Kudlanka03 komentáře u knih

Michaela Klevisová a moje první setkání s její tvorbou.
Vraní oko. Proč se kniha jmenuje zrovna takto se ale paradoxně dozvídáme až v druhé půlce.
Je tu opravdu hodně postav. Eva a její okruh lidí, Vilém, Alan, Marta, Šárka, a už to jede, jedno jméno nabaluje tisíc dalších a člověk se orientuje jen těžko, prostě čtete s tím, že se to časem usadí. Usadí se to jako ptáci v mokřadech, které Alan buduje. Je to vášnivý ornitolog a proto jsme svědky sledu událostí, které nás zavedou až do dětství některých účastníků této detektivky.
Musím se přiznat, že jsem se trošku ztrácela. Na styl jsem si chvíli zvykala a nenašla jsem tam hlubší význam, takový ten přesah, který čtete mezi řádky.
Bylo to za mě napsané dobře, všeho akorát, jen...Jen to bylo nudné. Nezáživné, ponuré a úplný opak toho, jak vypadá obálka. Světlé momenty pro mě byly úryvky z blogu Marty. Psala o bylinkách a proto se k ní Šárka přidala. A proto se na začátku stalo, co se stalo.
Držitelka ocenění Nejlepší česká detektivka. To je třeba i Jiří Březina a určitě to bude i Tereza Bartošová, ale u Vodníka jsem se aspoň bála, byla jsem na něčí straně. Ale taky byly charaktery vykresleny tak povrchně, že jsem tak nějak jen sledovala, co se děje bez jakékoliv sympatizace s jakoukoliv postavou.
Ale určitě bych se vydala na to místo. Miluju ptáky, dudka chocholatého jsem taky jednou viděla. A třeba bukač? Toho jsem bohužel ještě nikdy neviděla. Třeba to ale ještě doženu.

1 21.04.2023

Andy Maslen a druhý díl s názvem Temné dědictví. Jak už název odpovídá, dědictví ve více rovinách tu bude mít svá zastoupení. Taky se opět setkáváme s Henrym, Samem jeho synem, ten tu dostane více prostoru a s Hannah, Jools... Tento díl je obsáhlejší, než Temná hra. Je už více promyšlený, cítím to z toho příběhu. Jenže... Teď to přijde. Je to všechno, jen ne temný. Vlastně to není nic. Je to natažený, jak legíny na Věstonický Venuši. Je to táhlý, je to tvrdý, jakoby nevymazlený. Studený a tak nějak odproštěný od emocí. Ano, přiznám se, měla jsem jistá očekávání a to knize moc nepomohlo. Z té lepší stránky je ale dobré říct, komu bych ho doporučila. Asi těm, kdo mají rádi rozvinutější příběhy, ale nepotřebují k tomu litry krve, do nejmenších podrobností vylíčený vnitřek břicha a mozku.. Tak se necháme překvapit, co třetí díl. Co vy a Andy Maslen? Už jste četli Temnou hru? A dáte šanci dílu druhému?

3 20.04.2023

Tento milostný únik nás přivádí do života Carrie, učitelky dramatiky. Všechno se zamotá ve chvíli, kdy se tak nějak cvrnkne do čela aha, asi mě požádá můj Alan o ruku, takže bych asi měla vyřešit, jak to udělat. Jak se nechat rozvést. Námět skvělý. Ale známe to už z mnoha komedií. Kdy zkrátka něco takového neřešíte, dokud vám fakt neteče do bot. A to naší Carrie teď teče. A tak se sebere a mizí do Francie, kde se potkává se svým mužem. No a co by to bylo za návrat, kdyby se neřešila minulost, nechala se dít přítomnost a tak se nějak nezačala psát i budoucnost.
Pokud máte před sebou sami nějaké životní rozhodování, jedete na dovolenou nebo jen sedíte schoulené při PMS do deky, cucáte čaj, pak si k tomu dejte tohle. Příjemně vás to pohladí na duši na tělě na srdci a pak už jen stačí vstát a začít žít i ten svůj život. Co třeba na Riviéře?
Moje první setkání s Jules Wake a taky s Julii Caplin a asi si dám časem další.

