Carlita.cte komentáře u knih

Tyhle náhody mám ráda. Zkrátka to, jakým způsobem si vás určitá kniha najde. V tomhle případě je to kniha vyřazená z fondu knihovny. Jméno autorky mi vyvolalo dávné vzpomínky na film Strach a chvění, tak jsem si řekla, že to nebude špatné...
.
A hleďme, ono to bylo vynikající. Příběh autorky o jejím pobytu v Japonsku je jakousi druhou stranou Strachu a chvění - stranou osobní, vztahovou, milostnou. Autorka zde otevřeně s cynismem a vysokým literárním umem líčí vztah a později zasnoubení s Japoncem. A k tomu spoustu drobných i větších zážitků z japonské kultury. Nečekejte však nějaké "turistické" hodnocení a kulturní odlišnosti. Amélie N. v Japonsku žila jako dítě a později dospívala v jiných asijských zemích. Její "pokročilý" vhled do japonské kultury společně s literárním nadáním dělá knihu opravdu zajímavou a také vtipnou. Další knihy od autorky už mám v merku, protože tohle bylo velmi příjemné překvapení. Povinnost pro všechny japonofily :D

6 15.12.2022

Také se vám zdá, že Emma Bovaryová a Anna Karenina neprávem trpí syndromem poběhlic, co to nemají v hlavě v pořádku? S tímto názorem se setkávám tak často, že mě rozcupování Edny Pontellierové - hlavní postavy knihy Probuzení - vůbec nepřekvapuje.
.
Tento román, který vyšel na sklonku 19. století, byl odmítán jako pohoršující a vulgární a znovuobjeven byl až v 60. letech. Nešťastná žena se probudí do svého pravého já. Odmítá být majetkem svého manžela a nechce se mu celý život podřizovat. Svoboda ducha jde ruku v ruce i se svobodou milostnou.
.
Je překvapující, že spousta čtenářů vůbec tyto hrdinky nechápe a označuje je za bezduché ženy, které nevědí, co chtějí. Zjednodušují jejich trápení, protože jim zřejmě nevadí jejich emancipovanost, ale jejich sexuální volnost? Nevím, jen je úsměvné, že se ještě dnes někdo dokáže takhle pohoršovat nad ženami, které jen chtějí jít svojí cestou.

3 15.12.2022

Tak nějak jsem to tušila z anotace... Nesedlo mi to vůbec a čtení se vleklo. Příběh o nadprůměrně inteligentní 13tileté holce, co zachraňuje mladistvou bezdomovkyni byl místy banální a naivní, místy emocionálně vyděračský, místy otravný a místy šroubovaný. Možná by se mi to mohlo líbit, kdybych byla teenager... Asi už jsem na to moc dospělá, cynická a realistická.

2 15.12.2022

Jako dítě jsem foglarovky nikdy nečetla a měla jsem pocit, že je to pro kluky a že mi to nic neřekne. Chatu v jezerní kotlině jsem poslouchala jako audioknihu a bylo to fajn. Zaplavila mě vlna vzpomínek na dětství, záchvat sentimentu, až nelibý a smutný. Není to žádná vysoká literatura, vždyť je to kniha pro mládež, přesto mě překvapilo, jaké emoce ve mně vyvolala a kolik lidí na ni s láskou vzpomíná.
.
To je na knize právě to krásné, je tak naivní až ve vás ožije i to vaše dětské naivní já. Byly tam okamžiky, které mě braly za srdce (slavnost rudého slunce, odvrácení se od kamaráda) a proto pominu spoustu té naivity a dětinskosti. Akorát ty popisy svalů a sportovních hochů mi přišly lehce úchylné :D

12 15.12.2022

Mám ráda ilustrace Renáty Fučíkové a po téhle knize jsem prahla dlouho. Řekla bych, že se hodí do každé knihovny, ať už pro dospělé nebo pro mládež, která se s tímto velikým dramatikem teprve seznamuje.
.
Hry jdou chronologicky a vždy jsou k nim uvedeny historické a kulturní souvislosti. Taky se mi moc líbilo, že je na úvod hra shrnuta do krátké myšlenky, která vystihuje jejího ducha (nebo naše novodobé smýšlení o ní).
.
Neznala jsem všechny hry, tak jsem je na sebe nechala působit a sama jsem byla zvědavá, která mě nejvíce zaujme. Vybrala bych Kupce benátského svojí civilností a napínavým dějem, a taky Macbetha pro sílu věštby. Avšak na opačném konci spektra je určitě Zkrocení zlé ženy, to mi nějak nesedlo.

