Barva nachu
Alice Walker
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29618/bmid_barva-nachu-ZKf-29618.jpg
4
179
40
Dnes již klasické dílo – slavný román, psaný formou jednoduchých dopisů Bohu, o ženském sebeuvědomování i sebevědomí. Nejznámější dílo afroamerické spisovatelky, která spolu s Toni Morrisonovou představuje v Americe výrazný ženský hlas a která započala éru literatury, v níž si ženské spisovatelky troufly psát otevřeně o svém sexuálním prožívání.. Barva nachu byla v USA (tedy ještě před později tak opatrnou "politickou korektností") nadšeně přijata, získala dvě nejdůležitější literární ceny a také ji úspěšně zfilmoval Steven Spielberg. Nezapomenutelný literární portrét hrdinky Celie, jejích přátel a rodiny je plný vášně, bolesti a chuti do života. K opravdovosti a dojemnosti příběhu přispívá především jazykový způsob, jakým je Celiina výpověď podána.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2001 , ArgoOriginální název:
The Color Purple , 1982
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Kdysi jsem viděla filmové zpracování této knihy, nadchlo mě a moc jsem si chtěla přečíst i knižní předlohu. Na knihu jsem hooooooodně dlouho čekala, vydali ji znovu až v r. 2024. A čtení jsem si vyloženě užila. Po celou dobu jsem naprosto fandila Celii a prožívala s ní všechny její mizérie dětství a mládí, její postupné nabývání sebevědomí, spokojenosti a objevování sebe sama. Je neskutečné, že život může dělat i takové legrácky jakože si ten hrozný pan _ a Celie nakonec budou spokojeně povídat a šít na terase..
Feminismus, osobní identita, mateřství, homosexualita, otroctví, etnický původ, expanze moderní společnosti, střet kultur, všudypřítomnost Boha,
Jedna knížka a TOLIK témat,
přičemž všechna plynou volně a do děje vstupují přirozeně,
bez zbytečného vysvětlování a pitvání,
a přesto (nebo právě proto) vás nutí přemýšlet, hledat příčiny, souvislosti a zabývat se důsledky.
Jednotlivé kapitoly představují dopisy, které hlavní hrdinka adresuje zprvu Bohu, posléze své ztracené sestře,
díky tomu se s ní velmi snadno identifikujete a do příběhu ponoříte.
Dopisy jsou hutné a svou formou odpovídají spíše deníkovým záznamům a jejich dynamiku podpoří i pozdější zařazení odcizených dopisů od už zmíněné ztracené sestry, které rozsah a hloubku témat ještě rozvinou.
Na začátku jsem knihu hltala, byla krutá, nespisovný jazyk jí dodával na reálnosti. Postupně mé nadšení opadalo a závěrečné rozhovory na mě už takový dopad neměly. Každopádně jsem moc ráda, že jsem se ke knize díky Čtenářskému klubu dostala.
Román je velmi silným příběhem utlačované černé ženy. Celie nemá téměř žádná práva a je nucena muže ve svém životě poslouchat na slovo. Příběh je to smutný, ovšem později se Celie díky pomoci své "kamarádky" staví na své vlastní nohy a my můžeme pozorovat nárůst sebevědomý a také získání vnitřní ženské síly, která se nebojí mužům postavit.
Velmi se mi líbilo, jak rodina zde vždy drží při sobě a to i tak, že spolu vychází i třeba bývalé manželky či milenky. Rodinná soudržnost pro mne byla velmi inspirativní.
Chvíli jsem si zvykala na styl psaní, který je velmi jednoduchý, například je zde úplná absence uvozovek a slova jsou gramaticky špatně psaná. Tento fakt ovšem dal větší uvěřitelnost, že dopisy psal někdo, kdo nemá nijak vysoké vzdělání.
Kniha ziskala dvě nejdůležitější literární ceny a byla i zfilmována Stevenem Spielbergem.
