Vraťte mojí rodině čest!!!

recenze

Selský baroko (2011) / katy238
Vraťte mojí rodině čest!!!
V dějinách českých zemí existují místa, na které jsme nebetyčně hrdí nebo alespoň o kterých se rádo a hodně mluví. Mnichov 1938. Jak bychom určitě bojovali. Květen 1945. Jak jsme je vypráskali. Srpen 1968. Jak jsme nesouhlasili. A pak listopad 1989. Jak jsme je sesadili. Stohy knih, televizní diskuse, muzea, expozice.

A co venkov po roce 1948...? A to raději nemluvím o roce 1948 jako takovém, ale jak to bylo mezi lány a poli v 50. letech...? Koukali jste se někdy po kravínech třeba na Hané? Jaké mají ty budovy zajímavé štíty, někde přežily i neobvyklé přístavky... Tvůrci blahobytu minulého režimu byli naštěstí líní, takže šikovné oko najde architektonické prvky, které se na kravín moc nehodí... Jsou to zbytky starých gruntů a kolem Kroměříže mě to práskalo do očí mnoho let. Zbytky těchto starých hříchů lze dodnes najít v krajině a odvozy celých rodin v nočních hodinách, kdy sotva sedřená máma vytáhla poslední peřinu z domu, tak už jí uvědomělý soused pod rukama rozebíral postel, už dávno není utajovaná historie.

Rodina se pak totálně vyčerpaná a zdeptaná odebrala na druhý konec republiky na korbě nákladního auta, otec většinou už ve vězení, a vyklopili je v hnijícím domku bez ničeho, aby otročili v jiném "prosperujícím" JZD, kde se pachtili od ničeho k ničemu zadarmo. Ale to už zbytek dědiny na očích neměl. Na těch měli ti rychlí pěkné almary, zdobené nádobí a bůh ví co ještě. Odstěhování jakoby zemřeli, nebyli. Nemluvilo se o nich. Nebo jen šeptem, ale raději ani to ne. Mohlo to přinést stejné neštěstí.

Atmosféra strachu a křivdy však nevyprchala nikdy, porevoluční restituce spíše bolest jen oživovaly, kdy potomci vyhnaných, kteří ještě v dávné paměti měli život s rodiči na statku většinou přišli k ruinám, do vesnice, kde před nimi každý z hanby raději utekl nebo přesvědčivě plival po zemi a oni raději kývli na první nabídku k prodeji, aby se zbavili břemene, ke kterému už neměli vztah a odešli tam, kde je netíží zatuchlá zloba. Vztah k půdě už byl přežitek, i když jsou výjimky a těm všechnu čest.

A proč povídání o umírající historii? Protože pro některé je to ještě realita a právě kopání do takové staré špíny přivede vypravěče příběhu, genealoga, historika, archiváře, knihovníka a badatele na volné noze, Pavla, do trojúhelníku vesnic, kde má pátrat právě po jednom udání, které mělo odstartovat proces přesně ve stylu 50. let. Zhoubu jednoho gruntu, jen u toho však nakonec nezůstalo.

Pavel zkoumá archivy, ptá se pamětníků a obchází hřbitůvek a přemýšlí. Jenže z jednoho dávného udání se kauza rozroste a z podvědomí se vyderou staré křivdy, za které jsou lidé i po letech ochotní si ublížit. Zaplatit velké částky nebo dokonce i něco více. Pro někoho zapomenutá historie je pro jiného živou ranou a Pavel pomalu chápe, že duchové vyhnaných sedláků po kraji straší dodnes.

Selské baroko pro mě bylo úžasné čtení, protože není moc autorů, kteří by byli ochotni odkopnout líbivý vršek a podívat se na události, jejíž pamětníci stále žijí a vytáhnout je tepající a páchnoucí na denní světlo. O boji proti nacismu čteme rádi, ale o zvrácenosti vlastního národa, kdy pro majetek jeden druhého nechal osvětově zavřít, to už není tak oblíbené téma. U nás na severu to tak aktuální téma není, tady byly spíše procesy s báňskými inženýry po hornických neštěstích, ale v úrodných oblastech statků a gruntů si někteří sousedé mohou plivat na dveře dodnes.

Může to znít přehnaně, ale na Hané to bylo možné zahlédnout a ten vztek leží mezi statky dodnes. Nějakou dobu jsem byla v domě, který si vyvlastnil pro svou familii komunistický ministr vnitra a nikdo mi nevymluví, že to tam nečišelo ze zdí.

Selské baroko bylo skvělé svou otevřeností k tématu a moc bych si přála, aby co nejvíce autorů uchopilo toto téma a nebálo se jej rozvést. Právě opakováním dějin si stále připomínáme, co by se už nikdy nemělo stát a 50. léta byla jednou z hanb naší země. Naštěstí není Jiří Hájíček v tomto sám a například Kateřina Tučková se také nebojí kopat do citlivých částí historie a vyvolávat diskuse.

Ke knize samotné. Příběh je psán z pohledu vypravěče, postav není přehršel, právě tak akorát a formou rozhovorů s nimi se dostává Pavel ke konečnému rozuzlení, které je šokující v jeho lokální rovině, ovšem vody jako takové to nerozvíří. Jak rychle k němu příběh přišel, tak rychle jej hrozí opustit. Pro někoho mohu být Pavlovy vzpomínky a osobní vnitřní rozepře nudné a fádní, ale každý v sobě neseme vnitřní boj a není možné, aby žil pouze sedláckou historií. Jeho vlastní život mu přináší při bádání zajímavé asociace.

Kniha ve mě vyvolala mnoho emocí, proto uznávám, že se k ní nestavím tak přísně objektivně kriticky, jak bych měla, ale Hájíčkovo dílo se již pro mě stává osobní rovinou a děkuji za autory, kteří se stále neváhají ptát a tahat ze zaťatých tváří vzpomínky, na jaké by si přáli tázaní i jejich rodiny zapomenout.

Protože na pronásledování "kulaků" by se zapomínat nemělo. Naopak, je třeba o tom mluvit stejně tak často, jako o jiných hanbách českých dějin, protože ani historie nemůže být pořád jen krásná a zdobná a právě z těchto chyb je možné brát si nejvíce poučení.

A je tomu třeba dnes čím dál více.

Komentáře (0)

kniha Selský baroko recenze