15.04.2023

Píše se rok 1942 a stává se něco, co doposud Věrka nechápe. Prostě čeká. Na matracích, s ostatními. Ráno je už posílají do transportu. Stojí na plzeňském nádraží. Teta jim ještě nastrkala různé drobnosti a jídlo. To se bude hodit. Kdoví, co bude, kdo ví, kde a kdoví, proč?
Jaké to asi je, když máte domov a prostě pak si tam nakráčí nějaký cizí člověk a má ohodnotit, jestli ten byt není pro vaši rodinu, kvůli vašemu původu moc velký. No. Byl. Věrka si necelý rok píše deník. O běžných věcech. Už i o klucích. Ale když se děje tohle všechno, má o svůj krásný deníček strach. A tak si ho schová. A díky tomuto kroku můžeme dnes jen tajit dech nad tím, co se tenkát dělo, dít mohlo a co se snad všechno ani nestalo.
Jana Poncarová už v mé knihovně zabírá hodně místa. Proto mi tato další sonda do života a pohled do osudů celé židovské Plzně za doby vlády Hitlera je nejen fascinující, ale taky hrozně skličující. Hrozně drsná, nepochopitelná, neuchopitelná a taky zbytečná. Zbytečná ve všech svých ztrátách, bolesti, utrpení, prolitých slzách i bezesných nocích. My žijeme teď, abychom jejich příběh stále vyprávěli a aby se na to nikdy, nikdy ale nikdy nezapomělo.
Oproti ostatním knihám Jany Poncarové je tu vidět jiný styl. Aby to z mého pohledu bylo co nejvěrnější, nešli spolu s Jiřím Sankotem do nějaké beletrie. Je to prostý (stylem, ne obsahem) informační styl, ve kterém mi zpočátku chybělo nějaké hlubší poselství, ale není to vymyšlený román. Jsou tu fotografie deníku, fotografie přímo lidí v šicích, směr osud, který si nevybrali. Který nechtěli a který netušili.
Kniha pro mě byla moc těžká, protože tohle téma...Obecně téma války za Hitlera se to ve mně svírá, a naopak se mi i otevírá i kudla v kapse. Ale teď se mi to mluví. Doma, v teple.
Děkuji, že se na tohle nezapomene.

5 15.04.2023

Klekánice je další knihou (měla být první) s vyšetřovatelem Vyskočilem a Richterem.
Máme tu rodinu doktorů a máme tu i vedlejší postavy. Některé nás mají svést ze stopy a jiné zase můžou vesele chodit po městě a nikdo je nepodezřívá.
No a to je tak všechno pěkné. Od teď už to bude jen hrozné. Včera to byla Lucinka ze Zahrady a dneska Adrianka. Nějak se teď sešly dva příběhy o malých holčičkách. A na začátku bylo řečeno a taky si to myslím, že z velké části se dějí věci zkratka u rodinného stolu. Za vším hledej rodinu.
No a tak se dostáváme k pátrání, kdo mohl Adrianku sebrat a co jí mohl/a udělat.
Nechybí záhadná babka, taky s těžkým životem, nechybí kosti, nechybí zmínka o soukromém životě obou vyšetřovatelů.
Ač jsem si to myslela od začátku (prostě nevím, většinou se zkratka trefím, není to záměr) správně, kdo/co to má na svědomí, styl, jakým nám vlastně celou dobu byly podány informace se teď ukáže na konci celá pravda. A výjimečně mi nevadilo, že to bylo až fakt na konci.

2 22.03.2023

Tenká knížečka, ale má co nabídnout. Je to sonda do duše nejen jedenáctileté Fífy.
Máme tu několik jmen, několik osudů. Vešlo se sem to, jaký je tatínek Josefíny, jaká je maminka. Proč tak potřebuje otevřít šuplík v pokojíčku a jak je to těžký, když je někomu 11.
Jen bych místy uvítala místo nějakého duchaplného nadpisu kapitoly třeba nadpis Hana a pak duchaplný nadpis. V tomto jsem se ztrácela. Číst to teď znova, bylo by to super ale napoprvé to není asi úplně přehledné.
Dopořídím si dřívější knihy od Kateřiny, protože styl psaní i to jak nenásilně nás bere do hlavy toho a tamté je zkrátka můj šálek kávy.
A nejvíc bylo shrnutí o koprovce. Je to hrana. Buď ji milujete nebo nesnášíte. Nic mezi.
Klidně bych se přimluvila za druhý díl :)