Knihu doporučuji všem ženám, které si myslí, že je jejich život těžký. Po přečtení jistě svůj názor přehodnotíte. :)
Kniha se četla opravdu sama díky tomu jak Celie píše dopisy, prostě tak jak jí narostla pusa. Život Celie není lehký a je těžké to číst ale donutí vás to přemýšlet. Trošku jsem se zasekla na dopisech od Nettie u kterých se člověk musel víc soustředit. Dozvídáte se tu nějaké věci o otroctví, o Afrických kmenech a podobně. Postavy jsou tu skvělé a barvité, například Sofie mi přirostla k srdci. Všem, které zajímá a baví tématika černochů, určitě doporučuji.
Prvotní nadšení ze silného, drsného příběhu trochu vyprchalo, protože postupně dost vyměkl, ale i přesto pěkná kniha o této nepěkné době. Rozšířila mi obzory.
Kniha, která mi vzala dech. Zpočátku se mi četla těžce, kvůli specifickému stylu psaní, ale po pár stránkách jsem si zvykla a šlo to samo. Hned od první strany jsem byla vržena do krutého světa, kde se k ženám a k lidem s jinou barvou pletí než bílou chovali hrozně. Bolí mě z toho srdce. Jsem ráda, že jsem se o této problematice něco dozvěděla. Je mi to hrozně líto a chtěla bych obejmout každou postavu z knížky.
Syrová kniha. Musím však říct, že se mi do ní bohužel nepodařilo začíst. Je možné, že to bylo způsobeno specifickým stylem psaní ve formě dopisů nebo způsobem, jakým se tam pracuje s jazykem. Ačkoliv chápu autorčin záměr, kniha se místy nečetla úplně snadno.
Na druhou stranu ale rozumím, že cílem tohoto díla není, aby se četlo snadno, ale to, aby otevíralo nová témata, což se autorce podařilo.
Až s podivem kolik se toho z boje za lidská (převážně ženská) práva dá vměstnat do tak útlé knihy a stále to působí přirozeně a nenuceně. A přitom to docela "vodsejpá". Člověk si rychle zvykne na autorčinu volbu literárního jazyka, nasaje atmosféru, prožije přerod hlavní postavy ze zneužívané, ponižované, v soběstačnou, zralou osobnost, na konci si "popláče" a je donucen zamyslet se nad spoustou věcí.
Věděla jsem do čeho jdu, ale pokud jste neviděli Spielbergovu Color Purple, může to být zprvu šok. Barva nachu je o ženském světě Afroameričanek první poloviny 20. století, o světě, kde jsou tyto ženy znásilňovány, týrány fyzicky i duševně, kde jsou dívky nuceny vdávat za starší muže, kde jsou obětí incestu...
.
Zpověď Celie je i přes tuto drsnost a syrovost neobyčejně dojemným příběhem o ženské emancipaci a uvědomění vlastní sexuality. Je příběhem, který na vás zapůsobí kontrastem její jednoduché mluvy a hloubkou sdělení, které se stává naléhavějším čím hlavní hrdinka zraje.
.
V druhém plánu je příběh o misionářské misi Afroameričanů do Afriky, která odhaluje hlubší pravdy nejen o kolonizovaném a drancovaném světě, ale také o jistém vykořenění Afroameričanů, kteří jakoby nikam nepatřili. Oceňuji tuto rozpolcenost, se kterou jsem se vyjma dokusérie Raoula Pecka nikde nesetkala.
.
Klasické dílo americké literatury oceněné Pulitzerovou cenou si nenechte ujít. Alice Walkerová je vedle Toni Morrison určitě další velká afroamerická spisovatelka, kterou stojí za to číst.
