Válka očima dítěte

recenze

Píše se rok 1939 a Německo se ocitá v soukolí nacistické válečné mašinérie a v zajetí zrůdné ideologie, kdy slova znamenají moc a špatně vyřčená slova nebezpečí. Síla slov je tím, co pohání otce hlavní hrdinky Sieglinde, aby je nemilosrdně vyřezával z knih i ze srdcí německého lidu. Láska, slib či víra již nemají místo ve společnosti nacionálního socialismu, jemuž dominuje síla a rasová dokonalost každého jednotlivce. Co když ale to jediné, co nám zůstalo, jsou právě slova?
Dvě děti, Sieglinde a Erich, vyrůstají v prostředí, kde děti představují budoucnost nového Německa a jsou vychovávány v duchu nacistických doktrín.
Sieglinde je typické německé děvče ze slušné německé rodiny. Otec zastává důležitou práci jako cenzor, o níž doma nesmí hovořit a matka se stará o domácnost a její dva mladší bratry. Sieglinde žije v blahobytu berlínské střední třídy a je naučena disciplíně a poslušnosti. Když jednoho dne nalezne v otcově kufříku několik zakázaných slov, která vyřezal z knih, rozhodne se je ponechat a schová je.
Malý Erich žije s rodiči na vesnici poblíž Lipska. Mají hospodářství a chovají včely. Chlapec má pocit, že je jiný než ostatní a vybavují se mu mlhavé vzpomínky na rané dětství, které nezapadají do vyprávění jeho matky Emilie. Erich je považován za dokonalého árijského Němce, je dítětem, které měli jeho rodiče mít. Když je otec povolán na frontu, přichází na statek nuceně nasazení polští dělníci, k nimž chlapec přimkne. Později se od matky dozví, že ho adoptovali z polského sirotčince, když byl ještě hodně malý.
Osudy Sieglinde a Ericha se protnou v samotném závěru války, kdy si na troskách nacistického Německa snaží vybudovat novou existenci. Děti společně obývají opuštěné divadlo uprostřed Berlína a spoléhají jen sami na sebe. Okolnosti je však od sebe na velmi dlouhou dobu oddělí.
Kniha Vytoužené dítě je dalším titulem, jež představuje čtenářům válku z dětského úhlu pohledu. Není na tom nic neobvyklého a v poslední době je po podobných titulech poptávka (stačí připomenout bestsellery typu Zlodějka knih, Jsou světla, která nevidíme nebo Z Paříže do Paříže). Zatímco v případě takové Zlodějky knih je vypravěčem příběhu všudypřítomná smrt, v této knize je jím vytoužené dítě, jakýsi tajemný vypravěč, o jehož úloze se dozvíme až na konci vyprávění.
Autorka využila některých dostupných pramenů, písní a básní z období nacistického Německa a zakomponovala je do příběhu. Zároveň se v úloze vypravěče opírala o reálnou postavu, což je jí nutno přičíst k dobru. Z hlediska děje kniha nemá úplně klasickou zápletku a spíš chce čtenáři přiblížit myšlenkové pochody obyčejných Němců a to, jak válku vnímali sami aktéři, v tomto případě převážně děti, které museli vstřebávat nacistickou doktrínu, museli povinně navštěvovat Hitlerjugend a po válce se zase museli vyrovnat s tím, že sen o ráji, o němž jim vyprávěli jejich rodiče, ztroskotal.
Knize bych vytkla pouze jakousi rozvláčnost a místy až jakési utopení v ději - chyběly obzvláště dramatické momenty, které mohla autorka rozvinout kupříkladu při bombardování Berlína. Je evidentní, že se soustředila převážně na ideologickou stránku nacismu. Zaujala mne však s postavou vypravěče, která má reálný základ a o němž hovoří v poznámce na konci knihy, proto dávám 4 hvězdy. Děkuji nakladatelství Omega za recenzní výtisk.

Komentáře (0)