Carlita.cte
komentáře u knih
Vlčí jáma
Jarmila Glazarová
Česká psychologická próza je má oblíbená, přestože v pravém slova smyslu se jí nevěnovalo moc autorů. Vedle Jaroslava Havlíčka se psychologickou tvorbou proslavila Jarmila Glazarová.
.
Vlčí jáma je ztvárněním jednoho nevšedního milostného trojúhelníku, dílem čistě románovým, který autorka napsala pro autobiografických Rocích v kruhu. Spolu s Adventem se jedná o vrchol její tvorby. Bohužel po válce autorka propadla myšlence komunismu a její sláva pohasla.
.
Bylo by však smutné zanevřít na tuto autorku, která přestože nikdy literární ambice neměla, dokázala psát velmi vyzrále. Vlčí jáma má určitá slabší místa (nechci spoilovat), ale z větší části je úchvatná. K vrcholu patří vykreslení tety Kláry, jejích špatných vlastností, její až psí oddanosti na Robertovi.... Do toho používání nářečí v protikladu s němčinou, tvrdý a uzavřený dům plný zašlého harampádí oproti chaloupce vlídné babičky Karolinky. Och, Glazarová zde použila hodně působivých literárních prostředků! Už si brousím zuby na Roky v kruhu a Advent. Ten si však asi skutečně nechám na zimu.
.
Pokud jste viděli film, pak vězte, že dopadne jinak než kniha. Přikládám to autorčině odstupu a její životním zkušenostem, když se podílela na scénáři.
Třináct baladických próz
* antologie
Chytily mě balady. Je to sice s podivem vzhledem k létu v plném proudu, ale i tak mi tato pozoruhodná sbírka balad českých autorů navodila melancholickou podzimní náladu. Asi za to může Glazarová.
.
Nezapomenutelná pro mě byla Balada z rokoka od Jiráska, tak vyvážená, tklivá, plná symbolů, krása (ten Jirásek mě začíná brát!). Karel Klostermann mě uhranul baladou Mrtví se nevracejí a Karel Schulz nadchnul Baladou o deštníku. Balada o Juraji Čupovi od Karla Čapka mi nedala spát... A co pak Winter, J. Havlíček, Vančura,...
.
Tahle kniha je takový zapadlý klenot. Poznala jsem díky ní nové spisovatele, na které si brousím zuby a pak ty ilustrace... Markéta Králová odvedla nádhernou práci. Jestli na tuhle knihu někdy narazíte, tak neváhejte.
Habibi
Craig Thompson
Příběh o mladé dívce, která se ujme batolete, o jejich tíživé cestě životem, jejich rozdělení i shledání, o jejich sexualitě, naplnění jejich zvláštního vztahu. Do toho prolínání příběhů z Koránu, potažmo z Bible, mytologie, báje, islám, kaligrafie, posvátné čtverce, numerologie,... Je toho hodně, na někoho to může být až moc.
.
Právě důraz na sex jako symbol chtíče, zhouby, zvířeckosti a zvrácenosti je patrný v komiksu nejvíc. Prostituce, znásilňování, kastrace,... pro milování dvou lidí tu prostě není místo. Přesto je příběh čtivý do poslední stránky a závěr o súfijské světici Rábii je nádherný.
.
Kresba je skvělá, bezchybná a kaligrafické hrátky s písmem a symboly jsou dech beroucí. To je i rozsah komiksu. I přes tuto impozantnost může Habibi na někoho působit až moc ambiciozně, s velkým množství motivů navršených na sebe.
Ku-klux-klan: Tady bydlí láska
Katarzyna Surmiak-Domańska
Někdy to tak přijde. Zaujme vás téma, které se začne řetězit. Od filmů Spikea Leeho, přes jižanské autory, Stručné dějiny vyhlazování, Tobyho Obeda... jsem se dostala ke knize K.Surmiak-Domanské.
.
Není to jen o historii i důvodech, proč ještě dnes tato organizace existuje, ale také o lidech, jejich nenávisti a strachu, nedostatku empatie i pokřivených morálních hodnotách. Je to smutné čtení, že někdo může trpět takovým nedostatkem lásky a porozumění.
