Šikmý kostel má všechno, co od výborného čtení můžete chtít

recenze

Šikmý kostel (2020) / kristynao (155 views)
Šikmý kostel má všechno, co od výborného čtení můžete chtít
Z knihy Šikmý kostel se budu vzpamatovávat dlouho a vím, že na ni nikdy nezapomenu, že si ji vždycky ponesu v srdci a v duši a že na osudy, které popisuje, v budoucnosti mnohokrát pomyslím. Už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že Karin Lednická knihu chystá, tušila jsem, že to bude zážitek. Pak jsem se konečně dočkala a začala jsem číst. Po pár stránkách mi bylo jasné, že tohle je výjimečný počin. A teď, po dočtení poslední stránky, kterou jsem si tolik šetřila… nemám slov. Nemám v ruce nic, čím bych dokázala lidem, kteří tuhle knihu ještě nečetli, předat, jak neskutečná je. Kromě knihy samotné.

Sedím tu nad poloprázdným dokumentem a přemýšlím, jak vrátit Šikmému kostelu to, co mi dal on sám. Jak přesvědčit každého kolem mě, aby si knihu taky přečetl, aby si ji taky prožil…

Šikmý kostel má všechno, co od výborného čtení můžete chtít.

Je to kniha napsaná důmyslně, každé slovo je pečlivě zvoleno, stylistická stránka je propracovaná a současně nádherně lehká, místy vznosně křehká, jinde syrová a bolestivě upřímná. Není to text, který přečtete bezmyšlenkovitě za jedno odpoledne a ani jednou se nepozastavíte nad krásným obratem či slovním spojením. Šikmý kostel je kniha, která zaslouží čas a plnou pozornost, přesto je však celý text přístupný, čtivý, srozumitelný a laskavý.

Hloubka rešerší vás ohromí. Za Šikmým kostelem nestojí pár přečtených knih a několik rozhovorů s pamětníky. Sami uvidíte, že pozadí musí tvořit stovky stran přečtených textů, nekonečné hodiny strávené s těmi, pro které se nejrůznější okamžiky z příběhu neodehrávaly jen na stránkách knihy (jak ostatně autorka potvrzuje v doslovu), a především, laskavá práce se všemi získanými informacemi.

V Šikmém kostele se nedočkáte ždímání čehokoliv až na dřeň – emocí, informací, osudů. Naopak, některé příběhy a zážitky nepotřebují doslovné vyprávění, nepotřebují onu poslední závěrečnou větu, která vrhne na vše, co bylo řečeno dříve, to pravé světlo. Strach dříme v neznámu, což na vlastní kůži pocítí hrdinové knihy, pocítíte to i vy a připomenete si, že před lety se přesně takhle cítili lidé z masa a kostí, stejní jako my všichni. Lidé, kteří netoužili po ničem jiném, než byl bezpečný domov, zdraví rodiny a klidné časy nepoznamenané válkou a marnivými spory.

Propracovanost postav jsem v textu původně úplně opominula – ona je totiž tak zvláštně samozřejmá a působivá, že ji člověk nevnímá, ale je důležité uvědomit si, že tam je. Vývoj jednotlivých charakterů je nádherný. Ano, smutný a mnohdy zdrcující, přesto zvláštním způsobem krásný jako sám život. Ke každé z postav z určitých důvodů přilnete, s každou se v některých věcech rozejdete. Budete svědky nekonečné pokory, bezbřehé naivity, vroucí lásky, ale i zdrcujícího neštěstí, neodvratitelné zahořklosti, dusivého zármutku… naděje i beznaděje.

Šikmý kostel pokrývá celkem dlouhou časovou etapu (léta 1894 – 1921) a díky tomu se čtenář seznamuje s celou řadou postav a jejich osudů. Musím velmi kvitovat, že autorce se podařilo čtenáře ve svém příběhu vždy zcela orientovat, nikdy jsem se necítila vytržená či nejistá, o kom je zrovna řeč, v jakém období se nacházíme, co se stalo předtím a co poté. Přestože jsem knihu četla relativně dlouho, jelikož jsem si ji chtěla dávkovat po troškách a tak si ji šetřit, neztrácela jsem se a vždy jsem během dvou vět zcela propadla přímo do vyprávění.

Což je ostatně další bod, který je nutné okomentovat. Tuhle knihu nečtete, ale prožíváte. Karin Lednické se daří neobyčejně lehce vtáhnout čtenáře přímo do víru dění a celý příběh se tak před ním odehrává jako film, jako nesmírně živé vyprávění, kterého je nejen svědkem, ale mnohdy přímým účastníkem. Veškeré emoce prožívá spolu s jednotlivými postavami, klopýtá po cestičkách, cítí bahno v roztrhaných botách, sžírá ho utrpení způsobené válkou, cítí bolest na dlaních od puchýřů rozedřených těžkou prací na poli, dech se mu zadrhává v krku, zatímco se ruce prohrabávají uhlím. Všechno se to odehrává v samotném čtenáři, příběh jako by doslova ožíval.

Uf, je toho tolik, co bych ještě chtěla dodat, a současně bych nejradši celý tenhle zážitek smotala do pevného klubíčka, které bych si schovala do duše a v tichosti si jej odmotávala a odžívala znovu a znovu. Určitě jsem zapomněla na něco, co jsem rozhodně chtěla předat dál, ale to nevadí. Některé věci si musí v Šikmém kostele najít každý sám. Jinak to při takhle niterném čtenářském zážitku prostě nejde.

Poslední věc, kterou bych chtěla dodat, je to, že jsem přesvědčena, že lidem, kteří nejsou s historií tohoto regionu dobře seznámeni (a mezi které se ostudně počítám i já), Šikmý kostel dost dramaticky a drasticky otevře oči. Měla jsem dojem, že vím, ale pochopila jsem, že jsem nevěděla vlastně nic. „A třeba i k poznání a porozumění čtenářů, kteří jsou odjinud. Kéž by.“ Těmito slovy končí doslov autorky. Jako rodilá Pražačka mohu jen zkonstatovat, že její přání se rozhodně splnilo. Karin Lednické se podařilo vmáčknout malý, ale nikoliv nevýznamný kousek karvinské země do mého srdce, kde zůstane už navždy. Budu chtít vědět víc, než co jsem se dozvěděla ve škole, budu chtít znát i víc, než jsem zjistila v knize samotné. A když tohle autor dokáže… Znamená to něco úžasného.

Ano, možná si řeknete, tolik superlativů – je to vůbec možné? Upřímně, já bych si snad taky nevěřila, kdybych tuhle knihu nečetla a neprožila na vlastní kůži. Takže nám z toho vyplývá jediný závěr – tohle si prosím, prosím přečtěte. Děkuji.

PS Při čtení knihy i při psaní recenze jsem poslouchala Antonína Dvořáka a můžu to jen doporučit těm z Vás, kdo rádi spojují hudbu se čtením. Třeba taková Smyčcová serenáda E dur to má v sobě všechno. Radost, lidskost, lásku, ale i smutek, neštěstí, a zármutek.

Komentáře (0)

kniha Šikmý kostel recenze