27 smrtí Tobyho Obeda
Joanna Gierak-Onoszko
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484012/bmid_27-smrti-tobyho-obeda-GDq-484012.jpg
5
104
27
Toby zemřel sedmadvacetkrát a Kanada se začíná ptát proč. Poslední ze sítě desítek škol, které měly domorodé děti naučit evropským způsobům, byla zavřena v roce 1996. Ne všechny vypadaly jako peklo na zemi. Mnoho z nich ano. Převýchova. Bití, ponižování, sexuální zneužívání. Za chybu – trest. Za používání rodného jazyka – trest. Za pláč – trest. Za nemoc – trest. Děti, které vyrostly v internátních školách si říkají přeživší. Pravda je ale složitější, jak během dvou let své práce zjistila reportérka Joanna Gierak-Onoszko. Co když byla pečovatelka také obětí násilí? Proč děti z internátu ubližují jiným dětem? Jakou roli odehrála církev a jak se dnes staví k obětem? Kruh násilí, bolesti a pomsty je těžké přerušit. Stejně jako vyléčit rány, mluvit o nich. Připustit si, že příběh vlastní země není křišťálově čistý jako její lesy a jezera.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 2021 , AbsyntOriginální název:
27 śmierci Toby’ego Obeda , 2019
více info...
Přidat komentář
Knihu mi doporučila kamarádka, která mi říkala, že jsou v ní hrůzy, na které se člověk nedokáže připravit. A měla pravdu. Je to velmi silné a těžké téma. Na dlouhé tři týdny jsem se v knize zasekla na straně 105, protože toho utrpení na mě bylo přespříliš. Nicméně jsem chtěla vědět jak to celé dopadlo.
Říkám si, proč knihy jako právě tahle nejsou zařazeny do povinné literatury nebo alespoň do učebních osnov. Vždyť je hanba, že se o tom u nás nemluví. Všichni máme Kanadu spojenou s krásnou přírodou, javorovým sirupemc hokejem, ale co bylo předtim?
Nemůžu ani slovy popsat s vyjádřit, jak je lito co se dětem na internátních školách dělo, kde se v lidech bere taková touha ovládat a ubližovat druhým? Ještě když je jeden z nich jedním z Vás? Nakolik člověku musí ubližovat, aby zlomili jeho osobnost a on popřel vše co zná? Hodnoty, postoje, svoje kořeny..?
V knize se často používá termín kulturní genocida, já bych upustila od slova kulturní, jelikož to bylo systematické vyhlazování. Nikdy nikdo z aktérů nebyl potrestán, nikdo nenesel zodpovědnost. Církev střídavě popírala a omlouvala se (ovšem jen někteří zástupci), až loni v roce 2022 se dočkali omluvy. Trvalo to přes 50 let! Otázkou zůstává, myslí to církev vážně? Nebo je to pro ně pouze formalita a jaké si držhubné, aby už měli “klid a odškrtli si fajfku v seznamu? A stojí o to děti původních obyvatel, které do internátní školy byly umístěné?
Přála bych si, aby se kniha dostala k co nejvíce lidem, aby měli povědomí o tom, co se dělo a jak se s obětmi zacházelo. I po tolika letech, bychom předtím neměli zavírat oči.
Skvěle zpracovaná reportáž o neskutečně těžkém tématu. Ke knihám o dění v Kanadě jsem se nikdy nedostala, takže jsem žila v krásné bublině, kde Kanada je sluncem zalitá země, zasazená do nádherné přírody a plná tolerantních a vstřícných lidí. A teď bum. Jsem moc ráda, že jsem se ke knize dostala a dozvěděla se této temné části kanadských dějin. Popisy událostí a činů, které byly na dětech páchány z paměti už nevymažu. Ztěžka na mě doléhá také "dohra" celého případu. Děkuji autorce, že zahrnula i příběh advokáta, který tomuto případu zasvětil život.
Knihu jsem jednoduše nedocetla, protože na mne bylo toho utrpení víc, než jsem schopná snést... Výborná kniha, ale ne pro slabší povahy.
Najlepšie hodnotená poľská kniha všetkých čias (podľa niektorých zdrojov) sa venuje (čuduj sa svete) utrpeniu domorodých obyvateľov Kanady. Pre mňa je táto téma však príliš vzdialená a som voči nej bohužiaľ dosť ľahostajný. Zaujímavé je však aj pozadie odoberania malých domorodých detí ich rodičom. Dá sa teda v dotyčných častiach krajiny vôbec žiť? Čo vedie prakticky celú miestnu populáciu k tomu, že tak často siaha po ohnivej vode (a dnes už určite aj po chechtavom prášku)? Kniha nepochybne kvalitná, ale najlepším počinom poľskej literatúry aj tak sú dobrodružstvá Pána Tragáčika.