4 19.03.2023

Setkáváme se tu s novou vyšetřovatelskou dvojicí.
Mia a Holger. Oba propadlí do svých problémů, do svých strachů a do svých závislostí. Buď nám to má připadat povědomé nebo naopak odrazující.
Několik zdánlivě nesouvisejících příběhů, které prostě v jeden moment zapadnou, jak dobře poskládané puzzle.
Osobně jsem velmi zvědavá, proč si Samuel (autor) vybral pro více knih společný jmenovatel vražd a sice nějaký druh fanatismu. Náboženský, okultní a další. Prostě se nejen v této knize setkáme s někým, kdo není zcela při smyslech.
To, jak Mia zachází se svým životem mi přišlo trošku zvláštní, ale protože jsem jako první četla Vlka, což je jakoby předskokan V lese visí anděl, dává to najednou větší smysl a hlubší perspektivu.
Jak to dopadne s pastorem a proč toho kluka nesnáším a zároveň obdivuju a proč nemám ráda pečovatelské domy a jejich zaměstnance se taky dozvíte, pokud knihu dočtete. A že ji dočtete, tak za to vám ručím, protože tohle přece dohromady musí něco znamenat.
Tak co? Pořád si myslíte, že další díly nepotřebujete? :)

9 13.02.2023

První kniha Jiřího Březiny. Jak dlouho vás tento autor (navíc sexy, tohle přece nejde přehlídnout, ne?) míjel? Mě slušně dlouho. Do loňského roku. Dostala jsem se napřed jak jinak k poslednímu dílu s Tomášem Volfem v Nalezení. A teď se konečně dostávám k prvnímu dílu a to Polednice.
Moc velká spojitost mezi onou Erbenovou polednicí nebude, spíš jde výmysl přezdívky vraha, který zkrátka škrtí mladé holky.
Na začátek slušný. Jenže pak se tam objeví další příběh. Zpočátku si říkám, co to tam zas dělá, jen se nás snaží svést z cesty. Aby jsme si vy i já mysleli, že je to nějak důležité.
Každopádně první díl a Tomáš Volf nastupuje na nové místo. I s Evou Černou. Klasická a dobře zapamatovatelná jména. Nechápu jak, ale styl vybírání jmen, potažmo příjmení je prostě geniální. Každou obět podle jména znám. Monika Bednářová atd atd. V posledním díle jsem byla úplně mimo z jisté Šindelářové. Moje rodné příjmení. Takže zásah, loď potopena.
O naší ústřední postavě coby vyšetřovateli Tomášovi toho víme po prvním dílu celkem dost. Kouří. Bod dolů. Furt pije kafe. Bod nahoru. Poslouchá metal, místy hodně heavy. Bod nahoru by mu dalo moje patnáctileté já. A líbí se mu blondýny. To hodnotit nebudu, jsem bruneta :D
Ke knize samotné bych řekla, že příběh je velmi originální, promyšlený. Na první knihu prostě krása. Děj rozdělený do dnů, tím pádem se neztratíte v tom, kde jste a co se děje.
Nepříjemných pocitů si tu užijete nejednou a to z této knihy dělá knihu nutnou k přečtení.
Některé věci by sice chtěly dopilovat, co se popisů týče, protože nejsem moc moudrá z různých popisů faktů a třeba to, jak kdo vypadá nebo jak je kdo velký nebo při některých pasážích, kdy sama ženská, ač znalkyně aikida se sama pouští do akce volavka...Posuďte ale sami. Další díly čekají…