Už v samotném úvodu jsem byla hozená do postřed rozbouřené řeky, byla jsem nucená plavat a tak přežít. Drsný rozjezd. Nečekala jsem ho. Nebyla jsem na něj vůbec připravená. A bylo to tak samozřejmě dobře. Splnilo to účel. Korespondenčí forma a ta specifická hovorová mluva mě trochu vyhodila ze sedla. Dá se tomu ale velice rychle přivyknout. Taky jak to chudák Celie mohla sdělit a vymluvit se z toho. Jiný způsob mě nenapadá. Deníkové zapisky by nedávaly smysl. Bylo by to divné. Hltala jsem každé Celiino slovo, které vypustila z úst. Velmi působivé životní drama. Drsně realistický pohled na život, který mě hluboce zasáhl. V té poměrně útlé knize je toho až dost. Myslím si, že realita byla ještě mnohem horší.
Vůbec se nedivím, že je kniha považovaná za takovou senzaci, protože je to vážně bomba. Krátké kapitoly mě nutily číst pořád dál a v druhé půlce jsem se nemohla dočkat, jak to dopadne. 250 stránek a jeden život chudé a nevzdělané černošky. Autorka tam dostala všechno - násilí na ženách, LGBT, emancipaci, rasismus, ženskou solidaritu, kolonialismus, víru, smysl života... Přitom je to přirozené, uvěřitelné, napínavé, zajímavé jazykem i formou.
Jak se žilo ženám na jihu Spojených států ve 20. století?
O tom svědčí zcela prostě hlavní hrdinka Celie ve svých dopisech adresovaných nejprve Bohu, pak svojí sestře Nettie, které píše dopisy i přesto, že od ní žádné nedostává. Proč? I to souvisí s jejím postavením a situací.
Rasovou diskriminaci a nevalnou životní úroveň bych v životě obyčejné černé ženy na americkém jihu ve 20. století čekala, ale šokující bylo ponižování vlastní komunitou. V rodině i v širším příbuzenstvu neznamenala žena zhola nic, a byla tak zcela vydána na milost a nemilost svým mužským příbuzným a později manželovi.
Kniha byla zvláště na začátku hodně drsná a surová a o některých z těchto surovostí bych raději nečetla, ale po přečtení musím říct, že to tam patřilo a vytvořilo to plastický obraz o životě Celie, ničím nepřikrášlený. Smutný, ale taková byla (a bohužel někde i je) realita mnoha žen…
Celie, která je na začátku přesvědčena, že snášet na této Zemi veškeré útrapy a ponižování je nutné a nezbývá než se těšit do ráje, kde se budeme věčně radovat, postupně hledá sebeuvědomění i obyčejnou lidskou důstojnost: možnost dělat něco, co by ji bavilo, mít někoho, kdo by ji měl rád a koho by mohla mít ráda ona. A v tom může být to světélko naděje i v jejím náročném životě.
"Ty chceš říct že Bůh chce bejt milovanej jak se o tom píše v bibli.
Přesně tak, Celie. Milovaný chce bejt úplně všecko. Zpíváme, tancujem, pitvoříme se, dáváme si kytky a to všecko v naději že nás někdo bude mít rád. Všimla sis někdy že stromy dělaj přesně to samý co my aby na sebe upozornily? Teda až na to že nechoděj.
No mluvily sme o Bohu a mluvily ale já stejně furt eště nevim čí sem. Snažim se toho bílýho dědu vyhnat z hlavy. Tak moc sem na něj pořád myslela že sem si ani nikdy nevšimla co všecko dělá. Nevšimla sem si zralý kukuřice (jak ho mohlo něco takovýho napadnout?), ani nachový barvy (kde se bere?). Ani kvítků na louce. Prostě ničeho.