.
Autorka odvedla skvělou práci, přestože ji někdo kritizoval za povýšený pohled na USA, mně přijde ok, když si mimo jiné všímá, že jsou lidé obézní, co jedí, že se zásadně přepravují auty, atp. Právě vykreslení ovzduší zemí Bible-belt mě hodně zaujalo. Literárně byla kniha zdařilejší než Toby Obed, který dost přeskakoval v tématech.
.
Je to čtivá kniha, další střípek k odstranění nerovnosti a utlačování. Otevře vám nové obzory.
Přízrak v hrdle
Doireann Ní Ghríofa
Jak popsat tuhle knihu? Jak popsat tenhle ženský text? Je to o tíži mateřského života, irské šlechtičně a jejím žalozpěvu nad mrtvým manželem, o nasycení duše, o neviditelné každodenní ženské práci, o vymazávání…
.
Přízrak v hrdle je umný konglomerát toho všeho a všechno to spolu souvisí. Mateřství tu není zalité sluncem, ale je fyzické, bolestivé, jde na dřeň ženského života, dávání, obětování. Vyzvedávání života Eibhlín Dubh Ní Chonaill z prachu je působivé, ale nedokáže plně uspokojit… je v něm tolik prázdných míst. A pak je tu ženský úděl, nedoceněný a nedocenitelný. A není to vyřčeno ve feministické proklamaci, ale smutným pokrčením ramen, že tolik ženských slov nebylo hodných k uchování ve světě těch báječných velkých mužů.
.
Místy jsem se neubránila dojmu, že je autorka tak trochu trhlá (hlavně opakované vracení se na pitevnu), ale chápu, že se jedná o součást básnické duše. Zvláštní je, že její příhody nejsou vlastně až tak pozoruhodné, ale spisovatelka o nich umí pozoruhodně psát. Když se dostává ke slovu její básnivost, imaginace a fantazie, tak kniha dostává grády i tam, kde by jinak nedržela při sobě.
.
Okouzlila mě, vytrhla ze čtenářského stereotypu, probudila zájem o poezii, o poetické vidění světa. Ve své autenticitě mi přišla až obscénní, což považuji v dnešním světě za něco ojedinělého a pozoruhodného… A jako máma nechápu, jak si na napsání něčeho takového dokázala najít čas?!
Důvod k zabití
Adolf Branald
Věděli jste, že Adolf Branald napsal vedle laskavé knihy pro kluky Dědeček automobil také studii o vražedných motivech 12-ti skutečných kriminálních případů? A že tuto knihu zmiňovala ve svém dopise i Hepnarová? Kdo byli tito vrazi, co je vedlo k tak ukrutnému činu, jaké důvody? Zprvu jsem knihu otevřela jen s letmým zájmem a pak jsem se od ní nemohla odtrhnout.
.
Adolf Branald vybral zřejmě dosti slavné případy své doby, jsou různorodé ve své motivaci, často velmi překvapivé. Citlivě literárně doplňuje to, co zůstalo skryto, jakož i myšlenky vrahů. Není to černá kronika k vodě, ale často drásající čtení o tom, co se i v dobrém člověku může zlomit. Jsou tu překvapivé až surreálné obrazy, které by si sotva někdo z nás dokázal představit a přesto se odehrály. Je tu případ vraždy ze soucitu, jakož i zdánlivě nesmyslná vražda dobrého kamaráda a mnohé jiné, nad kterými vám zůstane rozum stát.
.
Ocenila bych, kdyby k této knize existoval nějaký doslov, kontext případů v tehdejší době, také osudy odsouzených (pakliže nedostali trest smrti). O tom jsem se bohužel nikde nedočetla. Knihou prostupuje otázka, zda se těmto činům dalo zabránit, zda nebylo blízké okolí netečné a celá společnost hluchá. Tento obviňující tón je nejvíc zřejmý v posledních dvou příbězích a dost je kazí. I tak je to ale skvělá a překvapující kniha, kterou v antiku koupíte za 10 korun.
