Vydatná dávka noblesního čtiva

recenze Kočičák (2018)

Vydatná dávka noblesního čtiva
Mirek Vostrý se v roce 2018 rozhodl debutovat ne jednou, ale rovnou dvěma knihami najednou! V následující stručné recenzi zkusím nastínit, čím mi připadá jeho literární vesmír atraktivní a hodný doporučení váženému čtenářstvu.

Obě jeho prvotiny jsou sborníkem povídek. Možná se to dalo spojit do jedné „tlustší“ bichle, ovšem autor viděl určité logické důvody pro „stvoření“ dvou konzistentních publikací. Co mají všechny povídky obou knížek společné: nějak (byť i zcela symbolicky) v nich figuruje železnice, vláčky, nádraží, prostě: svět kolejové dráhy. Mirkova velká láska. Příběhy Ztracený vlak (Kočičák), Noční výpravčí a Nejdůležitější schůzka (Noční výpravčí) se vlastně na železnici přímo odehrávají.

Nejprve stručně představím každou knížku zvlášť. Začnu Kočičákem: čtveřice rozsáhlejších povídek, z nichž každá je svým způsobem zamotaná, buď do tajemna nebo do dramatična. Osobně se mi nejvíc líbil Ztracený vlak (roztomilá pohádka pro velké i malé kluky, vyprávějící o motoráčku vklouznuvším do podivného mimo-časoprostoru) a Velký případ staršího seržanta Rychnovského (zde se pro změnu ztratilo zcela jiné vozidlo a jedná se o převyprávění skutečných událostí). Noční výpravčí obsahuje pětici próz, z nichž mě oslovily zejména dvě opravdu skvěle napsané: úvodní Nejdůležitější schůzka (půvabně cituplné melodrama s prvky politického thrilleru) a pak samozřejmě titulní povídka, mazaně zařazená až na závěr. Tu považuju za vůbec nejlepší věc, co jsem zatím od Mirka četl. Znamenité podobenství o staré vině a mladém odpuštění, které vysvobozuje viníka i postiženého, už několik let toužím převést na divadelní jeviště. Snad se to někdy povede …

Jakému typu čtenáře padnou tyto knížky jako ulité? Asi nejspíš citlivému, vnímavému člověku se sklonem k hloubavosti, leč nebránícímu se ani kapce ironického humoru a slušné dávce tajemna. Mirek Vostrý má totiž zvláštní dar psát i o drsných věcech s jakousi noblesní laskavostí. Jeho vypravěčský styl je středně svižný, což textu dodává něco, co bych nazval „zklidňující čtivostí“. Nefrčí to jako mělký akční rychlík, vezeme se rozšafným motoráčkem a kocháme se velkolepou krajinou, vepsanou mezi řádky. Protože tam se ukrývá hloubka moudrosti Mirkova psaní.

Na závěr připojuji krátkou ukázku z povídky Noční výpravčí:

Výpravčímu se viditelně ulevilo a povídal: „Ne, že by vám to nemělo bejt jedno, ale mě po tomhle průšvihu už nenechali dělat výpravčího tak, jako do tý doby. Přeřadili mě na noc, a jedinej vlak, kterej vypravuju, je tenhle noční. To jsem vám ale už říkal, ne?“

„Jo, říkal, ale vysvětlete mi, o jakým vlaku to mluvíte. Támhleten jízdní řád,“ ukázal jsem na lejstro na stěně, „říká, že poslední vlak z týhle stanice jede ve čtvrt na deset. Potom už nic.“

Andrejevič se na mě nechápavě podíval: „No, na jízdním řádu není, to máte pravdu, ale on jezdí. Každej pátek ve dvacet tři třicet devět přesně. Ještě nikdy se nezpozdil ani nevynechal. Pokaždý je tady přesně načas, a já ho mám vypravit.“

Teď jsem zase nechápal já. Vlastně jsem nechápal už delší dobu.

„Jenomže abych mu mohl dát odjezd, tak to by ho musel mít kdo řídit.“

Že mi to v mým chápání moc nepomohlo, je vám asi jasný. Zkusil jsem logiku, z mýho pohledu neotřesitelnou: „A jak se sem takovej vlak dostane, když říkáte, že ho nemá kdo řídit? Kde teda je ten strojvůdce, kterej sem s ním přijel?“

Andrejeviče můj dotaz jednak trochu pobavil a jednak mu nejspíš vůbec nerozuměl. „Nevím, mně to nikdy nepřišlo divný, tak jsem po tom nepátral. Proč vás to zajímá?“

No jo, vlastně. Proč by mě mělo zajímat, jak se na nádraží dostane vlak bez strojvůdce.

