Vyprávění o lásce k horám, které je zároveň skromné i velkolepé

recenze

Osm hor (2017) / kristynao
Vyprávění o lásce k horám, které je zároveň skromné i velkolepé
Sedím před notebookem a koukám na prázdnou stránku dokumentu. Jako čtenář jsem nadšená a jako recenzent zoufalá. Potkala jsem totiž další knihu, jejíž příběh mě zasáhl tak, že se mi jeho poselství složitě předává dál. Osm hor je jedním z těch malých velkých vyprávění, která ukradnou kousek Vaší duše, které změní Váš pohled na svět, a které Vám bezostyšně a zároveň tak nějak láskyplně zlomí srdce.



"Ať už je osud cokoli, přebývá v horách..." A pro Pietra hory osudem jsou. Právě tady se potkávají jeho rodiče, právě sem jeho otec utíká před světem, a právě v horách sám Pietro ještě jako malý kluk potkává Bruna, svého nejlepšího a snad i jediného skutečného přítele. A hory se tak, ať sám chce nebo ne, stávají i součástí jeho životního příběhu.



Paolo Cognetti ve své knize Osm hor rozehrává na relativně malém množství stran vyprávění o několika životech, které je zároveň skromné i velkolepé. Pietrovýma očima se seznamujeme s příběhem o setkání jeho rodičů, společně s ním poznáváme samotářského a mlčenlivého Bruna, pociťujeme na vlastní kůži jeho radosti, ale i omyly a křivdy. Autor se nebojí pouštět se do závažných témat, a vyrovnává se s nimi s určitou dávkou pragmatismu, ale současně také romantiky.
Z celé knihy na čtenáře dýchá naprosto magické souznění s přírodou a samozřejmě také se samotnými horami. Právě příroda se v Osmi horách stává další živoucí postavou, která svérázným způsobem zasahuje do děje a ovlivňuje osudy lidských hrdinů. Je vykreslena nádherně, ve všech svých úžasných podobách a celé své kráse. Je krutá i laskavá, lakomá i štědrá, milující i odtažitá.
Patrně očekávanou a zvláštním způsobem tedy i samozřejmou je pak velmi silná filozofická rovina knihy. Pointou titulů, jako je Osm hor není naservírovat čtenářům všechny myšlenky na stříbrném podnose, ale nechat prostor pro přemýšlení, interpretaci, a také pro ponaučení. Já sama jsem v knize objevila hodně věcí, které mě něco naučily, které mi nějakým způsobem otevřely oči, které mě postrčily něco udělat nebo mě naopak poněkud uzemnily a upozornily mě, že ne každý můj nápad a plán je dobrý jen proto, že do něj vkládám své srdce.
Podobně jako příběh samotný osloví čtenáře také jednotlivé postavy. Stejně proměnlivé, chybující a nevyzpytatelné, jako skuteční lidé. V téhle knize vykreslené charaktery nezůstávají jen na papíře, ale z knihy doslova vystupují, oslovují čtenáře, povídají si s ním. Já jsem v průběhu čtení zvláštním způsobem přilnula k Pietrově matce, ale také k otci, který v mých očích zůstával často nepochopen a snad i pozapomenut. Přišlo mi, že právě k němu mám jako člověk nejblíž, ztotožňuji se s jeho tichostí, samotářstvím, ale zároveň mi lámala srdce taková paradoxní opuštěnost, která ho dle mého názoru navzdory jeho povaze trochu pronásledovala.
Samotný Pietro, který čtenáře příběhem provází, není vysloveně sympatickou postavou. Vnímala jsem ho jako docela sobeckého člověka, který zůstává trochu odtržený od každodenní reality a zaobírá se často jen sám sebou. Přesto jsem mu však z celého srdce držela palce, aby se dokázal vyrovnat se svými chybami a s výčitkami, které z nich pramenily.
Jeho nejlepší přítel Bruno je pak pro příběh do určité míry základním kamenem. Je to on, kdo zůstává, a ke komu se vyprávění i sám Pietro vždy vrací. Autor u tohoto zdánlivě vyrovnaného a neobyčejně silného chlapce - a později muže - odhaluje zdrcující stránku strachu, selhání a snad i určité zbabělosti, s níž Bruno prchá před svými démony. Jeho životní příběh je pro čtenáře emočně asi nejnáročnější a nejpřekvapivější, a je to právě Bruno, kdo do hor vnáší onu filozofickou atmosféru.
Závěrem musím konstatovat, že považuji za zcela přirozené, že na každého asi kniha zapůsobí jinak, a že věřím, že různí čtenáři si odnesou z příběhu různé pocity. Pro mě osobně bylo Osm hor poutavým vyprávěním o velmi smutných osudech několika lidí, kteří se s životem perou, jak nejlépe umí, ale zároveň se také trochu nedokáží vyrovnat s vnějším světem. A já jim hluboce rozuměla.
Cognettiho kniha pro mě představovala čtení, které prakticky nešlo odložit (po rozečtení jsem taky četla do tří do rána), byla to taková ta návyková záležitost, kterou jsem zároveň chtěla ihned přečíst, ale současně mě neuvěřitelně mrzelo, že se ubírám ke konci příběhu. Všechno bylo málo, chtěla bych víc. Ale uvědomuji si, jak precizně autor svoje vyprávění rozvrhl a nadávkoval. Každé další písmeno, které by doplnil, by bylo navíc, a každé, které by vynechal, by chybělo. Osm hor je dokonalou knihou - vyrovnanou, poučnou, propracovanou, a přesto živou, spalující a zdrcující. Je to kniha, kterou si opravdu chcete přečíst.

Komentáře (2)

kniha Osm hor recenze

Jirikk
29.01.2019

Moc pekne napsany, prectu si vic tvojich recenzi, poslouchal jsem to jako audioknihu a moc pekny..
Knihu Osm Hor a Divoky kluk s polu s ukazkami z knih doplneny pisnickami, jsem predstavoval ve svym pořadu..
Mužeš si ho poslechnout tady - http://radiofolk.cz/archiv/z-posledniho-vagonu-2018/
Je to pořad z 28.11. od 29 minuty

antonin0999
22.04.2018

Pěkná recenze, z knihy jsem měl podobné pocity! Snažím se doporučovat ji všem, u kterých cítím, že ocení detaily poctivé literatury.