale třeba na tři dny. A když to mě trvá tři dny přečíst, čest autorovi, který se s tím píše asi dýl, než tři dny, že?
Závěrem prostě to, že na Miniera mi nesahejte :D
Čau

14 03.09.2022

Nemám ráda válečnou tématiku. Nemám ráda takto tlusté knihy, hlavně proto, že jsou hodně popisné, je tam málo dialogů a posun se děj plyne líně, jak u nás Haná.
Každopádně jsem nebyla schopná knihu odložit. Dialogů hodně. Popisů tak akorát. Ovšem téma obrovské. Líbí se mi propojení tří zdánlivě neskloubitelných postav. Taky bych řekla, že s tehdejší mapou Berlína a okolí si Jean dal práci.
V části, kdy jdou po herci mi přišlo, že se do toho trochu zamotal a nevěděl, kam dál a tak to dovedl do absurdna. Nic jsem nevynechala. Tři dny je mi špatně. Myslím, že je to reakce mozku i těla na to, co jsem četla. Ještě teď mi buší srdce.
Od strany 270 jsem začala tušit, kdo se to asi nakonec skrývá za maskou. Rozklíčování však přinese odpovědi a pokračuje to pak až do konce. Na posledních 150 stran si udělejte klid, čaj, něco sladkého a pak to odložte a den nic nečtěte.
Barvy knihy přímo dokonale korespondují s příběhem. Je v tom všechno. Papír je příjemný na dotek. Styl Jeana mi sedl, popisné pasáže jsem nepřeskakovala, přišlo mi to důležité. Jen u domu herce, u vily Minny, prostě v tomhle ohledu bych se spokojila s tím, že vešli prostě do domu.
Ale to, co je důležité je, že se mu podařilo vzbudit ve mě plno emocí. Od vzteku, přes nechápajícnost, strach, bušilo mi srdce jako splašený, fakt.

Nemám žádnej bodovací, hvězdičkovají nebo jinej systém. Prostě tohle si od 25.8. musíte koupit!

,,Mít hodně dětí je skutečný smysl života. Každá německá žena musí dát dítě Fuhrerovi. Plodnost je nejdůležitější slovo.

7 02.09.2022

(SPOILER) Chenová. Ta mě dostala hned na začátku. Typovala jsem ji na takovou tvrdou, osamělou a pravidly svázanou a nakonec taková opravdu byla. Jenže člověk prostě nic nezmůže, když ho má někdo v hledáčku.
Ze začátku se to trošku táhlo a už v bodě, kdy se ocitli u prvních ,,sebevražd,, jsem si říkala ajaj. To bude určitě bouda.
Bylo to hodně obohacující, ve finále. Našla jsem si něco o Fúriích, o štvanici a o tom, kde působil. Sice jsem se dočetla, že Lebela přirovnávají k Bernardu Minierovi, ale já mám Miniera načteného. tahle kniha by musela být o dost propracovanější, hlubší, abych to dle mého názoru mohla potvrdit.
Není přece třeba srovnávat. Napsal to Lebel, tak to pojďme brát čistě k němu.
Chlóe de Talens na mě působila od začátku nějak zvláštně. prostě mi tam něco nesedělo, nevím proč. Skvělá pasáž je s tím, jak se baví Starski s Chenovou o zvířatech, vztazích…Vždycky je to o vztazích. A protože každý je ponořen do těch svých je prostě jasné, že nějaké argumenty o tom, že to celé může být jinak Starski odmítá.
Vyprávění nebylo nudné, ale některé pasáže jakoby byly vytržené z momentálního flow psaní. Jakoby tam skončil, dal si jídlo, šel si zdřímnout a pak vstal a pokračoval v psaní. Jenže pak to mělo za výsledek takové pasáže, že jsem je přečetla jen k úcty k autorovi.
Co mi tam vadilo, tak je neustále narážka na jeho jméno.
Od fáze, kdy se k vyprávění dostane Chlóe je to pak ale o něčem jiném. Tam už jsem ani nedutala a dostane to úplně jiný rozměr. Nedýchala jsem. Fakt. Posledních 10 stran. Měla jsem se sejít s kamarádkou a protože mi chybělo asi 5 stran, vzala jsem si ji s sebou a dočetla ji v šíleném horku v kavárně. Stálo to za to ji s sebou tahat. Byla jsem nadšená a zárověn takový ten stav - coooo? takhle to skončí, neeee, já chci další.
Není to sice na topku roku, na to mám jinou adeptku, víc na profilu Z_te_lepsi_stranky a nebo na databázi knih jako Kudlanka003
Beztak je to kniha, kterou mít doma chcete, budete se bát, i se zasmějete (já asi 2x) a každou oblast vás bude někdo štvát, ale nakonec to bude přesně to, co jste měli cítit. Kniha, která vyvolá emoce, je zkrátka splněnou misí.