Další kniha z edice prokletých reportérů a další kniha, která by měla být povinná na základních školách v hodinách dějepisu světa. Silná, emoční a skvěle napsaná reportáž o kanadských internačních školách a převýchově původních obyvatel Kanady. Strašné, co církev napáchala nejen v Kanadě, ale i v dalších zemím světa a dodneška se neomluvila ani se viníkům nic nestalo. Jen je církev šoupla jinam, na jiné místo, kde pokračovali v tom, co dělali. Církev, která ve jménu Boha zavraždila miliony a miliony lidí po celém světě a další milióny lidí, připravila o důstojnost, lidskost, rodinu, štěstí, zdraví atd. Církev, která místo toho, aby pomáhala a chránila, zabíjela a ubližovala u ubližuje a zabíjí do dnešního století. A nemá odvahu, ani kousek lidskosti k tomu, aby se k tomu přiznali.
(SPOILER)
"Ta-ko-vá-by-la-do-ba."
Všetci máme povedomie, že ve jménu našeho Pána Ježíše Krista sa diali hrozné veci. Ale o tomto konkrétnom kolosálnom zverstve som nemala ani poňatia. Tak veľa vinníkov, tak veľa obetí, toľko hrôz a bolesti, nedokážem to stráviť. Rovnako ani fakt, že sa katolícka cirkev stále neospravedlnila. Aj keď prekvapiť ma to neprekvapilo.
Kniha je perfektne napísaná, žiadne lacné hranie na city. Veľmi oceňujem, že Joanna vniesla do čierno-bielej histórie aj trochu šedej zo súčasnosti (narážam na zahrnutie trochu inej optiky, najmä v kapitole Zrcadlo na narozeniny). Výpoveď a nečakané uzavretie kruhu Anny Wesleyovej mnou zamávalo. Trauma sa dedí, "ten, kdo je zneužívaný, pozděj sám zneužívá, a týraný sám týrá".
Tato kniha je opravdu silná. Máte pocit, že největším lidskoprávním problémem Severní Ameriky bylo otrokářství a jsou migranti? To je nic oproti této reportáři, navíc se vše dělo poměrně nedávno... Jsem ráda za knižní výzvu, protože jinak bych se k této knize asi nedostala...
Málokdy je mi u knihy psychicky zle a téměř nikdy mi není u knihy fyzicky zle, tato kniha zvládla hravě obě.
Neuvěřitelné téma v zemi, kde by to čekal málokdo, o to je to, o čem kniha vypráví snad ještě horší..
Naprostá nutnost číst, aby se na tyto o další světové hrůzy o kterých často ani nemáme tušení nezapomnělo..
Za mě jedna z nejlepších a nejděsivějších knih jakou jsem kdy četla. Autorka se věnuje tématu internátních škol pro původní obyvatele Kanady, což je téma o kterém jsem popravdě téměř nic nevědela. Ale kromě samotné historie a svědectví přeživších (které donutí občas odvrátit zrak i vážně otrlé), reflektuje i dopady na jejich životy, životy jejich rodin ale i na celou společnost. Otevírá témata identity, sounáležitosti, nerovnosti, sexuálního násilí, to se prostě musí přečíst... Zároveň je kniha sepsána velmi citlivě, s respektem, vyhýbá se frázím, patosu, zlehčování a rve do člověka, co se do něj vleze a ještě trochu navíc. Pravděpodovně už se nikdy nepodíváte na javorový list bez mírného znechucení a na papeže se zalíbením...
25/10
O původním obyvatelstvu Kanady jsem toho moc nevěděl, ale jakmile se v příběhu začaly vyskytovat katolické internátní tak inspektorovi Pečimu hned bylo jasné, do jakých zatáček se kniha bude stáčet!
Velmi silná káva Pečiho toto ráno ještě čeká, Peči zatím leží v posteli a sepisuje tento manifest, ale stejně by se dal charakterizovat i tento počin Absyntu. Velmi silná káva.
Svědectví přeživších těchto škol a jejich následné boje s kanadskou vládou o uznání utrpení se věru nečetla snadno. Míra šikany a mučení byla mimo stupnice a i otrlý čtenář Peči kolikrát odvrátil zrak, aby se zadíval do dálky.
Těžké čtení, 9/10.
