Vypláznutí jazyka na život.

recenze

Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu (2011) / TIMONEL
Vypláznutí jazyka na život.
Není nic snadnějšího v životě, než na stará kolena napsat paměti. To alespoň tvrdí Vladimír Komárek, který chtěl svou velmi netradiční vzpomínkovou prózou "vypláznout jazyk na život". Čím je člověk starší, tím méně si (naštěstí) pamatuje, dělá to tak každý, tak proč ne on. Je to prý jako s jablky uschovanými na zimu: přebíráme a jíme jen ta nahnilá a ta zdravá necháváme ve sklepě. Jíme tak vlastně pouze ta nahnilá a ta zdravá necháváme stranou hnít. Lidová sebeironie je základní esencí knihy. Vladimír Komárek je vypravěč hrabalovského pábitelského typu, jakoby vystoupil z knihy nebo ještě lépe a plastičtěji z povídkového filmu "Perličky na dně" - ovšem nečekejme "blahoslaveného chudého duchem", skrývá se v něm nezbedný čertík poděděný po géniovi české satiry Jaroslavu Haškovi. To, že autor neztrácí vtip ani v nejtužších letech stalinismu, není třeba dodávat - i když i z této knihy je jasné, jak ta doba a vlastně celá komunistická totalita značně "zadrhávala". Představme si tedy takového pábitele, který nehledě na svého stvořitele pana Hrabala, sám vezme tužku a začne psát zkratkovitě a se smyslem pro pointu svůj příběh, kdy přestávají fungovat Dějiny a Milníky a ožívají detaily a intimní chvilky, žádná laciná senzace, dámy a pánové, ale skutečný život každodenních drobností a marginálií až bizarností, ovšem hodných zaznamenání. Takový život, jaký může psát ta skutečná periferie, to sladké prostředí, pro které měl tak velké pochopení a hluboký smysl právě Bohumil Hrabal. Náš neskutečně vtipný, nesebestředný, rázovitý, odstředivý, anarchistický, sarkastický, poněkud excentrický, ale pořád velmi upřímný a vřelý autor, z jehož vyprávění sálá živočišné teplo, až snad takový smrádek rázovitého domova, kde ovšem vládne všeobecná pohoda, protože o nic v tomto životě ve své podstatě nejde, i když jde o život. Lekce Vladimíra Komárka je jasná: život je nejvyšším z umění, nelze ho nahradit ani tvorbou písemnou ani výtvarnou ani žádnou jinou. Život je právě to zkratkovité vyprávění rázovitého stárnoucího strejce, je to návrat do intimního rodinného kruhu nejbližších. Velmi půvabné je, že styl Komárkova psaní navozuje naprosto osobní atmosféru a nesmírnou blízkost, není to ani žádné umělecké či ideologické gesto, je prost všeho patosu tzv. "umělce", nechlubí se, o svém umění hovoří zcela okrajově. Autor tak vlastně vyplňuje mezeru, která vznikla v literatuře po Haškově a Hrabalově odchodu, může se hrdě přihlásit jako jejich myšlenkový žák, velmi zdařilý pokračovatel Hrabalova "hominismu", nejvlastnějšího vyjádření lidství, a Haškových "grotesek", velmi zdařilých literárních chvatů a přemetů. Nenechme se mýlit zdánlivou zkratkovitostí, snadným vtipem a snadnou četbou: chce to veliký kus odvahy, šťastné volby, pevného rozhodnutí a sebezapření potlačit vlastní ego a vlastní tzv. "společenské postavení" a podívat se na svět a pojednat o něm s naprosto čistou a nevinnou duší jen velmi pomalu a půvabně vzdorovitě stárnoucího dítěte, popřípadě dospívajícího. Je to postoj nesmírně málo vídaný v české próze, ne-li raritní: nehledá styl ani vlastní způsob vyjádření, nevyvyšuje se, nepodepisuje se, nehledá originalitu. Hledá bezprostřednost, lidskou blízkost, vřelost, lidské teplo a smysl pro vše lidské, co lidský život přináší, bez toho, aniž by odděloval takzvané "zlo" od takzvaného "dobra". Komárek "mimo dobro a zlo", mimo literární kánony, literární proudy a mimo touhu se prodat a prodat to, co člověk píše. Autor bezvýhradně věrný sám sobě a tomu, co píše, a je mu velmi sympaticky jedno, jak a o čem píše. Svobodné psaní svobodného ducha umělce, který měl odvahu, ale nikdy se jí nechlubil, nepoklonkoval nikdy nikomu a ničemu, žádnému režimu. Takový pohled, který osvobozuje i čtenáře. Chválabohu za něj !!!! Važme si proroků z chalup !!!! Važme si proroků, kteří na to nemají glejt a nemají na to načteno a nemají na to tzv. "vzdělání" !!! Některé nejzajímavější postřehy mají lidé, kteří je mají mimoděk: kteří třeba ani netuší, že je mají. V knize je obsažena esence skutečného obyčejného lidství. Vladimír Komárek je důkazem, že literaturu lze dělat i bez literatury, že psát lze i bez tzv. "psaní", že tvořit může skutečně každý. Je to veliký poklad našeho písemnictví.

Komentáře (0)

kniha Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu recenze