7 12.02.2023

První vydaná kniha vycházející hvězdy v oblasti thrillerů. Asi takto bych začala.
Knihu jsem otevřela a zavřela až po tom, co jsem ji celou přečetla. Protože tento žánr je můj, byla jsem prostě natěšená.
Vždyť už jen ta báseň na začátku. Budu potěšená, pokud budou další díly inspirované dalšími básněmi a v knihovně budu mít vedle Vodníka i další kousky ze sbírky Kytice.
Ale k samotnému příběhu. Je tu plno postav. Ale to ničemu nevadí. Čtete a čtete a najednou jste tam. Stojíte u náhonu v Pasekách, přijeli jste tam autobusem a máte pocit, že tu jste prakticky doma. Popisné části, kterým se zkrátka žádná kniha nevyhne jsou formovány decentně. Všeho je akorát a čeho je víc, tak dialogů a to já můžu. Mám pocit, že s dialogy se děj posouvá na úrovni kapitol a ne stránek.
Hlavními postavami bych nazvala vyšetřovatelské duo Tomáš a Honza. Celý je to zamotaný. Honza chodil s Emou, ta je kamarádka Zuzky, manželky Tomáše, mají Lucinku. Tak. Taky Ema má kamarádku. Naďu. Obě pracují v nemocnici.
Je tu zkrátka nespočet mini příběhů, což vyžaduje přípravu, případně o to víc smekám, pokud to bylo psané bez přípravy.
Oba kluci, chlapi, jsou mi sympatičtí. Každý má to svoje, jsou dobrá dvojka.
Pak je tu rodina – bráchové a něco okolo mlýna. Kolem mlýna vždycky bývá voda.
No a kde jinde se to celý rozsekne, než na vesnický kalbě? Když se objeví mrtvola, začne to nabírat slušný obrátky.
Dostali jsme krásně napsaný thriller, postavy nám byly představeny, měly svoje minulosti i jsme si je mohli k někomu připodobnit.
Já můžu jen doporučit. Byla jsem opravdu hrozně napnutá, musela jsem prostě dočíst ještě ten den, kdy jsem ji otevřela.
Pokud jste si dali letos knižní předsevzetí, že budete podporovat více české autory a autorky, pak tenhle Vodník musí hlídat doma i vaše hrnečky.

12 12.02.2023

Když se ocitnete na jiném místě, vyvolá to plno emocí. O vysloveně bouři emocí a vír myšlenek se tentokrát postarala Kateřina Karolová s další knihou, v pořadí čtvrtou.
Knihu jsem měla možnost číst ještě před vydáním reading copy. Takže příběh byl ještě doslova v kolíbce. Hrozně oceňuju, že byly názory brány jako možnost pro úpravu k lepšímu cíli. O to víc mám potom pocit, že ty naše komentáře opravdu k něčemu jsou.
Ale k příběhu Moniky a Olivera. Já jsem předchozí knihy nečetla, tohle byla moje seznamovací akce se stylem psaní i výstavby zápletky.
V hlavní postavě jsem se prostě našla. Nemá potřebu vyčuhovat, je tichá, dělá si svoje a moc přátel nemá, spíš tedy žádné.
A pak potká Olivera. A ten není o nic moc jiný, než Monika.
Když spolu tráví nějaké tři měsíce, rozhodne se, že je na čase se s Oliverem vydat i dál, než na Karlův most. A tak zamluví pokoj v roztomilém penzionu v Luhačovicích. (Tady jen moje soukromá poznámka – taky by se asi na začátek dalo najít něco blíž, Moniko :D).
Pořídí si potřebné vybavení, protože kola nesmí chybět.
No a nebudu vás napínat, na vyjížďce se začnou dít divné věci. A tady je po dlouhé době krásná sonda do Moničiny hlavy. Co se jí tam honí si nemusíme domýšlet. Autorka nám to ráda prozrazuje, to je ale celé. Nic nebude dávat smysl, je to celé na hraně šílenství. Co se to děje? Tohle si budete říkat až do konce.
Klidně bych uvítala i druhý díl, protože myslím, že Monika je hodně silný materiál a námětů na druhý díl bych i já sama měla několik.
Oliver? Chcete o něm něco vědět? Mě přijde zkrátka mimo. Takovej ňouma, ani si ho neumím představit nebo k někomu přirovnat. Mám ho jakoby v mlze….
Pokud jste dlouho nebyli z knihy úplně mimo, tohle bude pro vás to pravé. Neodradí vás tlustá bichle, ale hlavu vám to zamotá dokonale. A teď mě omluvte, jdu si pořídit Odbočku v lesích.

