ÚSTAV

recenze

V mém životě je spousta „poprvé“. Poprvé jsem si lokla prosecca a zamilovala se. Poprvé jsem si přičichla k nové knize v knihkupectví – zamilovala se. Poprvé jsem šla do práce – zhroutila jsem se stresem. A pak jsem po letitém spolubydlení poprvé spala ve svém vlastním bytě. Bylo to vzrušující, trochu strašidelné, ale když jsem se ráno probudila a zjistila jsem, že mě nikdo nezabil, řekla jsem si, že se toho strachu příště nesmím tak bát. Proč to říkám? Stephena Kinga jsem si nechávala vždycky na to období – znáte to – až budu velká a nebojácná nebo až ve mně umřou poslední romantické naděje a vyměním tak romanťárny za něco ostřejšího. No a je to tady. Přečetla jsem svého prvního Kinga – své kingovské poprvé jsem prožila díky Ústavu a bylo to překvapivě lepší, než jsem čekala.

Startujeme poněkud lehce. Seznamujeme se s bývalým policistou Timem Jamiesonem, který se rozhodne zakotvit v malém městečku a usadit se jako pracovník u noční hlídky. Odkrýváme jeho pohnutky, nedávnou minulost, kterou se snaží nechat za sebou. V další kapitole už se ocitáme v podivném Ústavu, kam někdo zavírá děti různého věku s různými schopnostmi. Jednoho dne se tam ocitá i dvanáctiletý Luke, podle všeho nadaný žák a nadprůměrně inteligentní chlapec. Probouzí se v pokoji, který je identický tomu, co má doma. Brzy zjišťuje, že jsou zde ubytované i další „zvláštní“ děti, které sice mají relativní svobodu, dostatek jídla a pití, počítače, televizi, ale jsou sledovány, testovány. S dětmi je velmi krutě zacházeno, nechybí zde fyzické násilí a týrání.

Ústav není horor, ale děsivý je podle mě teda pořádně. Celý román je členěn do opravdu krátkých, ale úderných kapitol, takže vám příběh doslova prolétne skrze prsty a rozhodně se vám zaryje pod kůži. Bude vám zle z toho, mě teda bylo, ale zároveň jsem byla jako čtenář spokojená. Pro mě první seznámení s Kingem, ale rozhodně ne poslední.

Komentáře (0)