2 15.12.2022

Vzpomínáte si ještě na ten film? Já už jen matně, vybavuji si jen frenetické vyťukávání na kalkulačce. Strach a chvění odkazující ke způsobu koření před císařem je knihou, kterou přečtete asi za dvě hodiny. A je fajn, stejně jako stejnojmenný film.
.
Četla jsem ji hned po Ani později, ani jinde od D. de Vigan a tak si říkám, že tohle je vlastně taky takový "kancelářský román" o mobbingu. Akorát je to veselejší, protože autorka dokázala svoje roční pracovní angažmá ve velké japonské firmě popsat sarkasticky, vtipně, ale zároveň realisticky.
.
Řekla bych, že je to spíše novela, neboť téma i jeho zpracování je nevelké. Přesto rozdíly mezi západem a japonským vidění světa autorka vylíčila tak svérázně a originálně, že jsem si čtení užila. Společně s knihou Ani Eva, ani Adam tvoří dokonalý pár.

3 15.12.2022

Třetí kniha od Delphine de Vigan. A tentokrát o mnoho lepší než No a já. Ve stručnosti je to román o bossingu. Uvěřitelný, mrazivý a takový trochu psycho.
.
Popis přecpaných ranních vlaků, úzkosti z pracovního prostředí, vyprázdněnost života. Nečetlo se to zrovna nejlíp, zvlášť pokud si nesete nějakou tu vzpomínku z vlastní pracovní minulosti.
.
Je to taky kniha, kde si s vámi autorka zahraje hru. Záleží na jaké konce více věříte. Osobně mi to dost sedlo, i když mi právě takové romány o zdrcující síle a šedi všednodennosti dávají nejvíce zabrat.

4 15.12.2022

Pojďme k jádru věci: tohle bylo nic moc. Celá kniha po mně sklouzla a ničím se nedotkla mé duše. Japonsko je tady pouze jakousi vypůjčenou kulisou, japonská mytologie násilně vroubovaná do nudného příběhu bez emocí, hlavní postava otravná a náladová. Rádoby poetika, která vlastně poetikou není.
.
Bylo to takové plytké, nemastné a neslané. Při čtení jsem vskutku necítila nic. Je to možná tím, že teď čtu Amélii Nothombovou, která umí Japonsko vystihnout realisticky, bez patosu a západního romantického přídechu.

3 15.12.2022

Také používáte výrazy jako "indián" a "eskymák" a nic vám na tom nepřijde divné? Možná byste si měli přečíst tuhle knihu o tom, co se dělo původním obyvatelům v kanadských internátních školách.
.
Není to lehké čtení, ale je to důležité čtení, které otevírá oči a prohlubuje lidský soucit a empatii. A navíc díky ní poznáte Kanadu trochu jiným způsobem.
.
Není to "jen" o internátních školách, týrání a zneužívání dětí. Je to i o smíření, odpuštění, ale také o kulturní apropriaci, o síle kořenů, vykročení ze začarovaného kruhu.
.
Stylisticky bych tady pár věcí vytkla, ale vzhledem k důležitosti námětu je to maličkost. Co mi ale vadilo, byla absence fotografií, přičemž se na ně v textu tolikrát odkazuje. Ano, vím, máme Google, ale bylo fajn to tam mít...

2 15.12.2022

Antikrista je čtení asi na hodinu a půl. Děj je prostý: jak se introvertní dívce změní svět potom, co si najde kamarádku, ze které se vyklube manipulativní bestie :) Musím říct, že to mělo spád, ironii a sarkasmus pro autorku tak typický (jakož i slovní ekvilibristiku). Určitě by se z toho dalo vytěžit víc, ale v tom je ta lehkost a svižnost. Vnímání pubertální Blanche bylo docela věrné teenagerskému tápání a hledání sama sebe. A Krista? Ano, i takoví manipulativní jedinci skutečně existují. A jestli myslíte, že ne, tak jen buďte rádi, že jste neměli tu čest…

2 15.12.2022

Myslím, že tahle kniha si vyřazení z knihovny fakt nezasloužila. Příběh v řeči nepřímé je totiž zajímavou knihou o jedné rodině z českého pohraničí odehrávající se v 50. a následujících letech.
.
Já vlastně nevím, jestli to byla autobiografie, ale tak nějak jsem z ní cítila tu opravdovost, dětské vjemy a zážitky, ryzí emoce a něčí skutečný život.
Není to nějak veselý příběh, ale ani ne úplně tragický – asi tak, jako život někdy sám. Příběh o vůdčí matce, rozdělených sourozencích, rozdvojených životech, nenaplněných studijních touhách, skřípajících vztazích. Bylo to autentické, normalizačně ponuré, skličující.

