Pomalá voda teče proklatě zostra

recenze

Poležení ve špitále, to je relax, který málokdo miluje. Já teda určitě ne. Koncem roku mě však postihla delší hospitalizace, které měla kromě všech svízelů i jedno pozitivum: spoustu času na četbu. Díky tomu jsem se konečně schrupla i knihu, kterou jsem pár měsíců úspěšně odkládala: Pomalou vodu, novinku Jiřího Raichla.
Musím přiznat, že jsem četla všech šest jeho dosud vydaných titulů. A každý další se mi líbil o něco víc než ten předchozí. Z této zvláštní věci na pomezí novely a románu jsem však měla určitou obavu. Už z názvu a poněkud melancholické pózy dámy na obálce jsem usoudila, že mě čeká jakási hutná introspektivní sonda do ženské duše.
Omyl. Jako vždy, Raichl si laškovně pohrává se čtenáři a v průběhu dvou set stránek nesčíslněkrát překvapuje nejen dějovými zvraty, nýbrž i proměnami nálad a vlastně i žánru. Vyprávění je rozčleněno do pěti dějství klasické tragédie: expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa. Nutno ještě dodat, že autor tentokrát zabrousil do oblasti retro a napasoval děj do konce dvacátých let minulého století.
V krátké expozici se hlavní hrdinka Klára ocitá na trudné životní křižovatce po otcově smrti, což ovšem reflektuje s nadhledem tak odlehčeným, až to kterýsi recenzent nazval náznakem české variace na Deník Bridget Jonesové. Hned vzápětí se však nálada prudce mění a přes brilantně umotanou detektivní zápletku spěje k závěru ve stylu skoro až psychologického thrilleru. Spektakulárně projektovaná (a přitom vysloveně komorní) pointa je další ukázkou Raichlova nesporného vypravěčského umění postaveného na strhujícím tempu a optimálně namíchaném koktejlu romantiky, napětí, tajemna a štiplavého humoru (v pestré škále od melancholie přes sebereflexi a sarkasmus až k proklatě peprné ironii).
Pomalá voda se četla úplně sama, nenudila ani vteřinu, a když dotekla k závěrečné tečce za poslední větou, bylo mi najednou smutno, že už je pryč, kdesi v oceánu prožitých iluzí...
Z objektivního pohledu musím ocenit vybroušenou stylistiku, bohatou slovní zásobu, neotřelé slovní obraty i zajímavá formální zpestření (např. dialog Kláry s jejím komorníkem pojatý coby boxerský zápas nebo nejdelší větu celé knihy, jež mi vzdáleně připomněla jednu podobně střiženou scénu z Amélie z Montmartru).
Slabiny hledám fakt těžko. Nevybavuju si žádnou závažnější…
Sečteno podtrženo: pro někoho příjemná oddechovka. Pečlivější čtenář(ka) však mezi řádky objeví dobře zakódovaná sdělení hlubšího, hodnotného ražení.
Rozhodně nejlepší kniha, co mi přišla do rukou za hodně dlouhou dobu…

Komentáře (0)