1 02.09.2022

(SPOILER) Lou. Chudák se holka v knize moc nepředvedla, ale za mě největší hrdinka. Věděla, co ji čeká. Jen zpětně moc nechápu, proč to Ford bere jako vraždu. Chtěl tam umřít s ní? Kdyby jo, tak tam zůstal, ne? Takže tohle mě docela štve, že to nerozvedl víc, protože dalších 100 stran jsem se spíš nudila. A vím přesně, že od strany 289 jsem se začala bavit. Jenže když má kniha 345 stran, není to úplně ono. Vzhledem k tomu, že je to první díl série, budu prostě mírná a budu doufat, že to v dalších dílech bude lepší. Nemám vlastně k žádné postavě žádný vztah, nebyl prostor na emoce. Ani na to, někoho nesnášet.
Co naopak musím zmínit tak to, jak se nás Andy snažil nasměrovat na zdravotního zřízence. A ve finále jsou nějak vinni všichni.(tohle slovo jsem si musela najít, jestli ho píšu správně). Skvěle to sehrál primář. Jen tam manželka byla vážně trochu jednodušší, ikdyž velmi chápavá. Někdo má rád v posteli pomůcky, sado maso, a náš doktor prostě výměnu krve…Už jen, kdyby mi můj drahý řekl, že to bere v nemocnici…Tolik toho přece vzít nemůže, když se při odběrech bere 450ml, takže by jich potřeboval aspoň 11. A to chlapi mají krve víc, jak ženy. Jen taková moje dedukce ohledně ženušky…
Ptala jsem se taky muže, proč ta Hannah musela mít Aspergera. Prý je to s tímto typem nemoci běžné, že se specializují na některé obory, a prostě jsou chytří, důslední, přímí…Další spoiler jo (komisařka v seriálu Most - dánsko švédský, ne ten ostravský) je taková naše Hannah.

Vzato z_te_lepsi_stranky to nebylo špatné čtení, bavila mě potravinová banka, i o krvi jsem se něco přiučila a doktor mě vyloženě bavil tou svou povýšeností a arogancí. Jak si s námi Matty hrál až do konce, kdy jsem prostě stejně byla tak na vážkách, jestli on nebo doktor.
Dávám si temnou hru do knihovny, což znamená, že v sérii budu pokračovat.

20.08.2022

Já jsem byla překvapená. Hlavně, co jsem tu četla posledních asi třicet komentářů - recenze hodnotí příběh, který je napsaný. Pokud jste něco čekali nebo si mysleli, pak je to vaše past a tu knihu to poškozuje. Nikdy, nikdy a nikdy od knihy nic nečekejte a prostě si ji přečtěte a hodnoťte to, co je napsáno. V opačném případě je tu dost prostoru pro váš vlastní příběh a knihu.
Za mě jako plus manželce, protože asi těžko by jen tak někdo nevěřil tomu, co si přijde nějaký člověk - i když stejný, vykládat. Přitom ona ví, že ten on je v práci. Na to, jak to všechno dopadlo, to bylo hustý. Měla jsem u toho místy stavy typu no jako určitě, tohle se jako stát muže...ale ve finále jako celek mi to příjde zdařilé, napínavé.

Tak kde začít? Bylo to nádherné? Bylo to přesně takové, jaké to mělo být. Miluju tuhle kombinaci přítomnosti a minulosti. A i když u detektivek ráda pro sebe hádám, kdo je vrah, tak tady to není důležité. Prostě se necháte unášet tím, co Natasha chce, aby bylo v té dané kapitole odhaleno. A důležitá věc...Každý hlavní hrdinka je prostě TA žena. Silná, statečná, ochotná se i rozkrájet pro život rodiny, dětí...Miluju všechny její hrdinky Čistá platonická láska k vymyšlené hrdince. Takhle moc mě její knihy zasáhly. Jsem jediná? Kdo další propadl kouzlu a stylu N. Lesterové? Nejsem sama, jen z těchto recenzí určitě ne. Všechny tři knihy jsem si půjčila. Ale vím, že je chci mít doma, chci je vlastnit a chci dát vidět a vědět, jsem tyto skvosty četla.