15.12.2022

U některých knih to prostě cítíte. To, že vám teď sice moc neříkají, ale jednou se k nim musíte ještě vrátit. Tak to bylo i s Kdo chytá v žitě. Četla jsem ji jako teenagerka a po letech jsem dostala hroznou chuť si ji přečíst znova. A ano, ocenila jsem ji až teď.
.
Je to vlastně úsměvný paradox: kniha o teenagerovi, kterou jako sám teenager moc nechápete, protože jste moc vážní a „intelektuální“, důvěřivě následujete společenská osidla a vůbec se vám zdá, že Holden Caulfield vede samé nezáživné plky. No a po letech (kdy už fakt teenager nejste) vám to vlastně přijde tak nějak fajn a řeknete si: ten Holden, to je ale borec. Kladu si otázku, proč a taky si odpovídám: je to sice rebel a vzdal už několik škol, ale je v něm svoboda, autentičnost a čisté srdce. Je v něm přesně to všechno, co je v mladém člověku plném ideálů, než přijde „dospělý“ život.

8 15.12.2022

Co mě vedlo k této knize? Byly to tři důvody: nevěděla jsem odpověď na ázetkvízovou otázku, kdo byl hrabě Chamaré, nikdy jsem nic nečetla od Jiráska a zatoužila jsem po krásném českém jazyce. Asi stárnu, ale mně se to líbilo. Je tam i pár nadčasových myšlenek, jako třeba tato: „Pravdu má Leibniz, že se člověku konečně sám rozum zhnusí a věda že se mu stane nudnou. Pak nastane fantastika a vše, co má půvab tajemného a zázračného.“ (Není to případ i naší doby? Lidé nevěří doktorům a psychologům a uchylují se k šarlatánům a ezomudrcům?)
.
Samozřejmě je důležité vnímat knihu prizmatem doby, ale to jí zase tak moc neubírá. Zatemněný duch hraběte Chamarého, který marně hledá poklad na hradě Potštejn (mimochodem moc hezké místo ve východních Čechách), popis prostého lidu i zámeckého prostředí, honba na emigranta, otázky národní i náboženské….
.
Nevím, jestli to Jirásek myslel úmyslně, ale jsou zde určité úsměvné paradoxy. Na pozadí knihy se velebí češství a prostý lid, ten je tady ale většinu času líčen jako pověrčivý, mstivý, pomlouvačný a závistivý. A když pak se naráží na útlak od cizáků, jsou v knize líčeny císařské patenty, které ale byly moudré a pokrokové, což je výslovně zdůrazněno u Tolerančního patentu.

1 15.12.2022

Vím, že v generaci našich rodičů ji má snad každý doma a mnoho lidí ji také vnímá jako já. Čekala jsem výborný historický román, ale tam je toho tolik navíc! Otázky o víře, pravdě, o lidském utrpení i radosti. Je v ní běh člověka jakož i lidstva, je v ní všechno o lidském pokolení. Waltari úchvatně přiblížil tak vzdálený egyptský svět, ale nejen to! V knize se jako paleta rozvine celý svět starověký. V textu se opakují krásné jazykové ornamenty, příběhy v příbězích, pohádky v pohádkách… (mimochodem úžasný překlad). Egypt je v podání Waltariho fascinující říší. Vždyť jak říká Gombrich: egyptská říše trvala ze všech říší nejdéle (dokonce déle než naše civilizace).
.
Sinuhet mi bude scházet, bylo v něm tolik dobroty, čistého srdce a upřímnosti. Společně s Quo vadis rozhodně nejlepší historický román, jaký jsem četla. Po jeho přečtení budou ostatní knihy „jako bzučení mouchy u mého ucha. Proč to mu tak je, to nemohu říci.“

15 15.12.2022

Nebylo to špatné, ale nebyla to ani žádná sláva... Co taky čekat od novelky, kterou si Capote evidentně nepřál vydat a skončila s jeho dalšími písemnosti na chodníku před jeho brooklynským bytem? Ale to by tu nesměli být správci pozůstalosti, kteří Letní plavbu museli vydat, aby nebylo lidstvo ochuzeno...
.
Letní plavba je krátká a připomíná Snídani u Tiffanyho, kterou si budu muset zase osvěžit, i když kvalit Chladnokrevně ani Luční harfy nedosahuje. Vlastně toho Capote zas až tak moc nenapsal, když vezmete v potaz jeho slávu... Určitě by mě ale zajímaly jeho povídky.
.
Starosti mladé naivní dívky z bohaté rodiny, která neví, kam se vrtnout a začne si s hlídačem parkoviště, jsou povrchní a nějak mě to neoslnilo. Vlastně mi ty postavy byly dost protivné. Závěr by možná nebyl zas až tak špatný (realistické spadnutí na dno), kdyby se ho hrdinka nesnažila řešit tím nejvíce prvoplánovým způsobem....