Ostrov
Bianca Bellová
Od Biancy Bellové jsem nic nečetla a pro většinu z vás je tahle kniha v její tvorbě něčím ojedinělým. Já jsem si příběh, který v sobě mísí báje a tajemnou atmosférou, celkem užila. Není to dlouhá kniha, přesto se jí daří od prvních řádek zaujmout jakousi zvláštní směsicí pohádek, mýtů a exotičnosti.
.
Děj se odehrává na Ostrově mezi kněžnou zchátralého království Nurit a kupcem Izarem, který má zjistit, co se stalo v zapomenuté osadě. Děj odbíhá ke vztahu Iraza s otcem, k hledání bájného ptáka a k jiným bájemi šmrcnutým příběhům.
.
Bylo to literární osvěžení, spočinutí v říši pohádek a mýtů. Ta bezčasovost je na knize to nejlepší. A aspoň jsem se dozvěděla, co je viatikum, glatisant a caladrius....
Konec starých časů
Vladislav Vančura
S Vančurou je to jako s hořkou čokoládou: stačí ji vychutnávat po kouskách. Ani Vančuru proto nedokážu číst na jeden zátah, ale užívám si jeho krásného (a nenapodobitelného) jazyka po malých troškách. Občas ani na několikáté přečtení nepochytím smysl, ale tak to asi s Vančurou je a občas zkrátka budete přemýšlet, co tím chtěl říci a jestli si zrovna tohle slovo prostě nevymyslel.
.
Čtenářsky jsem k němu dospěla a dokážu si ho vychutnat. Stejně jako tenhle lehkým perem psaný příběh o novodobé agrární smetánce po první světové válce a jednom kouzelném pábiteli. Josef Abrhám (ve stejnojmenném filmu) jako kníže Megalrogov si vás prostě získá svojí nespoutaností, divokostí a konec konců i svým "prášením".
.
Co ve filmu nenajdete (bohužel) je pasáž, kde sluha Váňa vypráví o tom, jak nalezl knížete Alexeje. Mrazivé vyprávění o brutálních bojích v Rusku, vraždění nevinných civilistů i vraždě vlastního důstojníka. Tato pasáž rozhodně není oslavou Ruska a komunismu.... A co je myšleno oním "koncem starých časů"? Na to si každý čtenář musí přijít sám.
Barva nachu
Alice Walker
Věděla jsem do čeho jdu, ale pokud jste neviděli Spielbergovu Color Purple, může to být zprvu šok. Barva nachu je o ženském světě Afroameričanek první poloviny 20. století, o světě, kde jsou tyto ženy znásilňovány, týrány fyzicky i duševně, kde jsou dívky nuceny vdávat za starší muže, kde jsou obětí incestu...
.
Zpověď Celie je i přes tuto drsnost a syrovost neobyčejně dojemným příběhem o ženské emancipaci a uvědomění vlastní sexuality. Je příběhem, který na vás zapůsobí kontrastem její jednoduché mluvy a hloubkou sdělení, které se stává naléhavějším čím hlavní hrdinka zraje.
.
V druhém plánu je příběh o misionářské misi Afroameričanů do Afriky, která odhaluje hlubší pravdy nejen o kolonizovaném a drancovaném světě, ale také o jistém vykořenění Afroameričanů, kteří jakoby nikam nepatřili. Oceňuji tuto rozpolcenost, se kterou jsem se vyjma dokusérie Raoula Pecka nikde nesetkala.
.
Klasické dílo americké literatury oceněné Pulitzerovou cenou si nenechte ujít. Alice Walkerová je vedle Toni Morrison určitě další velká afroamerická spisovatelka, kterou stojí za to číst.
Moje máma Jana Brejchová
Tereza Brodská
Pokud máte rádi český film, tak budete mít rádi i tuhle knihu. Povedená grafická práce jde ruku v ruce s obsáhlým množstvím fotografií z archivu a citlivým textem dcery Jany Brejchové a Vlastimila Brodského Terezy Brodské. Všichni, kteří do knihy nahlédli, se do ní začetli a já se od ní také nemohla odtrhnout.
