Doma
Judith Hermann
Mladou ženu požádají, ať vleze do krabice a nechá se rozřezat. Starý trik hodlá kouzelník nacvičit se svou novou asistentkou doma, kde vše sleduje jeho žena. Román Judith Hermannové Doma začíná právě touto téměř thrillerovou epizodou z minulosti hlavní postavy. Střih. Hrdinka nechává dosavadní život za sebou a stěhuje se do vlastního domu u moře. Píše krátké dopisy bývalému manželovi, navazuje opatrná přátelství, zkouší milostný poměr, přemýšlí, co dál. Vše plyne pomalu, hvězdná autorka této knihy je proslulá tím, že nikam nespěchá. Vypráví o ženě, která se v krajině na pobřeží po malých krůčcích stává někým jiným. Ohledává paměť a okamžik, v němž v životě člověka nastane předěl, kdy se ze starého rodí nové. Mezi slovy nechává jakoby mimochodem protékat něco neuchopitelného a vyzařuje přitom neodolatelnou pomalost, která mnohým z nás už dávno schází. Za román Doma byla Judith Hrmannová v roce 2021 nominována mj. na Německou knižní cenu nebo na Cenu Knižního veletrhu v Lipsku.... celý text
Přidat komentář
Klidná a tichá kniha, životní změna. Moc se mi líbí, jak vypravěčka lidi nekritizuje, ale jen popíše, nechává ostatním prostor. Přitom je v knize i napětí, ale probleskne jen někdy. Je cítit smutek po dceři, obava z nových věcí, ale tak nějak s nadhledem. Líbilo by se mi umět zvládat situace podobně.
Po velmi dlouhé době jsem si koupila novou knihu. Její anotace mě zaujala natolik, že jsem se plácla přes kapsu. No, Doma se u mě doma moc dlouho neohřálo... Přesto byl příběh ženy, která odejde do domu u moře, aby našla poztrácenou samu sebe, velkým příslibem...
.
Je to typ psaní, které je umělecké a moderní a v podstatě mu nemáte co vytknout. Cítíte tu řemeslnost i celkem vysoký standard. Při bližším pohledu ale cítíte, že jednotlivé prvky románu nedrží pohromadě přirozeně, ale jsou vystavěny jako konstrukt. Myslím tím určité symbolické motivy, které si autorka vybrala (jako třeba rozřezání v truhle) a jiné "divnosti".
.
Postavě, o které se toho moc nedozvíte, je těžké věřit nějaký cit, něco víc, co by vám ji jako člověka trochu více přiblížilo. To asi byl autorčin záměr, jak jinak si vysvětlit onu moderní zámlkovitost a nedořečenost... Neurazilo, nenadchlo, vyšumělo velmi rychle.
.
Chválím ale nádherné vydání od Vetrnemlyny
Žena na prahu nového života. Jedna jeho etapa skončila a druhá se teprve začíná rodit. Klidná, minimalistická a zemitě pocitová kniha, ve které se toho moc neuděje, nenamluví ani nenahloubá... hlavní postava k sobě nechává jen samovolně připlouvat vlny vzpomínek nebo zřídkavých nitek spojujících ji s minulostí a stejně pasivně a neuspěchaně přijímá i nové prostředí a lidí v něm. A pod tím vším nenápadně, nenásilně a civilně prostírá jakousi existenciální vrstvu smíření s všedním životem...jeho prohrami a zvraty i odvahou jim čelit, odpoutání se od minulosti a utváření vlastních kořenů.
Veľmi dobré, síce spočiatku plné úplnej osamelosti a existenciálneho smútku, kdesi na kraji vesmíru, kde už končí všetko, no napokon je tu aj akási nádej, hoci stále taká mrazivo severská. Viem si predstaviť, ako by to sfilmoval Aki Kaurismäki.
Človek sa spoznáva celý život – skúša, zisťuje, padá a vstáva, trpí, teší sa, bojuje. Hľadá sa. Či už sme objavili, kým naozaj sme, alebo stále tápame, rozhodnutia ktoré ovplyvnia naše ďalšie smerovanie, nečakajú. Stredná či vysoká, práca či životný partner – voľby, ktoré sme neraz nútení urobiť priskoro... Ako však máme vedieť, čo nás po rokoch bude tešiť a napĺňať, keď ani len poriadne nevieme, kým sme? Plynú dni, týždne, mesiace, roky a ani sa nenazdáme, pol života máme za sebou, no na ceste k sebapoznaniu nie sme ani o krôčik bližšie.
Práve problematikou sebapoznávania je priam prešpikovaný útly román Domov, ktorý v nás názvom síce môže vzbudiť dojem príjemného rodinného príbehu plného lásky, porozumenia a pohody, no opak by nemohol byť pravdivejší. Harmonický život? Pekný domček kdesi na predmestí? Pokojné dni strávené v kruhu rodiny? Kdeže. Skôr sparťansky zariadená chajda v neznámom kúte krajiny, osamelé noci a (spočiatku) život bez známych či priateľov. Zato však nový začiatok, sloboda.
Autorka sa prostredníctvom hlavnej hrdinky nedotýka len otázky „hľadania samého seba“, ale paralelne rozvíja aj tematiku hľadania domova, miesta, kde možno zapustiť korene. Do popredia sa dostáva potreba priateľstva i nestálosť vzťahov či vyrovnávanie sa s takzvaným syndrómom prázdneho hniezda.
Na akciu si román nepotrpí (dominujú v ňom skôr existenciálne témy), no i napriek tomu má čo ponúknuť. Je ako život. Známy i prekvapivý, veselý aj smutný.
Domov čitateľa núti premýšľať, čo sa skutočne stalo a čo bola len možná alternatíva, no čo je dôležitejšie, ponúka čitateľovi možnosť rozhodnúť sa, čo je dôležité – dáva mu priestor urobiť si vlastné závery.
Útly román, skvelá kniha!
Prívetivý štýl a zaujímavé rozprávanie človeka núti čítať stále ďalej a ďalej, hoci dej nejako extra nepostupuje ani nie je nabitý akciou. Skôr sú to úvahy o živote, o ženskom i mužskom svete a jeho spájaní, mimovoľne vkladané do príbehu, do opisu pár dní niekoľkých (nie) náhodne spojených bytostí. Trošku ma mrzelo, že to celé skončilo akosi do stratena. Tak módne. Súčasne. Bez pointy, bez uzavretého oblúka, ktorý by príbehu dal bodku (nádej skrz poznanie) a čitateľom umožnil vydýchnuť a precítiť, že to je možné: žiť spokojne a s porozumením dejov vôkol. Takto to ostalo len ako opis patologických, nefunkčných vzťahov (rodičovských, mileneckých, súrodeneckých...), čo je pre mňa dosť málo. Škoda.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2000 |  Letní dům, později |
| 2005 |  Nic než přízraky |
| 2013 | Alice |
| 2016 | Počátek veškeré lásky |
| 2018 | Lettipark |
Pomalá, klidná kniha, všednost, žádné velké zvraty. Všechno je spíš pod povrchem. Judith Hermann píše výjimečně čistě, svým stylem navozuje zvláštní, příjemnou, pro mě až meditativní atmosféru. Doporučuji. :)