15.12.2022

Kniha o Novém zákonu i pro ty, kteří nejsou věřící. Tak nějak bych tuhle knihu od Waltariho shrnula. Říman Marcus je svědkem ukřižování Krista v Jeruzalémě a vydá se na složitou cestu víry. Potkává jeho učedníky, snaží se pochopit "jeho království", svádí boj mezi svým filozofickým římským já a mužem, který zkrátka viděl a uvěřil.
.
Pro věřící bude mít tato kniha určitě hlubší význam, avšak určitě stojí za přečtení i pro ostatní. Už jen tím, jak Marcus zkoumá víru, řeší její rozpory a samou vírou vlastně chápe osobní cestu k naplnění smyslu života. Krásné je, jak podal Kristovy následovníky jako zmatené a tápající. Vystihl tím víru všeobecně (ne jen tu křesťanskou) jako ne pasivní přijímání nějakých pravd, ale osobní hledání, poznávání sebe sama i bolestné prozření. Že osobní víra není jen útěchou, ale klade na nás nároky, kterým se snažíme svým bytím dostát, že je to cesta osobního dozrávání a leckdy velmi těžká.
.
První část knihy pro mě měla větší dynamiku než druhá polovina, kde se to jen hemží hašteřivými ženami, které se snad všechny jmenují Marie. Osobně jsem si ale tuto knihu o víře užila a dozvěděla se i něco nového z Nového zákona. Nejvíce ve mně rezonoval příběh Šimona Kyrénského, který si spokojeně a spravedlivě žil, měl vše, po čem kdy toužil, dokud mu víra neobrátila život naruby. "Na zemi je tedy více, než vidí oko a než ruka ohmatá jako skutečné, i než lze měřit měrou nebo vážit vahami. To je strašné poznání."

Po velmi dlouhé době jsem si koupila novou knihu. Její anotace mě zaujala natolik, že jsem se plácla přes kapsu. No, Doma se u mě doma moc dlouho neohřálo... Přesto byl příběh ženy, která odejde do domu u moře, aby našla poztrácenou samu sebe, velkým příslibem...
.
Je to typ psaní, které je umělecké a moderní a v podstatě mu nemáte co vytknout. Cítíte tu řemeslnost i celkem vysoký standard. Při bližším pohledu ale cítíte, že jednotlivé prvky románu nedrží pohromadě přirozeně, ale jsou vystavěny jako konstrukt. Myslím tím určité symbolické motivy, které si autorka vybrala (jako třeba rozřezání v truhle) a jiné "divnosti".
.
Postavě, o které se toho moc nedozvíte, je těžké věřit nějaký cit, něco víc, co by vám ji jako člověka trochu více přiblížilo. To asi byl autorčin záměr, jak jinak si vysvětlit onu moderní zámlkovitost a nedořečenost... Neurazilo, nenadchlo, vyšumělo velmi rychle.
.
Chválím ale nádherné vydání od Vetrnemlyny

1 15.12.2022

Podle všeho se mi tahle kniha měla líbit. Oblíbený autor, baladický příběh z finského venkova, psychologicky laděný román o přírodě, lásce a tragédii...
.
Ano, byla to zajímavá kniha nesporných spisovatelských kvalit. Ale nic hlubšího ve mně nezanechala. Mám ráda atmosferické líčení přírody, venkova, ale tady se ne a ne začíst, ne a ne se propadnout do drsného světa na finském statku.

1 15.12.2022

O téhle knížce se tady psalo hodně a určitě za to může i ten nevšední obal. Staré odrůdy na mě vykoukly z knihovny, tak proč je nezkusit...
.
Nebudu vám tvrdit, že je to nejlepší knížka, jakou jste četli, ale něco do sebe má. Abych pravdu řekla příběhy o nerovných dvojicích, které k sobě najdou cestu, moc nemusím. Bylo to tu tolikrát a vždy to v sobě nese určitou prvoplánovost. V případě Starých odrůd tomu není o moc jinak, ale kvality téhle knihy jsou jinde - v popisu venkovské činnosti, v koloběhu přírody, v čistotě smysluplné dřiny na polnostech.
.
Vypnout mobil, odříznout se od moderního světa, zalézt si do ulity "jednoduchosti" venkovského života je to, co tu autor zdůrazňuje. Jako by potměšile věděl, že na to většina čtenářů bude slyšet.
.
Obešla bych se bez vysvětlování minulosti postav, po hříchu úlitbě čtenáři. Do toho rozplétání minulosti jsem si to užívala mnohem víc!

3 15.12.2022

Irwin Shaw je skvělý vypravěč. Přirozený talent, který si vás získá tak rychle, že ani nevíte, že už jste na konci jeho šestisetstránkové knihy.
.
Seznámila jsem se s ním skrze jeho úžasné povídky a Tomu dala tomu víc jsem objevila v rodinné knihovně. A ano, mohu potvrdit, že Irwin Shaw umí psát i skvělé romány.
.
Tohle je příběh tří sourozenců odehrávající se v 50. a 60. letech v Americe. Rozličné charaktery, rozličné sny a především vrtkavá štěstěna, která tomu dává a tomu víc.