Mávnul jsem rukou, jako že to není důležitý, a Andrejevič pokračoval: „Víte ale, co vždycky trápí mě? Jak ten vlak odsud odjede bez strojvůdce. A on neodjede. To totiž bez strojvůdce nemůže.“

Konečně řekl něco, co dávalo smysl. Aby vlak odjel bez strojvůdce, to je zřejmě dost těžký i v tak absurdním příběhu, jako je ten jeho.

Andrejevič pokračoval: „Jenže já ten vlak vypravit potřebuju. On tam stojí a čeká, a já mu nemůžu dát odjezd. Teda můžu, a taky jsem to už zkusil, jenomže vám určitě nemusím vykládat, že to nebylo k ničemu. Bez strojvůdce prostě neodjede.“

Ujistil jsem ho, že mi to zní naprosto logicky. Pořád jsem ale nechápal, co se teda stane, když ten vlak neodjede. Za ty roky by se mu tady na nádraží muselo nakupit pěknejch pár vlaků, co neodjely. Hodně přes pět set motoráků, odhadem, já jsem ale neviděl ani jeden. Bodejť by taky jo, takovej nesmysl. Nádraží, když jsem jím procházel, bylo zrovna tak prázdný, jako je teď, tím jsem si jistej.

Když jsem se na to Andrejeviče zeptal, zatvářil se zmateně: „No, já když vidím, že strojvůdce není, tak se vrátím do kanceláře. A když pak vykouknu na kolejiště, ten vlak už je fuč. Přijede zase za tejden.“

To bylo jak s kozou na ledě. Andrejeviče zajímalo jenom to, že s tím vlakem nemá kdo odjet, což je určitě chvályhodný, nakonec, on je výpravčí, no ne? Jenže se vůbec nedivil, jak se to stane, že ten vlak tam pak není. Kam ten motorák zmizí a jak? Vypaří se? Vstřebá se? Vyběhne z lesa trpaslík a s tím vlakem odjede do díry v nejbližším pařezu? Něco mi tady unikalo. Něco, co Andrejevič považoval za přirozený, takže to nedokázal vysvětlit, a vlastně ani nechápal, na co se ptám a proč. Uznal jsem, že nemá smysl se vyptávat dál.

Andrejevič se odmlčel a pak se napil čaje, co už byl skoro studenej. Viděl jsem, že mi chce něco říct, ale že se nejdřív musí odhodlat. Tak jsem čekal.

Trvalo mu snad půl minuty, než vyhrkl: „Vy byste s tím nemohl odjet?“

Vylítlo to z něj tak rychle, že jsem si to v hlavě musel přehrát znova a pomalejc. Teprve pak jsem tomu porozuměl. Teda, rozeznával jsem ty slova, ale nechápal jejich smysl, jestli mi rozumíte. Andrejevič určitě nemyslel, že bych já… A nakonec proč ne? Už nějakou dobu mi tady vykládá věci, který by každýmu příčetnýmu člověku – a já jsem se za jednoho pořád ještě považoval – byly naprosto nesrozumitelný. Tak proč by nemohl chtít, abych odjel s tím jeho vlakem? Pro jistotu jsem se ho ale zeptal, jestli opravdu řekl to, co jsem slyšel.

„Ale jo, slyšel jste dobře. Říkal jste přece, že jste to už řídil. Já vím, je to dávno, do toho se ale rychle dostanete. Nemůže to bejt těžší než řídit auto, navíc, vlak přece nemá volant, ne? Jede tam, kam ho koleje vedou. A ani byste s tím nemusel jet daleko. V Kamenici to necháte na odstavný koleji, já mezitím zavolám Krupičkový, co tam dělá výpravčí, ať vás čeká. Anebo víte co? Vy s tím motorákem přijedete zas zpátky. Stejně jste odsud teď v noci nikam nechtěl jet, že ne? Kdy jste přijel? Dneska? Tak to se určitě budete chtít vrátit, a na to nepotřebujete nádraží s odstavnou kolejí, vrátit se můžete odkudkoliv, třeba hned z Kytlice. Tak co myslíte, půjde to?“

Ten chlap se mi snad zdál. Jemu vůbec nepřišlo divný po mně chtít, abych řídil nějakej vlak, kterej podle všeho přijížděl jenom do jeho hlavy. On se mnou mluvil, jako bych mu to už skoro slíbil, a teď si se mnou jen ladil technický detaily.

autor: JoeSurikata · 09. března v 19:32 · přečteno 942x

Komentáře (2)

kniha Kočičák recenze

Nočnípták
19. března

Tak tohle mne tedy zaujalo. Moc. Zítra zkusím knihovnu. Snad budou mít.

elfos
18. března

Jsem dokonale a naprosto lapena. Do téhle části literárního vesmíru jistojistě zavítám.