Zase jeden cajdák o pomstě zhrzené ženy

recenze

Camilla Läckberg, původním povoláním expert v oblasti ekonomie, se ve světě byznysu necítila šťastná. A tak absolvovala to, čemu u nás říkáme kurz tvůrčího psaní, následně zplodila první bestseller (Ledovou princeznu, 2003) a zahájila dráhu úspěšné spisovatelky. Její tvorba, kterou jsem si typově zařadila do škatulky „brak“, mě celé roky míjela. Teď jsem však musela na pár dní do nemocnice a kamarádka mi pro ukrácení dlouhé chvíle půjčila novinku této švédské autorky, psychothriller „Zlatá klec“.
Skandinávské krimi má již nějakou dobu velmi dobrý zvuk. Na severu Evropy je chlad, který se zřejmě propisuje i do lidských duší. Proto tolik sebevražd, proto tolik depresí a násilí. A proto jsou severské krimithrillery plné chladně syrového násilí.
Zlatá klec je v tomto ohledu odlišná a spíš než ke skandinávským kořenům se hlásí k šabloně amerických a obecně západních psychothrillerů. Autorka dobře pracuje s oblíbeným prolínáním časových rovin minulost/přítomnost (a občas rušivě i budoucnost), díky čemuž má její vyprávění spád čtenář je vtažen do děje, jehož logika a souvislosti se mu krůček po krůčku odhalují. Tato mechanika je asi nejsilnější předností díla.
Stručně k fabuli: introdukce je k uzívání otřepaná. Hlavní hrdinka Faye, panička z „high society“, hraje svému choti roli submisivní gejši, ač je ve skutečnosti schopnou a ambiciózní osobností (významně se podílela na vybudování manželovy firmy). Z důvodů, jež jako žena fakt nechápu, se takto stylizuje, aby si udržela jeho přízeň. Nikterak ji neodrazuje ani jeho věčná ýpavost, střídaná přehlížením. Bizarní konstrukce pokřiveného vztahu se zhroutí v momentě, kdy Faye nachytá mužíčka při postelových radovánkách s milenkou, přičemž se dozví, že manželství končí.
A máme tu zápletku, která je stejně otřepaná, jako introdukce: Faye se pochopitelně zatouží pomstít (ostatně, jak se ukáže, už s tím má zkušenost). A čtenář dopředu ví, jak to nejspíš dopadne. Zbytek knihy je už jen o tom, jakými dějovými propletenci ho k onomu konci autorka provede.
Zlatá klec je napsána čtivě, s opravdu sofistikovaným využitím vypravěčských technik (vč. obstojně načrtnuté psychologie postav), což je důvod, proč dávám aspoň tři hvězdy. Protože měla-li bych hodnotit originalitu námětu, kvalitu příběhu a myšlenkový náboj, pak by to bylo na hvězdy maximálně dvě. S odřenýma ušima.
Pomalu dozrávám ke zjištění, že z knížek, jež v letošním roce prošly mýma rukama, výrazně lépe hodnotím práce českých autorů než těch zahraničních. Rozhodně nejsem patriot, ale prostě jsem asi měla štěstí na kvalitní tuzemský výběr a trochu smůlu na ne zcela dobrý výběr importovaných kousků. Anebo to souvisí i s tím, že se čím dál silněji identifikuju s českým naturelem? To je taky možné. Nebo jsem prostě jen sáhla po žánru, co mi nesedí. Ovšem nechci nikoho odrazovat, proto ještě shrnu plusy a mínusy.
Plusy: dobrá „řemeslná“ práce. Autorka dávala na kurzu pozor a naučila se kvalitně stavět konstrukci vyprávění. Docela hezky se jí povedly i prokresby postav.
Mínusy: kniha je o ničem. Aspoň z mého pohledu. Nic mi nedala, kromě trochy napětí. Jako oddychovka do špitálu fajn, ale i tak jsem se nakonec raději ohlížela po nějakých časopisech …
Sečteno, podtrženo: máte-li rádi psychothrillery a nevadí-li vám, že tento je plus mínus podobný mnohým, jež jste už četli, vezměte knihu na deku na pláž a zkuste to s ní. Lepší radu nemám …

Komentáře (0)