Vražda v motelu

recenze

Setkání po letech, s vraždou (2018) / MartinaF
Vražda v motelu
Josefa Škvoreckého představovat moc nemusím. Myslím, že jeho Tankový prapor, ať už v knižní podobě nebo té filmové, zná každý. A pokud ne, aspoň o něm slyšel. Možná méně čtenářů bude znát paní Salivarovou. Ta napsala, mimo jiné, knihu Honzlová, o které se učí studenti na středních školách. Spolu s manželem napsali šest klasických detektivek, jejichž děj se odehrává v Kanadě.

Kniha Setkání po letech, s vraždou je již druhým dílem této série. Tentokrát je v motelu zavražděn významný podnikatel a vynálezce kvalitních elektrovozíčků Patrick Bender. Podezřelých je hodně. Patrick Bender je totiž proutník a žárlivých manželů je opravdu hodně. Vražda se udála v blízkosti sídla, kde se konala garden party. Pořádali ji českoslovenští emigranti. Mezi hosty byli i Anka a Tony Lomnických, kteří se objevili také v prvním dílu. Na scéně se vzápětí objevuje inspektor Harold Sinclair, se kterým se čtenáři též seznámili dříve. Anka sice není žádná detektivní asistentka, ale má vždy instinkt a intuici, a tak se Haroldovi plete do řemesla.

Na tuto detektivku jsem se těšila, ale nakonec jsem z ní vcelku zklamaná. V knihách jsem zvyklá na to, že protagonisté mluví spisovně, sem tam se objeví hovorový jazyk. Ale tady jsem se u Kanaďanů setkala s tím, že mluvili nespisovně. Jinak řečeno mluvili tak, jak jim zobák narostl.

V týhle branži se čeká, že člověk udělá, zač dostane - nebo tak jenom má dostat - zaplacíno. Najdou se klienti, který si daj vysvělit, že některý přání, co když detektiv jedná podle nich, nepovedou k těm výsledkum, co kůvli nim klient detektiva najal. Prostě rozumný lidi: najmou si profesionála a všechno nechaj na něm.
Naneštěstí John Smith k takovejm klientum nepatřil. Byl to nafoukanej trouba, na druhý straně ovšem zazobanej a ne lakomej. Platil bez smlouvání a štědře. Po týhle stránce sem si na něj nemoh stěžovat. Obvykle si mě najímal kvůli různejm podezřenim ohledně kleptomanů u něj ve fabrice a většinou sem je vodkryl.
(str. 17)

Sice to bylo oživení, ale mě takový jazyk od čtení zdržoval a musela jsem si větu číst vícekrát. Přišlo mi, že seriozitu příběhu snižovala právě nespisovná řeč. Narušilo to vážnost celé situace. Myslím si, že autoři nechtěli vůbec psát vážnou detektivku. Byla totiž psána s určitou lehkostí a mírným vtipem.

Zatímco někteří mluví nespisovně, Čechoslováci do svých vět vkládají cizí slova, např. „basement“ či „parties“.

Příběh je situován do doby, kdy místo České republiky je stále Československo. Přesto si však myslím, že děj je nadčasový (kromě tedy mobilních telefonů, ty se tu opravdu nevyskytovaly). To je nejspíš jedno z mála pozitiv na celé knize.

Titul je rozdělen do čtyřiceti šesti částí. Pod označením každé z nich je krátký perex s jednou či dvěma větami, co se v dané kapitole stane. To se v dnešních knihách také moc často nevídá. Ale tohle beru spíše také jako kladnou věc. Kapitoly jsou vcelku krátké a děj rychle odsýpal. Zajímavé bylo také prostředí, kde se příběh odehrává. Čtenář se trochu seznámí nejen s důležitými postavami, ale také s ostatními členy české komunity v Torontu. Dozví se, jak se původně jmenovali v Československu a jak nyní. Nejspíš asi největší perličkou byli mladí lidé, kteří se jmenovali Jana Petrů a Petr Janů (v emigraci se přejmenovali na Jane Petrew a Peter Janew).

Škoda je, že autoři také nevysvětlili, proč byla Anka titulována hraběnkou a její dcera Lucka komteskou. Čtenáři prvního dílu v tomto měli jistou výhodu. Taky jsem nepřišla na to, kolik má Lucka let. Podle mluvy bych jí tipovala deset, ale ve skutečnosti jí je asi kolem čtrnácti patnácti. Když už jsem si myslela, že nakonec vezmu knihu na milost, dozvěděla jsem se obrovský spoiler z předchozí detektivky. Po takovém zjištění opravdu knihu už nepotřebuji číst.

O slovo se dělí několik hlavních hrdinů. Především je to Anka, Tony, Lucka, Harold a také další lidi. Všichni své role vypráví v ich-formě.

Kniha vznikla za společného úsilí obou manželů. Z příběhu však nelze poznat, kterou část psala Zdena Salivarová a jakou Josef Škvorecký. Možná ten, kdo je lépe zná, by dokázal rozlišit jednotlivé pasáže.

Kniha si své příznivce najde, ale mně se moc do vkusu netrefila. Jako odpočinkovou četbu ji mohu doporučit, ale pokud hledáte něco vážnějšího nebo akčnějšího, asi byste měli sáhnout po jiném autorovi.

Komentáře (0)

kniha Setkání po letech, s vraždou recenze