S leopardem v patách: Zápisky lékaře nomáda
Jean-Christophe Rufin
Jean-Christophe Rufin, francouzský autor, který u nás bohužel nevychází. Já jsem ale měla tu možnost přečíst si Červený obojek a Nesmrtelnou túru do Compostely a tuhle knihu jsem nemohla obejít. Název asi mnohému čtenáři přislíbí více, než může čekat - tedy není to ani tak příběh o zážitcích "lékaře bez hranic" jako spíše autorovy memoáry o jeho celoživotním vztahu k medicíně a hledání sebe sama skrze spisovatelské povolání.
.
Pokud jste student medicíny, tak ji vřele doporučuji. Nikdy jsem totiž nečetla nic tak otevřeného o lékařském prostředí, o kritice medicinského systému, o úctě ke smrti, o přechodu humanitního zájmu o člověka v jeho celistvosti k ryzí medicíně jako vědě. Úvahy o lékařském poslání, rozprostřeném mezi životem a smrtí, stejně jako kritika humanitárních organizací prolezlých politikou, ztráta iluzí vs. skutečná pomoc... to jsou jen některá témata v tomhle zručném pelmelu z pera J.Ch. Rufina.
Prázdniny v Evropě
Ladislav Zibura
ak dlouho jsem se fenoménu "Zibura" vyhýbala, až jsem si ho přečetla. A musím vám říct, že to bylo docela fajn čtení. Přiznávám, grafická úprava mi není dvakrát po chuti a svého času jsem měla pocit, že už je "přeziburováno", ale nastal čas dát mu šanci. Evropu jsem si vybrala záměrně, protože mě lákalo přečíst si o cestování na severu... aby mě nakonec mnohem více bavilo cestování po jihu :)
.
Je vlastně docela umění nalákat na cestopis i čtenáře, kteří vlastně cestopisy nečtou, necestují a ani je to neláká... Myslím, že úspěch Ladislava Zibury je v tom, že se zajímá o lidi a o toulání více než o výčet pamětihodností, že věci bere s humorem (skutečně je tak pohotový, nebo až při psaní svých knížek? :)), užívá si chvíle, snaží se podporovat místní a je celý takový "neturistický". Aspoň tak na mě působil a bylo mi s ním na autostopu po Evropě dobře.
Francouzova milenka
John Fowles
Tahle kniha, to bylo dokonalé literární blaho... Nádherný překlad Hany Žantovské, doslov Martina Hilského, atmosférické ilustrace Karla Teissiga... To vše dokreslilo román z viktoriánské Anglie o nerovném vztahu džentlmena Charlese a guvernantky Sarah. Kniha se dá číst i jako zábavná rukověť o viktoriánské době stejně jako "austenovský" román o jednom zvláštním vztahu.
.
Autorova dokonalá znalost prudérní Anglie viktoriánského věku se všemi jejími klady i podivnými rozpory, jemný anglický humor, postmoderní vstupování do děje, hra s postavami, psychologická znalost lidských povah... John Fowles tady exceluje a díky němu jsem měla zase o něco krásnější podzim.
Nejšťastnější muž na Zemi
Eddie Jaku (p)
Nevím, proč tomu tak je, ale na podzim si mě obvykle najde téma holocaustu. Ať je to dokument či kniha, v tomhle ročním období se to zkrátka opakuje rok co rok. A letos jsem intuitivně šáhla po knize od Eddiho Jaku, kterou mám doma už dlouho. Osobně uznávám na toto téma jen dokumenty a knihy napsané přeživšími, popř. faktografickou literaturu. Nemám ráda romány, které tohoto tématu využívají jako senzace a snaží se na něm vydělat.
.
Pokud se o tohle téma trochu zajímáte, vždy vás překvapí každý příběh přeživšího. Žádný totiž není stejný a pokaždé v něm najdete spoustu zvláštních náhod, vědomých rozhodnutí i situací, díky nimž bylo některým dáno přežít. A příběh Eddiho Jaku je silný, plný strašných hrůz, bolesti i naděje. Blíží se doba, kdy už nebude žít nikdo z přeživších, i proto je jeho příběh tak důležitý....
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Přiznám se vám upřímně, že Bílá Voda mě neuchvátila. Nepřidám se k zástupu nadšených recenzí, nebudu ji číst znova, ani ji nebudu nikomu doporučovat.
.