Většina knih, které tady doporučuju, jsou o závažných tématech a mám rád, když mě kniha chytne za srdce. Tahle mnou ale otřásala až do morku kostí tak, že si ji budu pamatovat do konce života. Byla to první kniha, kterou jsem musel odkládat, protože jsem nezvládal číst dál, a píše se mi o ní taky ze všech nejhůř. Přesto je ohromně důležitá a my měli to štěstí, že první jazyk, do kterého byla přeložena, byla čeština, opět díky skvělé absyntovské edici Prokletí reportéři.
Kanada – ztělesnění nedotčené přírody, životních šancí, tolerance, rozmanitosti a vstřícnosti, ledního hokeje a javorového sirupu. Ale i ona, jako každá země, má za pěknou fasádou svůj ugly, smelly backyard. Možná jste předloni v květnu zaznamenali nález ostatků 215 dětí ve městě Kamloops v Britské Kolumbii, o měsíc později objev 751 neoznačených dětských hrobů v provincii Saskatchewan a na konci června ještě dalších 182 takových nedaleko města Cranbrook. Možná jste slyšeli, že kanadský stát spolu s katolickou církví (a několika dalšími takovými) donedávna páchal genocidu na vlastním národě.
Statisíce dětí byly násilně odebrány rodičům a umístěny do rezidenčních škol, kde trpěly psychickým, fyzickým a sexuálním týráním „ve jménu Ježíše Krista“. Zneužívání bylo systematické a institucionalizované, s plným vědomím vládních a církevních orgánů (včetně Vatikánu a, jak se ukazuje, třeba i včetně Jana Pavla II.). Ve 136 školách kněží zabili nejméně 6.000 dětí a zničili dalších 150.000 malých životů, od těch pětiletých, i když neoficiálně se přijímaly i dvouleté děti. Konec utrpení přicházel až po jejich patnáctých narozeninách a definitivně to peklo skončilo až v roce 1996 (sic!). Ti všichni lidé dnes o sobě neříkají, že jsou absolventy internátních škol. Říkají: „Jsme přeživší“.
Nebylo možné, aby si od toho všeho Joanna Gierak-Onoszko při psaní udržovala odstup, ale cení se, že nesklouzává k sentimentu a daří se jí vyhýbat jakékoli citové manipulaci. Citlivě pak vypráví univerzální příběh o tom, jak se zlo přenáší dál. Ukazuje začarovaný kruh, kdy lidé, kteří prošli hrůzami těchto škol, žijí stejně i po jejich opuštění. Statisíce příslušníků Prvních národů, Métisů a Inuitů dnes trpí psychickými problémy, závislostmi, sebevražednými sklony a celé generace si kvůli tomu, co jim bylo způsobeno, nedokážou vytvořit zdravé vztahy. Násilí se opakuje, protože ten, kdo je zneužívaný, později sám zneužívá a týraný sám týrá. „Činíme, co jiní činili nám.“ Nabízí ale taky určitou naději - že je možné s traumatem bojovat a dokonce najít v sobě sílu pomoci ostatním.
V těch nejzajímavějších částech knihy Gierak-Onoszko ze všech stran zkoumá, jak dnešní Kanaďané čelí hříchům své minulosti, a ukazuje, že naší kultuře ve skutečnosti chybí účinné nástroje a modely, jak napravit chyby. „Smíření je proces s jasným začátkem, ale bez konce.“ Cesta k němu je dlouhá a bolestivá, a i když Kanadě trvalo příliš dlouho, než vůbec uznala utrpení obětí, a i když nikdy neodsoudila viníky, tak tváří v tvář tomu, co v oblasti usmíření udělalo například Španělsko, je kanadský model úplně příkladný. A ve světě výjimečný i proto, že ostatní země o těch svých zločinech prostě mlčí. Všichni přece chceme být ti dobří. Jen ne každý chápe, že být dobrý znamená taky činit pokání za zlé činy předchozích generací.
Zdá se, že ze všech nejmíň to chápe katolická církev, která většinu zločinů páchala. Několik po sobě jdoucích papežů se odmítlo ke zneužívání vůbec vyjádřit a teprve vloni v létě prosil papež František v Kanadě o odpuštění. I on se ale vyhnul zmínce o sexuálním násilí. Podle mě se můžete někomu omluvit za to, že jste ho polili polévkou. Ale za zvěrstva, která systematicky páchala církev na těch nejbezbrannějších, se omluvit nedá. Za to se dá té paramafiánské organizaci jedině bránit v kontaktu s dětmi a její zločinecké členstvo pozavírat. Když jsem v dubnu knihu dočítal a ve Fokusu VM jsem zaslechl faráře Mariána Pospěchu kázat o nedotknutelnosti života, chtělo se mi zvracet. Jemu a jeho kolegům bych vzkázal jedině jejich vlastní: „Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali nejmenšímu z těchto mých bratrů, mně jste udělali.“ (Matouš 25,40)
--
„Jednou z prvních dovedností, které si děti osvojily, bylo to, že jejich tělo nepatří jim. Bylo svatyní Ducha svatého a výhradní právo spravovat svatyni měli kněz, pastor a sestry.