Teď se mi otevírají oči a připadám si jak ťululum. "
Začátek je tak otřesný, že čtete a čtete a doufáte, že se pročtete k něčemu aspoň trochu pozitivnímu. K něčemu, co není rasismus bílej nebo černej, co nejsou chlapi, co se chovají jako hovada a ani jim to nepřijde, co nejsou ženský, který po sobě nechávají šlapat, protože jim nic jinýho nezbývá a nic jinýho neznaj, k něčemu, co není násilí včetně sexuálního, co není totální míjení mezi člověkem a člověkem, co není Bůh, kterej buď na chvíli usnul, nebo jsou mu lidi prostě úplně jedno. A víte co? Fakt se k tomu pročtete. Dalo by se jásat nad sebeuvědoměním a emancipací osobnostní, ženskou i sexuální, tedy že Celie a některé další našly, co chtějí a mohou bez ohledu na to, co bílý i černý lidi řikaj; nad tím, že věci se za několik desetiletí pohnou aspoň o pár centimetrů, tedy že se bývalá bílá holčička zeptá svý bývalý černý chůvy, jaký příšerný okolnosti ji přivedly k tomu, že vychovávala ji a ne svoje děcka; že děti rostou a můžou si bejt svýho štěstí/ pekla strůjcem, a dva starý lidi spolu aspoň šijou... Tím nejúžasnějším, co se odehraje, je prostě setkání ve všech významech toho slova... Je to skvělý čtení - ta forma jednoduchejch dopisů, co Celie píše nejprve Bohu a pak svý sestře, nedává možnost nerozumět a nedává možnost neprožít... A je to nesnesitelný čtení - ale s tak širokým záběrem témat, že prostě nemůže bejt všecko špatně - takže navzdory předpokladům má ten příběh katarzi a vede hlavně k zamyšlení, ne k zoufalství... Mimochodem, zajímalo mne, jak může kniha, která dostala Pulitzera, patřit mezi zakazované - ale je to fakt: Barva nachu je na 17. místě mezi nejčastěji zakazovanými knihami v nejdemokratičtější zemi světa v knihovnách zejména školních; vyřazují ji v době šikany jako normy, terorismu, Donalda Trumpa a dětského porna kvůli "explicitním sexuálním a násilným scénám" a "otevřenému líčení ženské homosexuality".
Rozdýchávala jsem ten drsný začátek. Nakonec ve mně ale nejvíce rezonovalo téma vykořisťování původních obyvatel bělochy. Poslední třetinu knihy mě opouštěla pozornost.
Kniha, která je důkazem toho, že i kvalitní a současně silně společensky angažovaná literatura se dá psát tak, že ji neocení jen literární kritikové, ale i široké čtenářské publikum. Chvíli jsem uvažoval jen nad tím, jestli by ještě silněji kniha nevyzněla, pokud by autorka upustila od toho happyendu, ale pak mi došlo, že ho tam má záměrně – jako povzbuzení nejen pro ženy ze své komunity, ale v zásadě pro kohokoli, že i individuální boj proti nějakému společenskému jevu, který člověka trápí (v daném případě rasismus a týrání a ponižování černošských žen), má smysl.
Nejlepší kniha co jsem četla za dlouhou dobu. Hluboce se mě dotkla, příběhem, myšlenkami i stylem vyprávění.
Ukazuje různé způsoby vnitřní ženské emancipace, které mohou vycházet z různých, mnohokrát velmi bolestných zkušeností.
Nádherná kniha o budování vnitřní svobody. Autorka prostřednictvím hlavní hrdinky otevřeně a prostě hovořila o tabuizovaných tématech Kniha se velice dobře se četla. Určitě si od této autorky ještě něco přečtu. A to smíření Alberta s Celií se mi taky vlastně líbilo. Nebýt toho, že jsem byla v metru, tak by ukápla víc než jedna slzička.
Štítky knihy
Afrika ženy zfilmováno 20. století USA (Spojené státy americké) černoši emancipace Pulitzerova cena západní Afrika romány v dopisech, epistolární romány
Barva nachuKniha Barva nachu je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 227x |
| Čtenářské výzvě | 60x |
| Doporučených | 27x |
| Knihotéce | 89x |
| Chystám se číst | 448x |
| Chci si koupit | 63x |
| dalších seznamech | 18x |
Polovinu knihy jsem doslova zhltla. Strašně mě bavily dopisy adresované Bohu. Dopisy adresované vzájemně sestrám mě už nebavily tolik. Ale i přesto se mi líbilo, že román řeší několik témat, která budou aktuální ve všech dobách a za všech generací.