Úporná snaha skloubit dohromady mnoho témat, koncentrovat je do příběhu, který je hodně rozklížený, nevěrohodné postavy, průměrný styl psaní, který prosvítal hlavně u pasáží Leny...
.
I když je téma zajímavé, i když je za ním spousta práce, i když román psala autorka deset let...i tak není Bílá Voda mimořádnou knihou. Smůla, že jsem předtím četla Rufina, Johna Fowlese,... protože vedle nich se o to silněji ukazovalo, že vysoké literární umění holt není dáno všem. Je mi líto, no.
Láska v temné ulici
Irwin Shaw
Od této knihy jsem nečekala vůbec nic, neznala jsem ani autora, ani jsem nevěděla o čem je. A nakonec se z toho vyklubal úžasný zážitek, kvůli kterému jsem objevila další knihy Irwina Shawa.
Povídky jsou vždy dobře vypointované, svým vlastním způsobem napínavé a mají krásný šarmantní jazyk. Kdyby tato kniha byla muž, pak by to byl postarší elegantní pán (vysloužilý diplomat) který vám nabídne rámě a u šálku kávy na pařížském bulváru vám bude vyprávět - ač Američan - vytříbené příběhy z celé Evropy...
Olive Kitteridgeová
Elizabeth Strout
Spousta z vás ji doporučovala, tak jsem se do
ní pustila. A bylo to takové průměrné. Nevím, nějak mě
to za srdce nechytlo. Resp. postava Olive byla fajn, ale
ty „povídky“ okolo mě nebavily. Kdyby autorka
sledovala pouze Olive, tak bych asi neměla co
vytknout. Pro mě byl vrchol, když se Olive dala do
tichého odboje proti nastávající snaše. Za to povídka o
tom, jak se všichni ujali chudinky holky s poruchou
příjmu potravy, byla prostě ne moc uvěřitelná a
vyděračská. Takže promiň Olive, poputuješ o dům dál
S večerem přichází tíseň
Marieke Lucas Rijneveld
Je to depresivní, je to hnusné, je to těžce stravitelné. Chtělo by se říct, že je to naturalistické, ale na mysl mi přichází spíše spojení „poetika hnusu“, nemůžu si pomoct. Vyrůstat v rodině, kde je víra víc než láska, kde vládne trest a vina, kde rodiče nevidí, že jim ze syna evidentně roste sadistický vrah, kde jim nepřijde divné, že dítě do krve mlátí hlavou do pelesti… V takové rodině je zázrak být normální.
.
Styl originální, nepopírám, ale na mě bylo těch hlístic, červů, přejetých ježků, zmrzačených zvířat, průjmů, zácp, vemen a - s velkým prominutím všem, co tohle čtete - prstů v zadku zkrátka až nad míru. Jsem ráda, že jsem si ji pouze půjčila a nebude na mě civět z mojí knihovny :D
K moři
Petra Soukupová
Těšila jsem se, ale nějak mě to nechytlo. Je tam všechno, co od Soukupové znáte, ale ty postavy... Všechny tak sobecké, zahleděné do sebe. Celé to na mě působilo takovým zvláštním dojmem. Zmizet mě svého času okouzlila, i poslední Věci, na které nastal čas, se vyvedla. Ale když o tom přemýšlím, tak mi nejvíce sedla Nejlepší pro všechny. To je pro mě autorčin vrchol. Cením si jejího upřímného a neúprosného vylíčení rodinných vztahů a hlavně vidění světa dětskýma očima. Úplně cítím dětství, ty nepravosti, drobné nespravedlnosti a malichernosti, které jako dítě tak silně prožíváte....
Srdce temnoty
Joseph Conrad
Srdce temnoty není rozsáhlým románem, což asi většina čtenářů uvítá, protože čtení je to těžké, tíživé a velmi hutné. Skoro nic zde není řečeno naplno a vše si musí čtenář neustále domýšlet a převracet ve své hlavě. Kromě jiného je tento román jedním z prvních, ve kterých se kriticky pohlíží na zhoubu kolonialismu. I když jej Conrad nekritizuje přímo, poukazuje na temný střet evropské touhy ovládat s naprostou izolovaností a vládou temného světa venku.