Jak dokládá zpráva komise, děti nejen bili a mučili, ale i znásilňovali. A opět nešlo o ojedinělé případy, ale o organizovaný systém. Vzhledem k povinnosti poslouchat, absenci vnější kontroly, a dokonce i geografické odlehlosti představovaly internátní školy ideální revír pro sadisty a pedofily.
Nejsnadnější kořistí byli prvňáčci a předškoláci, ti nejvystrašenější. Jejich důvěru si člověk mohl získat úsměvem a laskavostí. V nenormálním, nepřátelském světě děti tíhly k hodným policistům v sutanách a hodným policistkám v hábitech. Vděčnost se dala koupit rovněž projevením milosrdenství neboli o něco mírnějším trestem.
Když ani to nepomohlo, zbývala ještě jedna věc – jídlo. Obecně přijímaným platidlem za sex s dětmi byl dodatečný krajíc chleba. Starší děti nebyly tolik důvěřivé a často déle snášely hlad, takže si je prostě brali. Zpráva zmiňuje útoky ve zpovědnicích, nasazování pytle na hlavu, pozvánky do sprch uprostřed noci.
Příkaz posluhovat při knězově večeři byl jako siréna v hlavě. Děti se rychle učily, jak to funguje, a dávaly pozor, aby obzvlášť ty mladší nezůstávaly s vychovateli o samotě. Ne vždy to stačilo. A navíc, jak vyprávěl Phil Fontaine, postupem času začaly ty, kterým ubližovali, samy ubližovat jiným, ještě mladším a ještě slabším. Trauma se přenášelo na další generace, drží se jich dodnes.
Vláda o tom často věděla. Řešila problémy po svém. […] Tehdy, relativně nedávno, bylo pravidlem nechat záležitost vyšumět. Ta-ko-vá-by-la-do-ba. […] Kdo by ostatně věřil dítěti? Jakou váhu mají dětské stížnosti proti slovům duchovního, jenž na srdci nosí Spasitele?“
Klasika, všichni tuší zlo, někteří i vědí, ale nikdo nic nedělá, protože Bůh. Na čtení téhle knihy, té spousty zničených dětí a celých rodin, potřebujete opravdu silné nervy. A číst se to musí, aby se nezapomnělo.
Jedna z nejzajímavějších knih tohoto roku. Obdivovala jsem jak citlivost, s kterou bylo téma zpracováno, tak i snahu autorky představit čtenáři co nejvíce úhlů pohledu. Neskutečně děsivé, zároveň však brilantně napsané a zpracované...
Také používáte výrazy jako "indián" a "eskymák" a nic vám na tom nepřijde divné? Možná byste si měli přečíst tuhle knihu o tom, co se dělo původním obyvatelům v kanadských internátních školách.
.
Není to lehké čtení, ale je to důležité čtení, které otevírá oči a prohlubuje lidský soucit a empatii. A navíc díky ní poznáte Kanadu trochu jiným způsobem.
.
Není to "jen" o internátních školách, týrání a zneužívání dětí. Je to i o smíření, odpuštění, ale také o kulturní apropriaci, o síle kořenů, vykročení ze začarovaného kruhu.
.
Stylisticky bych tady pár věcí vytkla, ale vzhledem k důležitosti námětu je to maličkost. Co mi ale vadilo, byla absence fotografií, přičemž se na ně v textu tolikrát odkazuje. Ano, vím, máme Google, ale bylo fajn to tam mít...
Nehodnotím námět knihy - to u literatury faktu ani moc nejde - jako spíš zpracování autorky. Ocenila jsem široký záběr všech možných souvisejících témat, ať už jde o diskuzi o kulturní apropriaci nebo ohrožení žen prvních národů i v současné době, dozvěděla jsem se tím hodně o složitých problémech relativně nedávno kolonizované země a začala o některých věcech přemýšlet jinak.
Nicméně forma knihy mě až tolik neoslovila, občas pro mě bylo těžké sledovat nit vyprávění a ztrácela jsem se v složitých metaforách nebo odbočkách. Navíc mi vyloženě vadily 'punchlines' na konci kapitol nebo některých příběhů. Pravděpodobně by mi to nepřišlo tolik výrazné, kdybych četla jednotlivé články třeba v časopise, ale v knize mi to dávalo takový dramatický bulvární nádech, což mi přišlo nepatřičné.