7 12.02.2023

První díl z celkově šesti.
Poprvé se potkáváme s Agathou Raisinovou, majitelkou PR firmy. Je vykreslená jako menší kulatá dáma s mikádem, je tvrdá, umí novináře ukonejšit i vydírat zároveň.
Jenže se věci mění. Agatha se ocitá v Carsely. Je to poklidné místo, kde je kostel, reverend, reverendova žena, řeznictví, hospůdka u Zuřivého lva. Je tu protivná sousedka a další.
Jemná a úsměvná zápletka, kdy Agatha podvádí a do soutěže donese koupený koláč (v originálu quiche – a tak se o něm celou dobu píše), který ale způsobí velmi rozsáhlé problémy.
Agatha si to celé nenechá líbit, začne na vlastní triko (halenku) pátrat co kdy kde kdo a jak.
Mezitím si začíná zvykat na místo, na lidi, stane se součástí Dámského spolku a prostě život plyne. Ke konci knihy se konečně objeví i záhadný James Lacey. Ten se tu zatím jen mihne, ale v dalších dílech dostane více prostoru. Je to oddechovka, velmi milá oddechovka a tento díl se nedá moc sehnat, taky jsem za něj dala na antikvariátu 400 kč. Takže mě to asi hodně bavilo.

3 17.01.2023

Hned na úvod bych chtěla zmínit, že bych změnila název. Tam se přece nejedná o žádnou lásku. Z dřívějších dílů má slušně našlápnuto Max, ale pak se tam od země tulipánů a dřeváků přimotává nejbohatší a nejpohlednější týpek všech dob? Jako kontrast k Maxovi určitě skvělý.
Jak jsem všechny díly dala za jedno odpoledne, protože jsem prostě chtěla vědět a mít do přečtené, tady jsem to u posledního dílu odkládala a odkládala.
Co mě iritovalo nejvíc? Ty přebytečná přirovnání. V každé větě je něco jako Čuměl na to, jak tele na nový vrata. Takže obsah knihy by se dal zredukovat na půlku a moje pozornost by byla o něco preciznější.
Tento díl je pro mě velké zklamání, protože přečíst si poslední tři strany, vím všechno, jako po dočtení celé knihy.
Neříkám ale, že jsem se nezasmála. Jedna pasáž byla tam našlapaná, že jsem začala a po dokončení stránky jsem brečela smíchy.
Sbírku mám tedy úplnou a za další rok při zimních večerech si přečtu všechny knihy hned po sobě. Třeba to můj názor zmírní :)

6 17.01.2023

Samotářky Barbory Šťastné jsou mým letošním objevem spolu s Janou Poncarovou a Jiřím Březinou.
Čeští autoři mají co říct a říct to chtějí. Například Barbora nám tímto příběhem chtěla (soudím podle sebe, je to moje recenze, viď) sdělit, že ženy jsou tak houževnaté a ve finále, za každého režimu a doby dělají ve finále jen to nejlepší pro své děti.
Věra, současnice, její maminka Amálie dcera Ludmily a babička Věrky. Ať to máme alespoň pro teď jasné.
Jasné totiž od tohoto okamžiku nebude nic. Co se stalo v každé době má jasný následek pro další generaci. Ale pokud je v tom ještě místní nemocná ženská, je děsivé všechno.
Proč si ty rodiče a další rodiče v jiné generaci nechávají věci pro sebe? Stále to nechápu. Proč, třeba v 15 si Ludmila neposadila Amálku a neřekla jí, co a jak a proč se rozhodla nevycházet z domu? Nikdy? Proč si Amálka nevzala stranou Věrku a neudělala to samé? Když to šlo? Proč ze staré Škrlandové udělali pomluvy a nevědomost obecní postrach?
Moc otázek, že?
Osobně se mi líbí postava Amálčina tatínka
Tento příběh mě hrozně zasáhl. Protože tajemství v rodinách….Však to znáte sami. Ale díky Věřině hledání odpovědí se nakonec dozvídáme všechno, co chceme vědět nebo jsme vědět potřebovaly.
Tuto knihu doporučuju, vyvolá to hromadu emocí. A to se od knihy přece chce :)
Musela jsem jet stránku za stránkou.

