Větší než malé množství zdravého selského rozumu

recenze

Větší než malé množství zdravého selského rozumu

Poprvé jsem tu knihu zahlédl někde v novinách, autor sedící na zábradlí u Máchova jezera a pak ten název, kdo by se dnes seriózně zabýval anarchií? Prý se ta kniha měla jmenovat "Ideologie v době uprchlické krize", ale kdo by si jí přečetl, až ta uprchlická krize přejde, že? Vzpomněl jsem si na význam názvu pro obsah knihy, když uvážíme, že důsledná etymologie Tao-Te-Ťing již v názvu obsahuje celou knihu, říkal jsem si, že do té páně Vondruškovy práce musím alespoň nahlédnout. Prvních pár stránek rychle uplynulo a já si uvědomil, že stojím před klasickým případem "knihy, která se přečte jedním dechem" a naivně jsem si usmyslel, že jí nabídnu k recenzi. Byl jsem odmítnut se slovy "Nezlob se, ale toho Vondrušku chtít nebudeme" a odkázán na jiný odsudek knihy, který jí přirovnává k bizarní směsici brilantní historie s hospodskými žvásty čtvrté cenové. Protože z prostředí hospod pochází můj milovaný Jaroslav Hašek, ale zejména proto, že s odmítáním recenzí mám své zkušenosti, o knihu jsem se začal o to víc a s větší vehemencí zajímat.

333 stran, veliké písmo, lesklá tvrdá obálka, kapitoly "Dějepis trochu jinak", "Dějiny versus ideologie", "Demokracie versus tyranie", "Pragmatismus versus naivita" a "Migrační krize". Celkem brzy mi došlo, proč mi byla recenze knihy odmítnuta jinde. Vůbec se totiž nehodí do souboru idejí dominantního diskurzu současné zpitomělé a zmatené doby. Václav Bělohradský tuto dobu a její společnost popisuje jako "společnost nevolnosti", kde člověk je v podstatě ztracen ve volbách a v (iracionalitě) motivací těchto voleb. A také jsem si uvědomil, proč o nějakých deset let dříve Jaroslav Erik Frič ve své básni "Ach lásko se zlomeným křídlem" autor popisuje "tak těžko zvládané nevolnosti". Zabývá se snad někdo dnes tím, proč tento klíčový autor současného undergroundu ukotvuje svou poetiku v Bibli?
A koho to dnes, prosím Vás, zajímá? Nějaký underground, ten přeci skončil se Sametovou revolucí, ne? A Bible? Pche!

O degeneraci lidstva v českém prostředí velmi přiléhavě a prozřetelně psal už ve 20. a 30. letech minulého století Josef Váchal, který bojoval proti přebujelému komfortu, proti myšlenkám falešně humanistickým, proti blábolům socialismu, komunismu a proti myšlenkám o konci válek. Rozum lidstvu zatemnil cit a také krásu. Nepřítelem mu byl měšťák, pohodlný turista, ale i vzdělaný čtenář preferující měšťáckou renesanci před obrazotvorným barokem. Co by dnes Josef Váchal napsal dnes? Možná asi něco, co napsal Vlastimil Vondruška ve své knize "Breviář pozitivní anarchie". Každá doba má své legalizované drogy, doba Aldouse L. Huxleyho a jeho "Konce civilizace" měla svou "somu", která podávaná v malých legálních dávkách, neškodí v jakémkoliv množství. I dnešní doba by měla mít nějakou skutečně účinnou drogu, která by člověku umožňovala slušné živobytí v současných podmínkách všeobecné stavby Babylónské věže. "Breviář pozitivní anarchie" naznačuje velmi jednoduše - sancta simpicitas! - že tímto všelékem na naše veškeré neduhy může být, zázračně, zdravý selský rozum, který se již několikátou generaci bohužel nedostává vládnoucím duchům Evropy. Některým lidem okolo mě by ani neškodilo se tímto zdravým rozumem i občas předávkovat.