Tohle číst mi lámalo srdce.
Děti původních obyvatel Kanady byly odtrhnuté od rodin, dané k adopci, nebo hůř, do internátních škol. Tam je zneužívali, bili, týrali..
Kanada to věděla. Nic neudělala.
Já měla takovou chuť všechny ty nevinné malé dušičky obejmout.. Ublížit dítěti může jen odporná lidská bytost. A mít z toho dokonce i potěšení, zábavu? A že se toho dopouštěly i ženy? Nějak nemám slov.. Hodně bolavé čtení. Ale pokud se na to cítíte, mohu jedině doporučit.
Nakladatelství Absynt vydává opravdu jedny z nejlepších knih!
Moje další Absyntovka ze skvělé edice Prokletí reportéři. Zanechala ve mně neskutečně silný dojem, ale vlastně vůbec nevím, jestli mi přísluší ji hodnotit počtem hvězdiček. Je drsná, krutá, emotivní a především strašně moc důležitá. Klobouk dolů přede všemi, kteří se rozhodli svůj příběh sdílet, a autorce za citlivou interpretaci. Za mě je to kniha, která ve mně letos vyvolala nejvíc emocí - pocit totální bezmoci, marnosti, znechucení - a na kterou rozhodně hodně dlouho nezapomenu.
Musela jsem ji dávkovat, někdy jsem ji odložila na celý týden nebo proložila nějakou oddechovkou, je to síla. Osobně tomuhle typu příběhů říkám kondenzovaná depka. Přesně takový pocit mě provázel při čtení i hodně dlouho poté. Přesto - nebo možná právě proto - ji doporučuju každému, kdo se zajímá o současné světové dění nebo Kanadu. Každému, kdo adoruje církev, i těm, kteří jí nemůžou přijít na jméno. A vlastně i všem ostatním. Naléhavé svědectví předané v knize 27 smrtí Tobyho Obeda by nemělo uniknout ničí pozornosti.
”Tehdy mi řekne: systém internátních škol mi vzal můj jazyk, moji kulturu i moji identitu.”
”Tak vypadá dítě naučené modlitbám a poslušnosti, typická žačka internátní školy, ovoce procesu přeměny. Co s tebou bude, holčičko?”
Tohle byla Kanada, tohle je Kanada, tohle bude Kanada. Vykonáno ve jménu náboženství, vykonáno ve jménu státu.
To, co se dělo původním obyvatelům, to, co bylo vykonáno na mnoha a mnoha dětech, mrazí, láme srdce a vhání slzy do očí. Kulturní genocida, kterou žádná omluva, žádná finanční odškodnění, nikdy nenapraví.
Prosím, přečtěte si příběh Tobyho Obeda.
Myslela jsem,že tu knihu ani nedočtu,,ne z duvodu,že by mě nebavila,ale z těch nechutnosti co se v knize píší,,musela jsem ji dávkovat,je to silná kniha,,a je mě líto všech,co si tím vším musely projít a taky potom žít dál,,no nemám slov,,,,,tohle jsem fakt nečekala,,,
Štítky knihy
polská literatura Indiáni Kanada internát internátní škola
27 smrtí Tobyho ObedaKniha 27 smrtí Tobyho Obeda je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 129x |
| Čtenářské výzvě | 32x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 91x |
| Chystám se číst | 127x |
| Chci si koupit | 38x |
Spojení závažné, dlouho zamlčované části historie s důsledným, ale citlivým přístupem. Na kanadském území desítky let probíhal systematický, institucionalizovaný teror vůči původním obyvatelům, konkrétně vůči dětem. Joanna Gierak-Onoszko, ač cizinka, si nastudovala nejspíš desítky tisíc stran dokumentů a dokázala proniknout k přeživším do takové blízkosti, že se jí svěřovali. Vzniklo svědectví stejně drásavé jako kvalitně literárně zpracované, které s logickou návazností popisuje vznik a fungování převýchovných ústavů, zážitky bývalých chovanců, následky, kterými je poznamenaných několik generací na celý život, snahu domoct se soudního odškodnění a uznání viny zainteresovanými institucemi. Je to tak dobře napsané, že mi před očima běžely obrazy, ale téměř si nevybavuju konkrétní věty a obraty - autorka se upozadila ve prospěch výpovědí a faktů, což je v tomto případě nejpřiměřenější řešení.