9 17.01.2023

Lin Rina a pokračování Kronik prachu. I když o pokračování se asi mluvit nedá. Že to autorka pojala jako vyšetřovací zprávu mi nesedlo a už vůbec ne styl stránek. Jakoby staré stránky a ještě nadbytečné poznámky? Jestli to mělo působit vtipně, tak na mě to nepůsobilo vtipně vůbec.
Příběh potenciál měl. Ale využitý nebyl. Elisa se pořád točí kolem Jamieho a když už nevím co dál, šoupneme tam romantickou vsuvku o nápadníkovi.
Roztomilá část mi přišla ke konci se závětí a knihami. Konec, kdy se všichni dají dohromady, ten tomu nasadil korunu. Tohle zřejmě nebude kniha do TOPky, ale zase jsem ráda, že jsem si ji přečetla.

6 17.01.2023

První kniha Lenky Parýzkové a hned taková pecka. Padla mi do oka obálka s okem. Česká autorka. Jdu do toho, řekla jsem si. A byla to trefa. O čem, že to je? A budem potřebovat deštníky?
Paní Kvapilová to nemá lehké. Ikdyž tato část není moc rozvedená – ona – se rozvádí. A má dceru. Ale vlastně nemá nikoho. Je sama. Ale v hlavě je to jako na nádraží. Proč? Proč se jí tohle děje?
Psychické problémy jsou stále tabu. Jsou neuchopitelné, tudíž nepochopitelné. Lenka se dostává do léčebny. Myslí si, že jí tu pomohou. Dr. Brabec evidentně za tu dobu nic moc nezmohl (doktor nebo terapeut nikdy nic nezmůže, je to jen průvodce po místě, kde nikdy nebyl, tak jaká je úspěšnost) a tak pokračuje do zařízení, do léčebny...
Nespavost, ztráta dcery, rozvod...Kombinace, která asi nezapříčiní tanec na louce mezi kopretinami.
Léčebna má svůj řád. Tak se Lenka snaží začlenit. Některé osudy mimo Lenky jsou tíživé, doopravdické. Třeba Šárka, Andrea nebo Ivanka. Přijdou a odejdou. Lenka zůstává. Její pokroky nebo pobyt obecně mi krásně korespondoval s její kreativní činností. Zlom nastane u paní Rudové.
Ač je toto téma těžké, já to brala stránku po stránce a byla jsem na konci. Prostě se pořád ptáte proč. Celé to ale okořenil Michal a Miloš. Gambleři. A přijde i humor. Místy jsem jí přála, aby už prozřela, aby se něco změnilo, ale deprese nejsou na lusknutí prstu tu a na lusknutí pryč. V tom to je právě.
Byla jsem z toho ze začátku sklíčená. Pocit diskomfortu, sterilního prostředí, cizí lidi...Jako bych tam nastoupila taky.
Velmi povedeně napsané ve smyslu hodně přímé řeči a moc se mi líbily i nitené sondy, tak hluboko, kam se dá jít ve své vlastní mysli. Mozek je ohraničen lebkou, mysl je však nekonečná.
Na jedné stránce to pak ale záhadně zmizne. Tohle jsem pak moc nepochopila, jakoby se přepla styl psaní, jakoby se celkově něco změnilo. Cítila jsem se ochuzená o myšlenkové pochody, ty ozdravné procesy.
Krásně je tu ukázané, že matky jsou především ženy. Jsou to lidi. Jsou hrozně důležité pro děti, ale i pro sebe. Jenže kde dát tu hranici. Na začátek a přijít o sebe nebo na konec a tím pádem ovlivnit vnímání dalšího člověka?
Celým generacím chybí to základní. Chybí jim láska. Taková ta milá, tichá a přesto výmluvná. To obejmutí jen tak, ve středu. V pondělí nebo v pátek. Ráno nebo večer. A v tomto bodě si pak děti začínají všímat i sebe. Rozvíjet úctu sám k sobě skrze lásku rodičů. V tomhle mě ta Lenčina matka vyloženě s.ala. Ale zase nevíme, že. Takže těžko soudit.

