Vrstevník století kráčející s odvahou

recenze

Letec (2018) / ivca7818
Vrstevník století kráčející s odvahou
"Když se člověk vrací, ať už je to odkudkoliv, nebývá to přece náhoda. Je to změna přijatého rozhodnutí nebo přirozeného chodu událostí. Pro každý návrat musejí být závažné důvody. Když se člověk nevrací jen tak odněkud, ale z onoho světa, má zvláštní úkoly."
Nový román z pera ruského autora a literárního vědce Jevgenije Vodolazkina promyšleně pracuje s historiografickými pojmy, mezi které patří smysl dějin a role člověka v dějinách a klade si otázku po smyslu lidské existence. Prostředníkem mezi minulostí a přítomností je Innokentij Platonovovič, o němž můžeme říci, že je tabula rasa. Tvoří nepopsaný list, poskládaný z dávných vzpomínek na své dětství a dospívání v Rusku v první třetině 20. století, z nichž promlouvá lehce naivní pohled malého chlapce a posléze dospívajícího mladého muže. Jeho útržkovité vzpomínky jsou přesné a bohaté na detaily a to i přesto, že se píše rok 1999 a pro Innokentije platí označení vrstevník století. Narodil se totiž v roce 1900.
Na základě utajeného vládního experimentu, k němuž došlo ve 20. letech na Soloveckých ostrovech, kde Innokentij pobýval jako politický vězeň, došlo k jeho zmrazení. Až o téměř osmdesát let později se muže podaří rozmrazit a znovu oživit za pomoci nejmodernějších medicínských technologií a Innokentij se stane posléze mezinárodní senzací.
Jak si ale najít své místo v současném životě, kam vlastně nepatříte a kde všichni, které jste znali z minulosti, jsou již dávno mrtví? Ukáže se, že jediným přeživším je Innokentijova dávná láska Anastasia, jejíhož otce a univerzitního profesora zatkla tajná policie na základě udání a která na Innokentije nedokázala zapomenout ani dlouho poté, co byl v gulagu. Právě ona představuje jeho jediné chatrné vlákno s minulostí, které se přetrhne v momentě, kdy stará žena umírá. Innokentij se však seznamuje také s Anastasiinou vnučkou Nasťou a zahoří k ní stejnou láskou jako kdysi k Anastasii.
O knize by se dalo říci, že je ideovým románem pokládajícím čtenáři otázky po smyslu lidské existence. Hlavní hrdina si uvědomuje, že již jednou de facto zemřel (tzn., že byl zmrazen) a že může zemřít i podruhé, neboť "všechny cesty vedou ke smrti." Zamýšlí se nad otázkami viny a trestu a uvědomuje si, že k jeho zatčení a následnému umístění do gulagu došlo oprávněně. Okolnosti, které k jeho zatčení vedly, si však recenzent ponechá pro sebe. Zároveň lze v knize nalézt úvahy nad současným i minulým stavem společnosti, konkrétně Ruska. Se svým lékařem, etnickým Němcem Geigerem vede diskuze, v nichž figurují pojmy jako demokracie, která podle jeho názoru není pro Rusko přirozená a když schází, je zapotřebí určitého vnějšího nátlaku. Zajímavá je i myšlenka o roli osobnosti v dějinách, konkrétně vůdce, v níž se hlavní hrdina vyslovuje ve prospěch takového, kterého národ v daném okamžiku potřebuje a kterého si tím pádem instinktivně zvolí bez ohledu na náboženskou či politickou příslušnost. V tomto kolektivním směřování k záhubě, pro něž nevidí Geiger racionální příčiny, lze spatřit odkaz na dvě velké diktatury 20. století - komunismus a nacismus.
Výraznější dějovou linku kniha nemá - neočekávejte napínavou zápletku nebo rozuzlení děje, takový účel neplní, ba naopak. Čtenář v ní najde úhly pohledu na nadčasové a stále aktuální otázky pojící se se společenskou a politickou situací v Rusku, možnostech demokracie a myšlenkami týkajícími se totalitarismu a roli osobnosti v dějinách. Pro recenzenta jakožto vystudovaného historika kniha splnila svůj účel i očekávání a mohu ji vřele doporučit. Děkuji nakladatelství Omega za recenzní výtisk.

Komentáře (0)

kniha Letec recenze