Copak to tak zásadního objevil Vlastimil Vondruška, jeden z nejprodávanějších českých spisovatelů současnosti, autor cca 62 děl s celkovým prodaným nákladem přes milión výtisků? Proč obrátil svou pozornost od historických románů a začal rýpat do současnosti? Co ho k tomu vedlo? V jednoduchosti je obrovská síla, představte si, že Vlastimil Vondruška na základě své precizní a rozsáhlé historické zkušenosti a odbornosti začal oprašovat zdravý selský rozum! Nevídáno, neslýcháno! Pokud Vám někdy gymnazijní profesor dějepisu do hlavy vtloukal "Historia Magistra Vitae" tak vehementně jako mně, aniž by kdy došlo skutečně na tu "Magistru Vitae", vězte, že "Breviář pozitivní anarchie" o historii bohapustě neplácá jako většina středoškolských dějepisářů. Dějiny, tak jak je zná snad jenom on, jsou pro Vlastimila Vondrušku nedocenitelným a ohromně bohatým zdrojem inspirace a poučení pro současnost. Ano, toto je také otřepaná fráze, zejména u těch lidí, kteří neví, o čem je skutečně řeč. Zdá se to skutečně jako trivium, ale zkuste toto trivium uvést do praxe, ty nejpůvabnější a nejpůsobivější věci bývají ty zdánlivě nejjednodušší. Evropská historie, evropská integrace, multikulturalismus, migrační krize, současná vládnoucí ideologie. Toto vše z pohledu velmi fundovaného a moudrého historika.........

"Kdo máš uši k slyšení, tak slyš!" I když pravda většinou docela dost bolí. Kdo by se mohl zlobit, že autor této čtivé a inspirativní knihy k poznání všeobecného ztracení lidstva v nepřehledné polévce demagogie, ideologie a vědomé manipulace dochází poněkud lidovým způsobem argumentace a dokazování? Proč by nás to mělo urážet, že k jádru pudla dospívá zespodu na rozdíl od všech tzv. "velkých duchů" současnosti, kteří ke stejným závěrům dospívají zezhora a to pouze v případě, že se jim zachce vyjít ze slonovinové věže jejich vlastního lexikálního, myšlenkového a gramatického světa, kterému málokdo ostatní vlastně rozumí? Dokud bude lidstvo historicky nepoučitelné, do té doby budeme potřebovat takové autory, jako je Vlastimil Vondruška. Říká něco radikálně nového? Ne, to už říkal Charles Morice ve své knize "O moderních podmínkách krásy", které v roce 1909 z rukopisu přeložili Marie Majerová a F. X. Šalda..........(jako bychom též slyšeli Josefa Váchala):

„Přerušení tradic, které jsem označil za základní příčinu
dnešního zla, stalo by se hotovým, neodvolatelným faktem, východiskem nového
dětství lidstva hledajícího svůj ideál a slávu své zralosti v dýmných
temnotách strašného průmyslového města, jež brzy pokryje celou zemi, jestliže
básník a umělec, neodčinitelně zasažení úpadkem idealistní nauky i prakse,
svolí, aby jediným předmětem veškeré naší činnosti bylo dobývání a
vykořisťování hmoty.“ (str. 82)

Čím je tedy "Breviář pozitivní anarchie" fascinující, aniž bychom chtěli nějak prozrazovat laskavému čtenáři, co ho v knize čeká? Je to taková Majakovského "facka veřejnému vkusu" v době, kdy se zcela realisticky zjistí, že tento "veřejný vkus" nestojí jak se říká lidově, "za starou bačkoru". Evropská civilizace v současnosti je hodně ztracená, ne ale pouze svým přičiněním, ale zejména manipulací, demagogickými a ideologickými tlaky, které propagují nekritické myšlenky vzájemnosti a nekritické myšlenky o snadnosti překonávání kulturních, civilizačních a konfesijních či věroučných rozdílů. Současná doba, která si libuje v relativizaci a pochybách všech o všem, by si měla uvědomit, že přes všechny (multi)mediální, síťové, sdělovací a tzv. "veřejně prospěšné" a tzv. "objektivní" vlivy informační přehlcenosti, existují zcela jasně určité kořeny, historické, filosofické, kulturní, sociální, a též poučení z tohoto všeho. Že existoval středověk, renesance, reformace, protireformace, osvícenství, věk industrializace a první fáze buržoazní revoluce, jehož druhou zdánlivě konečnou fázi prožíváme dnes. Že vším tímto nám bylo projíti, a že vše toto se stalo naší společnou zkušeností, historií, je to vepsáno do našich těl a našich myslí, a že, aniž bychom to nějak očekávali, z této společné zkušenosti evropské všichni čerpáme, ať chceme či nechceme. Všeobecné a zatím velmi úspěšné vymývání mozků evropské civilizace končí určitým mlhavým přesvědčením, že žijeme v době, kdy nám je nastolena nová "tabula rasa", že jsme se ocitli na "konci dějin" řečeno s Francisem Fukuyamou, že nám Osud dává možnost rozdat "zcela nové karty" podle jakéhosi spravedlivějšího klíče, bez ohledu na naší vlastní bohatou tradici, a o které jsme se nota bene nijak nezasloužili. Nic není vzdálenější pravdě než tato předposlední věta.

A, mimochodem, tu knihu skutečně přečtete jedním dechem...........

Komentáře (0)