8 17.01.2023

Není okamžik, kdy by si nebyla jistá, že jde po ní. Prostě to ví. Ale kdo, ale proč? Snad Phil? Nebo ten, co ji pozoruje? Kdo má problém s někým tak obyčejným, jako je Kate? Přesto má. Může to souviset s minulostí? Něco S Gemmou,May nebo Beth? Nebo něco s rodiči? Proč se Phil chová tak divně a proč po něm jde policie?
Moc otázek, že? Jestli jsem vám tím zamotala hlavu, pak si nepřejte vidět, co s váma udělá Alex Lake. Bude vás vodit po všemožných cestičkách, bude vám podsouvat to, co chce, aby jste si mysleli. No a pak bum. Jste mimo.
A jako třešnička – Alex Lake je neznámý autor nebo autorka. Asi jen málo lidí ví, kdo to je. Hustý, co?
Nezapírám, že bych víc přidala akce na začátku, než na konci, ale zrovna tohle sedlo. Že jsem odpovědi dostala ve chvíli, kdy jsem už po nich fakt toužila.

3 17.01.2023

Je to pět minut, co jsem to dočetla. Je asi blbý psát v recenzi, že nemám slov, viď. Ale já je fakt nemám. Tak propletený, promyšlený a náročný kousek jsem četla naposledy vloni.
O co jde se dočtete v anotaci. Nebudu tím nastavovat recenzi. Moje dojmy jsou velmi silné. Jsou to směsice vzteku z konce, nervozity (kvůli obětem), bušící srdce z těch, co to všechno páchali a z příběhů, který si nesl každý, kdo v příběhu vystupoval. Tady není žádný potenciál, který nebyl nevyužit. Jde o krutost, zvrácenost, brutalitu, bezcitnost, vulgárnost, mrazivost, plíživost nejistoty, zvířeckosti a zvrhlosti ve všech jejích podobách. Všechno do puntíku zapadlo, všechno se objevilo. Jen proboha, to jméno….Vic a Vadim...Fakt jsem z toho jména byla prostě nesvá. Jakoby špatně napsaný Radim. Já vím, v autorově světe a jazyce je to běžné, normální jméno, ale mě Vadim hrozně vadil.
To je tak všechno, co bych knize vytkla. Ano, byla brutální, byla nechutná, ale ne tak tím, co se dělo obětem (jasně, i tak jo), ale tím, jaký strach, jaký plíživý strach se linul z každé stránky. Tak moc jsem si přála konec a když se nakonec dostavil, byla jsem tak nasraná, jak dlouho ne.
V jiném komentáři jsem si přečetla, že pak bych si měla přečíst Černou smrt, že budu pak vědět proč, tak asi jo.
Dejte si tohle, dejte si Nedokončený rukopis, ať se chvíli bojíte, chvíli nedýcháte a chvíli jen tak sedíte a čumíte do zdi.

6 17.01.2023

(SPOILER) Kniha je o ženě Libby, která v sobě nese plno smutných věcí. Práce stojí za pendrek, manžel už brzy nebude manžel a do toho ty zdravotní problémy. Zdá se, že na posranýho i záchod spadne.
Jenže prý po každé noci přijde ráno. A tak se naše Libby dává dohromady napřed v Chicagu, potom si odjede k moři a tam se to začne dít. Ten život. To krásné a jednoduché žití.
Příběh plyne, není třeba přeskakovat.
Jen tento typ románu mi přijde nevytěžený. Na posledních třech stranách se pak dozvíme všechno najednou.
Libby mě popravdě sere už od začátku. Jak je na Toma tak hnusná.
Zato Silo, jak mu ve zkratce říkám mi sedl hned
Prostě milé čtení, které není špatné na jeden dva večery nebo na cestu na dovolenou.
Sice autorce nežeru ani slovo o tom jak to s tímto typem rakoviny bývá, ale budiž. Kniha snese všechno

