Vyprávění o tom, jak se s námi dějiny nemazlí

recenze

Název knihy: Slepá mapa
Autor: Alena Mornštajnová
Počet stran: 396
Nakladatelství: Host
Rok vydání v ČR: 2018 (1. vydání2013)
ISBN: 978-80-7577-425-5

Slepá mapa je prvotina, v roce 2018 nové vydání (díky němu se mi kniha dostala čerstvě do ruky). Dále: romány Hotýlek (2015), Hana (2017), dětská knížka Strašidýlko Stráša (2018), povídka Dívka z města mezi zelenými kopci v povídkové antologii Město mezi zelenými kopci.

Slepá mapa je rozsáhlá rodinná sága, projektující osudy tří generací na pozadí tíživé politické reality 20. století. Mám-li na první dobrou vyklopit nejsilnější pocit, co mnou při čtení cloumal, pak to byla bezmoc. Bezmoc člověka, který si navzdory zlé době hledá křivolakou cestičku k hýčkání vlastního “malého” soukromého štěstí. V naději, že ho “to” mine. Ale ono si ho “to” vždycky neomylně najde. Nebo, jak je hezky řečeno ve filmu Musíme si pomáhat: “ono nás to chce”. Není úniku.
Autorka svůj román skvěle postavila. Konstrukce se opírá o líčení příběhů (často fakt skličujících) tří žen sledovaného rodu: Anny, dcery Alžběty a vnučky Anežky. To vše zachyceno vyprávěním poslední z nich. Kniha má celkem logické členění na dvě části, přičemž ta první se věnuje babičce a matce, v té druhé vypisuje Anežka vlastní curriculum vitae.
Do života všech tří žen nějakým fatálním způsobem zasáhly dějiny, bezohledně se valící světem obyčejných lidí. Anna se před válkou zamiluje do šviháka, odstěhuje se s ním do pohraničí, jenomže pak jí ho válka sebere a vyplivne zpátky raněného. Anna pak umírá na tuberkulózu – no prostě jedna rána za druhou. Alžbětě zamíchá životními plány pro změnu druhá světová válka. Zabrání sudet ji připraví o domov, ale houževnatá bojovnice proti nepřízni bohů se nevzdává, umí se přizpůsobit. Anežčin život je zasazen do rámu bolševické diktatury a jejích proměn v čase.
Hlavní hrdinky jsou povahově odlišné, což je z děje dobře patrné. Babička Anna je milá, dobrosrdečná, výřečná, obětavá paní, co místo naříkání nad rozlitým mlíkem pomůže, kde může. Matka Alžběta je houževnatá, zaťatá žena, která s každou ranou osudu hledá sílu, s níž bude čelit nepřízni. Anežka je překvapivě nejméně sympatická a v některých ohledech působí až povrchně. Co mě potěšilo: že postavy nejsou černobílé. Žádný klaďas, ani záporák, prostě lidi z masa a kostí, se svými chybami, nedokonalostí, tápáním. Právě tento osobnostní výkres hodnotím jako nejsilnější aspekt díla.
Při čtení jsem se nemohla ubránit určitému rozporu: zatímco psychologii hlavních postav se autorka věnuje celkem podrobně a umí ji “prodat”, děj přes všechen dramatický popis působí poněkud placatě. Lákavé možnosti detailnější reflexe byly jaksi “odhozeny”. Zřejmě bylo cílem dosáhnout určité dokumentární atmosféry vyprávění, což ovšem neladí s pečlivou introspekcí figur.

Plusy: V první řadě určitě promyšlená stavba vyprávění. Je vidět, že se autorka rozvržení děje důkladně věnovala. Druhým velkým plusem je citlivá, plastická psychologie hlavních postav. A v neposlední řadě bych zmínila chytlavou čtivost, paradoxně navzdory tomu, že příběh zdánlivě není nabitý dramatickými událostmi – ale to je fakt jen zdánlivé. Tato rafinovanost si zaslouží ocenit.
Mínusy: nevyužitá možnost razantnějšího ponoru do děje. Autorka zřejmě zamýšlena neodvádět pozornost od niterných sond do života protagonistek, což je pochopitelné. Přesto je čtenář vystaven pocitu, že tu něco chybí. Dále jako minus (nebo spíš neutrální nijakost) považuji obálku, která ve mně nevyvolala vůbec žádný pocit.
Sečteno, podtrženo: nelituju, že jsem Slepou mapu četla, ale kdyby se tak nestalo, žila bych spokojeně dál. Žádný velký přínos pro můj myšlenkový svět to nebyl. Přesto to je velice dobře, chytře napsáno. Na prvotinu určitě kvalitní počin. Je vidět, že začne-li autor past až v “rozumném” věku, poučen životem, bývá to ku prospěchu věci.

Komentáře (0)