Volání tunelů

recenze

Metro 2033 (2010) / simecef (575 views)
Volání tunelů
Kontrolní stanoviště na 450. metru od stanice VDNCh. Hlídkující muži se choulí u ohně a jejich ospalé oči mžourají do nekonečné tmy tunelu jedné z vlakových tras moskevského metra. Poslední výspy lidské civilizace několik let poté, co Zemi sežehla jaderná válka. Tak začíná román úspěšného ruského autora Dmitrije Glukhovského. Čtenář je - bez jakéhokoli kontextuálního ukotvení - vržen do hrúzyplné scenerie ponurého moskevského podzemí, jehož obyvatelé si tragicky uvědomují, že "éra člověka se chýlí ke konci". Střípky z minulosti jsou odkrývány pouze v rámci bolestných nostalgických vzpomínek starců.


O Arťomovi, hlavím hrdinovi, toho víme málo. Svět předtím už nezažil, narodil se v podzemí. Na svou rodnou stanici Timirjazevskaja má jen matné vzpomínky. Když stanici napadly obrovské zmutované krysy, byl jedním z mála, kdo přežil. Nyní potkává tajemného průvodce, který mu dá úkol. Doručit vzkaz na stanici Polis, legendární město hojnosti, bohatství a bezpečí. Ovšem co když jsou povídačky o Polis jen legendou? A existuje vůbec za kontrolním stanovištěm nějaký další svět? Arťom se vydává na dobrodružnou cestu skrze jednotlivé trasy, nyní již bez vlakových souprav. Během toho poznává fascinující labyrint různých vzájemně soupeřících ideologií, ekonomických systémů či náboženství. Přes některé stanice nelze projít. Jinde je vysoká radiace, jinde vybírají clo. Další jsou v osidlech organizovaného zločinu. Nejcennější komoditou jsou zásobníky do samopalů. Beze zbraně člověk nepřežívá.


Děj se začne dramatizovat ve chvíli, kdy Arťoma zajmou fašisté ze společenství stanic Čtvrtá říše a hrozí mu oběšení. Splní mladík svůj úkol? Nebo bude poslední naděje lidstva pohřbena ve studených rozpadávajících se tunelech?
V románu můžeme vysledovat dvě témata, která se vzájemně prolínají. Prvním z nich je vina a její odčinění. Mladého Arťoma kdysi dávno přemůže zvědavost, vezme s sebou kamaráda a podaří se jim protáhnout kolem kontrolního stanoviště až na opuštěnou stanici Botaničeskij sad. Neodolají pokušení, zdolají polorozpadlý eskalátor a otevřou zrezivělou bránu, která dělí nebezpečný svět metra od ještě nebezpečnějšího světa tam nahoře. Poprvé v životě nad sebou vidí hvězdnou oblohu a jsou tak dojati tou krásou, že si skoro nevšimnou neznámého zla, které je začne obklopovat. Na poslední chvíli se jim podaří prchnout zpět do hlubin metra, nicméně bránu nestihnou zavřít. Je toto prvopočátek veškerých dalších tragédií? Dostali se právě tudy do metra ony tajuplné černé bytosti, které jsou schopny roztrhat člověka na kusy? Zavinil tak Arťom začátek konce celého společenství stanic?


Druhým zajímavě artikulovaným tématem je otázka víry. Arťom je vykreslen jako tabula rasa, panensky čistá mysl, neposkvrněna složitými otázkami a jednoduchými odpověďmi na ně. Jehovisté z odstaveného vlaku na něj mají stejný vliv, jako trockisté ze Savelovské. Naslouchá jejich pevnému přesvědčení, vstřebává je, ale nestává se z něj stoupenec jejich víry. Zůstává relativistou, který tápe, protože z vědění světa předtím se k němu příliš nedostalo. Knihy byly z důvodu přežití přeměňovány v teplo a skromné knihovny, jimiž se některé stanice tu a tam mohly chlubit, obsahovaly jen zlomek toho, co lidstvo dříve napsalo a vytvořilo. Mrazivě působí zejména fakt, že generace mladších vnímají svět jako takový podstatně jinak ("Arťom se zájmem naslouchal, i když si neuměl představit, jak se žije v paneláku a jaké to je mít na něco výhled."). Víra však zároveň pomáhá lidem přežít. Ilustrativním příkladem je negramotný chlapec z generace ozářených dětí, který žije v komunitě vyznavačů Velkého červa. Tato komunita je udržována v poslušnosti pomocí bizardního náboženství kombinující strach a neznalost. V čele stojí kněží. Když se jeden z kněžích přizná, že Velký červ neexistuje, negramotný chlapec zešílí.

Kniha obsahuje také velký morální apel. Ačkoli se nic nedozvíme o válce, která vyhladila lidstvo, velký vykřičník se nám zjeví vždy, kdy autor naznačí, že jsou to lidé samotní, kdo má tu moc vyhladit sebe sama.

Příznivcům sci-fi s prvky hororu lze tedy knihu vřele doporučit. Již od první stránky je čtenář udržován v napětí a s každou kapitolou se vynořují další mýty a legendy, z nichž některé jsou postupem času odkryty, řada z nich však zůstane pouze v režii čtenářovy fantazie.

Komentáře (0)

kniha Metro 2033 recenze