2 01.12.2022

Moje první setkání s Timem a jeho tvorbou. Právě jsem zjistila, že má dalších 11 knih. To je do budoucna moc moc čtení. Jsem na rozpacích, jestli si tohoto autora pustit do knihovny. Zabere dost místa.
Ke knize jsem se dostala v rámci knižní štafety a přečteno jsem měla za dva dny. V tom nebyl problém. Spíš v tom, že s mírným odstupem mi vlastně dochází, že moje pocity po přečtení vyprchaly nějak brzy. Tim se nás snaží rozptylovat hned několika směry. Tak třeba už jen tou ženou. Potom tím, kdo píše o té ženě. Potom samotným vyšetřovatelem, kdy máme pochybovat nebo věřit tomu, že je snad blázen?
Konec mě dostal, o tom nediskutuju. Jen bych potřebovala vědět, zda jsou další knihy podobného typu. Více linek a rozuzlení naprosto nečekané, dramatické, táhnoucí se na 10 stran. V rozhodování však pomůže styl psaní, tedy v přítomnosti, klasicky ichformou. Žádné patosy. Když něco začne, tak to dodělá. Dal si práci s lidmi navíc. To oceňuju.
Třeba mi další kniha přijde odněkud sama. Případně se zeptám v knihovně.
Poslední dobou to tak dělám. Půjčím, přečtu a když mě dostane, koupím si ji.
Co vy a plodní autoři? Jste k nim skeptičtí, nebo vás naopak motivují k tomu, že stále mají cí říct?

3 29.11.2022

(SPOILER) Začínáme tou, po které kniha nese jméno. Já jsem s tím, že Nesbo píše povídky, přišla do kontaktu až teď. Jdeme na ně.
Krysí ostrov je nejdelší ze všech povídek. Proto je možná prozíravě na začátku :D
Příběh o neopětované lásce, následcích a ironii osudu.
Špatná rozhodnutí nás vedou po cestách, které ale zpátky vedou vždycky jen k naší podstatě. K tomu, na čem nám nejvíce záleží pak často neseme někde v hloubi, nahlas ale neřekneme nic a skutky? Ty mluví většinou v pravý opak. Ironie. To bych řekla, že je hlavní slovo pro tuto povídku. Asi nejvíc smutná mi vlastně příjde.
Skartovačka
Další verze na to, co by mohlo být. Jak vlastně zacházet se všemi vymoženostmi, na které lidstvo přijde. Věda je v tomto opravdu rychlá. Jaké by to asi bylo, nestárnout? Okolnostmi se dostává k odpovědi na tuto otázku. Výzkum plyne, ale někdy pracujete s okolím, kdy něco vědět, je vlastně životu nebezpečné. Svět je v tuto dobu tak daleko, že myšlenky se dají i posmrtně získat. Povídka s prvky luxusního thrilleru, která je napěchovaná akcí. Když něco ale víte, a víte, že by to bylo použito k hrozným věcem, radši to vědět nechcete. Nebo ano? Jak dopadne tato povídka si přečtěte, stojí to za to.
Cikády
Povídka sci-fi námět. Jde tu o lásku. I ve světě sci-fi. Když se něco má stát, stane se to, bez ohledu na dimenzi. Je to začarovaný kruh, kdy jediná cesta je zůstat na živu, ale jen v určitý úsek. Nemůžu prozradit víc, připravila bych vás o to, o čem v této povídce jde. První vau se mi začalo objevovat už na skládce, ale vy si to musíte přečíst.
Sérum
Krásná propletená povídka, kdy jsem nestačila zírat, co všechno vám může život připravit. A ať jsou rodiče jakkoliv nápomocní, stejně, pokud jste tragéd, jste tragéd. Promyšlená zápletka, konec naprosto vynikající, strhující. On ten syn mi byl nesympatický už na začátku, tak třeba budete se mnou s koncem spokojeni :)
Černý jezdec
Tohle jsem od začátku viděla jako film. Jste nájemný vrah. Ale ten druhý taky. A mezi vámi se odehrává něco jako šachová partie. Naprosto skvěle popsaná, napjatá jsem byla od začátku do konce. Bohužel někdy je třeba obětovat dámu. A na to, jak to někdy bývá vás šach mat může potkat naprosto nečekaně. Tohle si prostě musíte dát!! Prozradit nemůžu nic.

5 29.11.2022